reflektuje Tomáš Čada

Každý autor by měl být obvyklým hrdinou

Tomáš GabrielObvyklé hrdinství

Přestože jsem kouzlu Gabrielovy sbírky nepropadl, dokážu ocenit odvahu, s níž se autor do svého pokusu pustil.

Recenze a reflexe – Recenze Z čísla 7/2017

Nejprve obecně. Tomáš Gabriel přes svůj poměrně nízký věk patří k osobnostem pevně spjatým s českým literárním provozem. Eseji, kritikami a recenzemi přispívá (nejen) do časopisu Host, píše blog Pozdě v noci, jako editor se s arbitrem Petrem Borkovcem podílel na vzniku ročenky Nejlepší české básně 2015 a i jeho básnická tvorba se – troufám si tvrdit – dočkala neobvyklého ohlasu. Debutová sbírka Tak černý kůň, tak pozdě v noci byla v roce 2013 nominována na Cenu Jiřího Ortena, tedy asi nejprestižnější ocenění pro mladé autory, a jeho druhá básnická kniha Obvyklé hrdinství se letos dočkala nominace na Literu za poezii, asi jedinou cenu, kterou bude znát i poměrně široký okruh lidí mimo literární dění. Druhou sbírku Tomáše Gabriela tak lze do jisté míry chápat jako exkluzivní kus. Aby nominace ještě nabyla na významu – protože každá nominace na cenu dodává knize punc něčeho výjimečného – stojí za zmínku, že sbírka se jí dočkala společně s „ostřílenými“ autory Vítem Janotou a Milanem Ohniskem a prosadila se tam přes řadu dalších zajímavých knih. Jen tak namátkou si vzpomenu třeba na Buddeusovu Zónu, Typltovo Za dlouho či Míkovy Textové zprávy

Následně z druhé ruky. Trochu překvapivě jsem se setkal s ne právě pozitivním přijetím knihy. Nejvyhrocenější názor hovořící o trivialitě zněl, že Obvyklé hrdinství je kniha mainstreamová. Pravda, používat pojem mainstream v kontextu české poezie mi přijde přitažené za vlasy, neb hovořit o mainstreamu u něčeho, co vychází v nákladech maximálně několika set kusů a čtenářská obec se dá leckdy spočítat na prstech, prostě nemá ten švuňk. Ale pokud ten pojem akceptuju, což vlastně chci, protože je zajímavé zkusit takto o poezii přemýšlet, pak by taková poezie byla s největší pravděpodobností srozumitelná, pracující s osvědčenými postupy a tématy, svým způsobem nepřekvapivá. Ovšem narazil jsem i na zcela protichůdný názor. Kniha mi byla charakterizována jako titul obsahující ne zcela uchopitelné myšlenkové    pochody, jako něco nesrozumitelného a zaumného. Ostatně i na záložce je tento přístup uveden, a to jako klad:

„Znovu a znovu zahušťuje svůj styl, zahušťuje svoji výpověď, zintenzivňuje práci s obrazem,…“

Je tedy Gabrielova sbírka mainstreamová? Nebo naopak zaumná? A hlavně: opravdu stojí za pozornost?

Teď osobně. Předně musím konstatovat, že Obvyklé hrdinství je kniha zcela odlišná od Gabrielovy prvotiny. Zatímco u té jsem měl pocit, že pročítám kompilát autorů přírodní lyriky, od Skácela po Borkovce, autorova druhá sbírka je velmi pestrá – jazykovými prostředky, střídáním emočně odlehčených a těžkých pasáží, v přechodech od volného verše k verši pravidelnému, k rýmu, i v lehkosti, s jakou přechází od motivů milostných k tematice sociální a od té k historické hříčce; na takovém přístupu je cosi hrdinného. Na záložce se můžeme dočíst, že obvyklé hrdinství je název protikladný, protože:

„Pokud hrdinství nazveme ‚obvyklým‘, zařazujeme ho do času, zbavujeme jej kouzla, navíc z něj děláme něco rutinního.“

Autor textu není uveden, ale soudím, že by jím mohl být Martin Stöhr, tedy odpovědný redaktor. V textu se však také píše, zda bychom neměli být hrdiny zcela samozřejmě, tedy obvykle.

