V recenzi na knihu Ultima Thúlé Víta Slívy jsem ve Tvaru 7/2019 psal cosi o tom, že nesouhlasím s obecně rozšířeným názorem na to, že by měla každá nová básnická kniha překonávat tu předchozí. Obecně mám za to, že tento modernistický názor ve své podstatě zůstal kdesi v prostoru a času meziválečné doby, ve způsobu myšlení nejenom o literatuře, ale také vůbec v celkovém způsobu zacházení se světem, který vede svým „technicistním“ názorem k politice růstu a k devastaci planety (musíme se neustále překonávat, potřebujeme víc a víc). V teritoriu diskuzí o literatuře (mnohdy i v literární kritice) je to dle mého názoru poměrně obecně rozšířený problém, neboť jsou dle této povrchní (a mnohdy nevědomé a automatizující) axiomatické kategorie posuzovány veškeré knihy – od druhých knih po sbírky básnických harcovníků.

Problematické situaci tohoto postoje u takzvaně zavedených autorů se budu věnovat níže, nicméně ani u druhých knížek nepokládám podobné hodnocení za zcela přiměřené, neboť stav obecného překonávání se, neustálého zlepšování, je dle mého názoru spíše kontinuálním významovým vyprazdňováním – jistě, debutanti většinou nejsou hotovými básníky a mnohdy jsou jim do budoucna doporučovány (často po zásluze) jisté formální změny, ale nejdůležitějším hodnotovým kritériem básnických knih je přece jejich osobitá poetika, jejich zcela individuální pohled na předmětnou realitu, u níž – ano – můžeme konstatovat jistý básnický či světonázorový vývoj, nikoli ovšem nutnost být jiný a originálnější než v knize předchozí. Vlastně i ono automatizující užívání požadavku „vývoje“ – a to nikoli v jeho řekněme přirozeném běhu, ale v právě v jeho seriálním módu – je modernistickým myšlením par excellance – mnohdy vyřvaná nutnost a nikoli možnost jít od jedné jevové formy k formě „dokonalejší“.

„Vždyť je to pořád to samé,“ slyším více než často na konta sbírek Víta Slívy či Petra Hrušky. Vít ani Petr (a mohl bych k nim zařadit mnohé a mnohé další autorky a autory) nejsou básníky, kteří by ve svém básnickém naturelu potřebovali cosi překonávat – smyslem jejich poetik je prozkoumávat svět a témata, která jsou jim vyvolená, neustále prohlubovat, jít do útrob života. Zásadním podložím poezie Víta Slívy je křesťanská víra, jejíž pravé založení je kruhové, holanovsky pak kosmické, tedy opravdu prohlubování, neustále pokládané tázání, zatímco Petrova poetika těží ze zásadního setkávání se, v lidskosti obecně, která se nedá jakkoli překonat, ale zase a opět se dá pouze prohlubovat.

Co na tom, že se jejich témata opakují, respektive že se jejich poetika zásadně neproměňuje? Jestliže bychom chtěli po těchto autorech požadovat vývoj, pak bychom postupovali nesprávně, neboť jakým způsobem požadovat vývoj v již hotovém vnímání světa, o které jde tady především? Nenazýváme takové osoby v literární historii a literární kritice naopak takřka vznešeně jako autory tzv. jedné knihy? U těchto autorů (ale nejenom u nich) jde tedy o ono prohlubování, které významotvorně uniká modernistické rétorice vývoje a překonávání se. A konečně – na oné mantře „překonávání se“ mi přijde signifikantní její důsledek, kterým je nuda. Pokud se autor další knihou nepřekoná, je to pak prý nudné. Je to ryze podnikatelské či konzumentské gesto – podnikatelsky pak obcujeme se světem i s knihami, zatímco se neumíme pozastavit nad pravým gestem konkrétní poetiky – „Tohle jsme si už jednou koupili, to známe a nudí nás to.“ Nuda je navíc nikoli problémem pozorovaného objektu, ale problém naopak existuje v neschopnosti a pasivitě zkoumajícího subjektu (viz například Fenichel, O.: On the psychology of Boredom).

Příznačné na oněch kritických poznámkách je to, že ve velké míře požadují vývoj formální, což zcela koreluje s modernistickým formalizujícím myšlením, ale snad ještě více paradoxní je, že se požaduje vývoj, překonání vlastního myšlení, jemuž (jistě) může hrozit i automatizující ustrnutí či vyprazdňující schematizace vlastní svébytnosti, nicméně je pak na kritikovi, aby konstatoval, že svět v knize je mrtvý, nikoli ovšem absencí vývoje či překonání se, ale zásadním odhlédnutím od předmětné reality, od lidského souvztažného a sebereflexivního vnímání. Nemám nic proti tvárným a obsahovým výbojům a vlastně je mám i rád, když dokáží naprosto jedinečným pohledem zachytit svět v jeho nekonečně tvárné existenci, ale nepožaduji takové nároky u knih, jejichž primárním výbojem je hluboká účast na světě.