Myslím si, že je to něco, o čem si potřebujeme povídat, smrt je všude, je velmi traumatizující, když o ní nemluvíme. Mám takový pocit, že to v sobě paradoxně všechno pohřbíváme. Máme právo truchlit, nemusíme si dávat masku a tvářit se, že je všechno v pořádku.

Ačkoli některé autorčiny příběhy a dozajista též jakési prozaiččiny situace se odehrávají dokonce i v nedávné současnosti, obecně vzato jsou leckteré tyto na delší časové škále se dějící lidské historie a výjevy, které je nasvěcují, bytostně zakotveny v minulosti. Je to pochopitelné a oprávněné, každý příběh má svůj počátek, svůj vývoj. Pokud posléze dospívá k určitému syžetovému vyústění nebo divadelnickou praxí ovlivněné finální scéně, zpravidla se stává do značné míry specifickým reliktem zvláště onoho minulého, uplývajícího, stále vzdálenějšího a kolikrát téměř neznatelně se vytrácejícího času.

V podmínkách dnešního Slovenska, kde každým rokem vzrůstá otevřená nenávist vůči queer lidem a přibývají návrhy legislativních změn, jež nám mají co nejvíc omezit práva a zkomplikovat život, Slovenska, kde velká část politických elit nedokázala odsoudit teroristický útok na Tepláreň, je však těžké být optimistou. Současná ministryně kultury, která si nezaslouží být jmenována, v posledních měsících opakovaně prohlašuje, že LGBTQIA* projekty už z veřejných zdrojů ministerstva nedostanou ani cent.

Předkládané povídky zřetelně odkazují k životním zkušenostem, věku a pohlaví autorky. Nechtějí šokovat ani nepřinášejí složité sondy do lidské psychiky, osobních i dobových traumat se dotýkají opatrně, bez tlačení na pilu a ždímání emocí – a to je více než sympatické.

Byla ještě tma, když jsem se probral ve svém ultralehkém stanu pro jednu osobu značky Jurek. Jako první mě napadlo, že jsem vážně frajer, když jsem ho v takovém stavu dokázal postavit, a hned nato jsem si uvědomil, že je uvnitř nablito, a vylučovací metodou jsem došel k závěru, že je to moje vina. Široko daleko byl podezřelý klid a já měl smrtící žízeň.

maligní ikty, překrvené doby
a tolik časů zkovovělých v plíce
a tolik řevů přes drcený jícen –
a přesto – přesto – z hlubin zpět se probýt
a vpít se

Jsou to krásné světy a stejně tak krásné a intenzivní prožitky. Je zážitkem se těmi světy procházet, potkávat se s postavami, smát se s nimi nebo smutnit, milovat je. Je to neobyčejně živé a souznějící.

Libor Staněk se zjevně rozhodl pro spíše konvenčního nepřítele: dnes už legendární přecitlivělost jakožto „nesporný“ charakteristický rys celé jedné generace. K přecitlivělým lidem musíme být empatičtí – a tento požadavek nyní přešel ve zcela zjevný teror, jemuž je třeba se postavit.

Absolutizování Bachtina je chybné. Bohužel souvisí s tendencí určité části humanitních věd hledat takzvanou lidovou kulturu, která má být oddělená od kultury vládnoucí, elitní, což je zjednodušující ideologický konstrukt, vycházející z marxismu. Lid nemá žádnou jinou kulturu, i takzvané lidové písně se dřív hrály na zámcích, kde se je muzikanti naučili a pak je hráli v podzámčí, karnevaly se pořádaly na dvorech a lid je potom napodoboval… Lidová kultura, to je Barbucha, to je to strašidlo z Vančurova Kubuly a Kuby Kubikuly, které nemá žádnou fixní velikost, ale čím víc se ho bojíš, tím je větší.

Rakouský spisovatel tedy uměl svůj myšlenkově závažný román rovněž humorně odlehčit. Byl mistrem jazyka, jeho výstižné postřehy nejednou tíhnou k aforismu a paradoxu.

Opatství Theléma je založeno pod heslem „Dělej, co chceš“. Není těžké udělat myšlenkový krok k tomu, že přesně to platí i pro Rabelaise – a že to je možná ten hlavní přínos jeho díla dějinám literatury, když oproti středověké literatuře, řídící se svými pravidly a zákonitostmi, uvedl do díla sebe sama jako autonomní osobnost autora-vypravěče se svrchovanou vůlí dělat si, co chce.

V mnohde pozoruhodných pasážích se mluví o poezii z hledisek, jež jen stěží docházela vzájemného přijetí, ale mohla být pochopena, jak o tom svědčí i Králova editorská role u Žalmů nebo Divišův doslov ke Královu Prázdnu světa. Zatímco Diviš v poezii bojuje tezí, Král pozorností ke skutečnosti.

Vina samozřejmě neleží na bedrech oné hrstky současných členů týmu ČLC, kteří dle mého soudu opravdu dělají pro propagaci české literatury vše, co je v jejich silách. Příčina
tkví hlouběji, podkopává úsilí ČLC od samého začátku a není žádným tajemstvím.

Vzhledem k tomu, ve kterém nakladatelství próza vyšla, je pak zajímavé, že si autor výslovně pohrává rovněž s motivem dybbuka. Čili duše, která se zmocní těla jiného člověka. A to vše je vloženo do kontextu, který je pro autorovu výpověď zásadní, totiž do tematizace toho, nakolik je náš současný život formován médii masové komunikace.

Psát. Nebylo snad nic tak důležitého v jeho životě. Psát, aby se nic z toho, co zažil, neztratilo. Psát, aby mu ostatní uvěřili. Psát, „Protože to je jediný, co má cenu. […] Jenom příběhy jsou věčnost, miláčkové, jenom příběhy“.

Ale život už je takovej – přijdeme do penzionu, zdivočelé holčičky uložíme do postelí, a místo abychom si daly sklenku vína a všechno probraly, únavou padneme do svých postelí jak podťatý jedle.