Kniha je rozčleněna na čtyři oddíly, z nichž první dva, „Výtah z paměti“ a „To co klavír“, jsou jakýmsi ohledáváním prožitého, kdežto „Obvyklé hrdinství“ a „Místa činů“ jsou z velké části jednou velkou fabulací. Zde se dostáváme k tomu, proč jsem se zmínil o oněch protichůdných názorech, o mainstreamu vs. nesrozumitelnosti. Gabriel si je podle všeho vědom toho, že ne každý si dokáže propojit sci-fi báseň s genderovou problematikou („Kónická průrva v planetě ňuna“), a tak se můžeme na konci reflexivního textu, který se dotýká rozchodu lyrického subjektu s dívkou, jež hrdinu evidentně nepobrala, dočíst:

„Možná ji srala
ta tvoje obraznost?“

Musím se přiznat, že mne srala často také. Na druhé straně, abych použil oblíbené klišé, které v tomto případě sedí: Gabrielova kniha se otevírá s dalším přečtením víc a víc. V první fázi je snadné ztratit se ve zhuštěnosti sdělení a hře s motivy a zavrhovat. Pochopil jsem to ve chvíli, kdy jsem po prvních dvou přečteních odsoudil úvodní dva oddíly jako přestárlé sentimentální žvatlání o světě, který byl čupr, a už není (Gabriel je ročník 1983!), abych i je následně částečně rehabilitoval. Gabriel umí psát. A tak umí napsat i banality, které mi sděluje každý druhý „básník“ ucházející se o časopiseckou publikaci: láska, přátelství, rodný kraj…

A v tenhle moment narážíme na onen mainstream: Gabrielova kniha jako by spolkla všechno… Jako by chtěla čtenářům ukázat, jak se dělá blockbuster, že i poezie umí pojmout prakticky cokoli, že je velmi vážná, ale i rozpustilá, emotivní i humorná. A tak tu najdeme rytířský válečný příběh i samurajský kodex, jsou zde básničky o lásce a smrti i detektivní pastiš v duchu Borise Viana. Společenská angažovanost se prolíná s přírodní lyrikou. Obvyklé hrdinství tak chápu jako pokus sepsat encyklopedii motivů a tematik, zcela přiznaně z tepla obýváku. Gabriel disponuje fantastickou slovní zásobou, především „Úvod do mořeplavby“ je lexikální onanií par excellence:

„Vezměte nejprve lávku
z mola na takzvanou olodnici: ta je někdy skopná, jindy výšplhná
        záleží na vyvodění lodiště“
,

ale ve všem tom přeskakování z tématu na téma, jazykových kotrmelcích a v žánrové bohatosti jako bychom ustrnuli právě v té encyklopedičnosti, akademičnosti. Sice se snažíme pojmout a vysvětlit vše, ale zcela logicky zůstáváme němí. Často jsem měl pocit, jako by humoru chyběl vtip, rozmáchlosti rozvernost, jako by spolu jednotlivé části knihy nekomunikovaly. Zkrátka suma, která může nadchnout košatostí, ale ze stejného důvodu i odradit.

Přestože jsem kouzlu Gabrielovy sbírky nepropadl, dokážu ocenit odvahu, s níž se autor do svého pokusu pustil. Je to hrdinství obvyklé, protože každý spisovatel (a tím spíš básník) by s každou novou knihou měl být za hrdinu, který se odváží jít do neznámého. Je stejně obvyklé jako zajít do kavárny fra a nepodlehnout tam svodům místní děvy, protože doma, žena, děti:

„Ó osudová ženo, která (manželka pomine)
[…] nebudu
tím, kdo před tvou krásou zaváhal anebo zaváhá a zničí tak svou
        stávající ženu, dítě, citlivého tchána.“

Některé věci považujeme za běžné, ačkoli víme, že často se dějí zcela jinak. Gabriel se pokusil poměrně tradičně přesáhnout to, co běžně od sbírky očekáváte. Paradox? Nemyslím si.

Na závěr vám řeknu skvělý vtip, který autorovi baštím. Je to vlastně jen název básně a část prvního verše: „Brno v noci“ „Překvapivě noc.“

  • Tomáš Čada

    (1985, Jihlava), redaktor Literárně-kulturního časopisu H_aluze a knižní edice H_aluze. Od roku 2011 spolupracuje na organizaci mezinárodního festivalu Den poezie. V opavském nakladatelství Perplex vydal sbírku Spodní patra (2013, ilustrace Antonín Handl).

  • Tomáš Gabriel

    (1983) je básník a recenzent, zaměřující se na současnou českou poezii. Studoval na Fakultě humanitních studií UK, pracuje jako softwarový analytik. Je autorem básnických sbírek Tak černý kůň tak pozdě v noci (Literární salon, 2012) a Obvyklé hrdinství (Host, 2016). Své básně a kritiky publikuje v literárním tisku a na svém blogu pozdevnoci.blogspot.cz. V roce 2015 byl editorem antologie Nejlepší české básně.