Milí čtenáři a milé čtenářky Tvaru,

toto číslo má v titulu otázku „Co je dnes literatura?“. Je to otázka ambiciózní už tím, že předpokládá, že na ni existuje odpověď. Lépe řečeno: předpokládá, že na ni existuje jedna odpověď.

Takovou odpověď, která by se hodila snad do školy, nabídnout nemůžeme. Můžeme nicméně nabídnout několik textů, jež spojuje jejich Sitz im Leben. Byly totiž prosloveny u příležitosti diskusního setkání, které se pod titulní otázkou odehrálo koncem listopadu loňského roku v Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Účastníkům, kteří nám své debatní příspěvky poskytli – Kamilu Bouškovi, Jiřímu Kratochvilovi a Janu Kubíčkovi –, děkujeme, i kdyby jen za to, že jejich texty mohou zapůsobit jako fotograficky zmrazený okamžik v čím dál rychleji plynoucím čase, v němž literatura žije a možná i – jehož je součástí.

Jenže tím to samozřejmě nekončí, ale naopak začíná. I další texty, které se v tomto čísle sešly, vybízejí, třeba i mimoděk, k promýšlení úvodní záludné otázky. Co když se na ni podíváme podrobněji a rozebereme si ji – také jako ve škole?

Co. Ale není ona literatura vlastně kdo? Není to přece nějaká substanciální danost, žádná „literatura“ není, jsou „jen“ lidé, kteří literaturu dělají, autoři, čtenáři, nakladatelé, kritikové a další účastníci ekosystému. Nejen to umění, ale ten „provoz“. Proto začneme neveselou zprávou, která nás při přípravě čísla zastihla: 18. ledna odešel významný hungarista, překladatel a pedagog Evžen Gál, jehož odkaz spočívá právě v tom, jak pečoval o literární a kulturní „provoz“: cestami společenských setkávání, diplomacie, ediční a překladatelské činnosti, tedy na místech, která se vůči múzické sféře zdají být, řekněme, služebná, vykonal pro sbližování ve středoevropském prostoru jako málokdo. Vzpomínkou na něj přispěla Marta Pató.

Je. Tedy nikoli „byla“, „bude“, ani „měla by být“, nebo dokonce „musí být“. Tempus i modus sloves doporučuji sledovat při četbě příspěvků ze zmíněného diskusního setkání. Odkryjí se nám tím v nich kvality, jichž bychom si jinak ani nemuseli všimnout.

Dnes. Nenápadné příslovečné určení času, které celou otázku redukuje na vlastně docela přijatelnou úroveň. Vždyť dnešní den je, přísně vzato, čtyřiadvacet hodin; pod tím už si něco představíme snáze než pod otázkami po definicích. Ovšem, je to myšleno metonymicky, ptáme se, co je literatura v dnešní době; ale i tak. I při vědomí onoho znepokojivě plynoucího času, o kterém už byla řeč, a vposledku i nedostatku záchytných bodů jsme přece jen na pevnější půdě: Co je literatura pro nás, tady a teď, ve srovnání s tím, čím byla a čím snad jednou bude? K tomu vybírám z rozhovoru s Martinem E. Kyšperským, jenž jakožto hlavní profesí hudebník a herec vidí literaturu pohledem zvenčí, kratičkou, komprimovanou consolatio čili útěšnou řeč:

Když čtyřicátník řekne: ,Toto je nekvalitní, pořádná literatura je jinde. Toto už tady bylo a bylo to navíc lepší!‘, v té chvíli je úplně mimo. Každá generace si nachází svůj zdroj. […] Nepochybně mají mladí spoustu poezie na sociálních sítích nebo v rapu. Je to fascinující.

Snad ano.

Literatura. Zcela v souladu s pravidly aktuálního větného členění stojí to, o co tu běží, na samém konci věty. Takže abychom se vrátili na začátek – co to tedy je, ta literatura, která nás tak fascinuje? Tady nemohu jinak než se obrátit k příspěvku básníka Kamila Boušky, jenž úvodní otázku kontextualizuje společensky a historicky. Z jedné věty z jeho textu – „Psychologickým pozadím takto formulovaných otázek je neurotický strach z nepředvídatelnosti a živelnosti umění“ – vyčítám, jak málo slov stačí k tomu, aby bylo naše tázání subverzivně převráceno a falzifikováno ještě předtím, než se nadechneme k odpovědi.

Náhoda tomu chtěla, že nové trojkněží Kamila Boušky s názvem Dokumenty je v tomto čísle předmětem hned dvojího recenzního čtení. Obě recenzentky, jakkoli k němu přistupují z odlišných pozic, se shodují, že je Kamil Bouška jedním z nejvýraznějších autorů současné doby.

Přeji vám, vážení čtenáři a vážené čtenářky, znepokojující čtení.