Šlajsna a smrž
Můj nejcennější nástroj je propadání do hlubinné koncentrace, ve které, dá-li Bůh, se otvírá intuice.
Můj nejcennější nástroj je propadání do hlubinné koncentrace, ve které, dá-li Bůh, se otvírá intuice.
Slovo jako sdělení, nebo slovo jako zvuk? Jak se s ním vlastně zachází v soudobé hudbě? Nepřesunul se zájem od toho, co slovo říká, spíš k tomu, jak slovo zní?
Ano, posunula se pozornost ke zvuku slova. Tak jako v moderním básnictví – někdy se zvuk zcela obejde bez významu, jindy se tím dobrodružství komunikace rozšiřuje do úžasné palety mezistupňů a souher. Malý příklad: můj učitel Marek Kopelent napsal v 70. letech sborovou skladbu Svítání, která je dlouho čistě zvukovým obrazem probouzejícího se dne. Nejprve jakési hučení, pak postupné, jakoby pointilistické záblesky zvuků, až po rozezpívání početného ptactva. A pak se jeden jakoby ptačí zvuk „siví, siví“ nepozorovaně promění ve „sví, sví“, a z toho se vylíhne opojný mnohohlasý akord na táhlé „sví–tá“. Takto odvyprávěno to možná zní naivně, ale ve zvuku je fascinující to vynoření významu slova ze zvukového obrazu.
Možná by se dalo použít slovo zvukomalba, ale zřejmě v jiném významu, než jak to známe z romantické hudební tradice. Asi už to nebude žádné cituplné trylkování, jako že ptáci zpívají a potůčky zurčí… Dokázal bys pojmenovat, v čem se ta zvukomalba liší?
Těžko zobecňovat. Ve 20. století, a zejména od konce 50. let, fantazie skladatelů doslova explodovala, pokud jde o nejrůznější kouzla se zvukem slova, s vokálním zvukem a s čímkoli, co lze vyloudit lidským hlasem. Zvukomalba byla a je silnou tendencí a oproti romantismu dovede být mnohem konkrétnější v nápodobě reality, viz třeba přepisy ptačího zpěvu u Oliviera Messiaena. Už nejde o tónomalbu. Je tu koncepce takzvané témbrové hudby, která integrovala celou sféru netónových zvuků. A jsou tu i zkušenosti se čtvrttóny a dalšími mikrointervaly, které pomohly zvuky reality napodobovat až fotograficky. Další silná tendence je rozkládat slova na součástky a z nich tvořit všelijaká zvuková mračna a chuchvalce. Pak se s nimi pracuje svobodně jako s šumy, pazvuky a klastry v témbrové hudbě, s tím, že mizející a vynořující se významy tvoří další vrstvu působení. Ale avantgarda byla tak posedlá inovací, že ani vynálezy samotných 60. let nelze dost dobře takto shrnout. Psaly se psí kusy.
Ať tak či onak, slovo asi zůstává přitažlivé hlavně proto, že je to zvuk, u kterého ihned zpozorníme. Mohl by něco znamenat. Tak jako má ve výtvarném lettrismu největší účinek vždy to, že na obraze poznáváme písemné znaky, které nesou, nesly nebo přinejmenším by mohly nést nějaký význam. Mohl bys ty sám vzpomenout na nějaké hudební dílo, kde jsi nějaká slova zaslechl opravdu zcela jinak, než jak jsi je dosud znal?
Hudba, budu tomu říkat hudba. Tu potřebujeme, / když se slunce potácí za nízkými šedými mraky, / co bez ustání vanou od bezejmenného oceánu, / tichého a nekonečného, který ještě musím překonat.
Jsem ráda, když se lidé při vzpomínání usmívají a poznávají, co bylo hezké a co jim nikdo – ani smrt – nemůže vzít.
Česká umělecká scéna je hodně uzavřená, vystačíme si sami. To vynikne ve srovnání s tím, jak aktivní jsou v navazování mezinárodní spolupráce třeba Poláci.
S Janem Němcem o mystice, nepřítomném celku i krizi našeho postoje k bližnímu
S Milošem Voráčem mimo jiné o tom, jak se studovalo než bolševik spadl z hrušky dolů.