Vážený pane Linharte,

Vaši výzvu beru na vědomí. Nápad vyřešit intelektuální spor prostřednictvím pěstí, sečných či palných zbraní považuji za návrh zajímavý  zvláště z kulturněhistorického hlediska, neboť do našeho prostoru opět vrací starou dobrou buršáckou tradici. Nicméně i v časech tří mušketýrů či buršáckých spolků souboje bývaly výsadou vycvičených jinochů a já jsem jen vetchý, sotva stodesetikilový, stařec, který se naposledy pral v páté třídě a po celý život nenáviděl hmotné zbraně jakéhokoli druhu. A nehodlám na tom nic měnit.

Napadlo mě, že bychom mohli jít s dobou a pálit po sobě ze samopalů, neboť v tomto typu střelby jsem na vojně z donucení vynikal. Pouze ale tehdy, když se střílelo v plynové masce – v tomto případě totiž brýlatí vojáci měli právo na masku s dioptrickými skly. A protože takovou masku v lidové armádě nikdo nikdy neviděl, mohl jsem střílet bez ní a nad zamaskovanými jsem měl jasně navrch. Nicméně nevím, jak vy, ale já doma dva samopaly, jednu masku a příslušné ostré náboje nemám.

Rozhodl jsem se proto pro souboj čistě intelektuální, a to v literárněkritickém žánru, které je u spisovatelů nejoblíbenější: v chvalozpěvu. Vezmeme si tedy dílo některého z nejvýznamnější českých literátů všech dob, dejme tomu Patrika Linharta, a oba napíšeme pět set slov o jeho skvělém talentu, literární pracovitosti a neopakovatelném smyslu pro slovo, myšlenku, tvar a styl. Jakož i o jeho nepopiratelném přínosu pro rozvoj celosvětového ducha, jenž z něj činí tak jasnou stálici na literárním nebi, že vedle ní jsou i Shakespeare a jeho trapné literární pokusy jen slabě světélkující prd.

Vděční čtenáři pak sami posoudí, kdo z nás použil více trefnějších superlativů a Linhartovu genialitu vyjádřil vhodněji, tedy kdo šel při jeho chvále až na krev.