Chci psát něco tak prostého

Chci psát něco
tak prostého
o lásce
nebo o bolesti
že i když jen čteš
cítíš je
a jak čteš
prociťuješ je
a i když je to můj příběh
bude společný,
i když je osobní
budeš ho znát
natolik že si ho nakonec
představíš –
ne, uskutečníš ho –
tím, že všechna
slova sám složíš
tak aby to po celou dobu
byla slova tebou samým
vyslovovaná
z tvého vlastního srdce

 

Evidence

1.
Kde žiju? Když jsem neměla adresu, jako ji nemělo mnoho lidí, přesto jsem mohla říct, že jsem žila v tomtéž městě jako polní lilie a stojaté vody.

Na jaře tam teď v celém okolí silní muži pěstují květiny.

Krása bez účelu je krásou bez předností. Ale všechny krásné věci mají v podstatě tuhle funkci – vydráždit pozorovatele k povzneseným myšlenkám. Sláva světu, tomu dobrému učiteli.

Mezi labutěmi není žádná zvaná nejmenší nebo největší.

Věřím ve vlídnost. A také v nečekané překážky. A také ve zpěv, zvlášť když není nezbytně předepsán.

Pokud jde o tělo, je pevné, silné a plné podivných kuriozit; chce se politovat, chce milovat jiné tělo; je pouhou loďkou ve světě, který ho může unášet ve směsi síly a sladkosti: slovy, písní, gestikulací, vášní, ideami, duchaplností, zbožností, veselím, marnivostí a přednostmi.

Uchovej nějaké místo ve svém srdci pro nepředstavitelné.

2.
Je mnoho cest k zániku nebo růstu.

Jak nás může například stará bolest zastavit na prahu fungování.

Paměť: zlatá nádoba nebo suterén bez světla.

Proto přicházejí noční můry se svým bolestivým příběhem a říkají: musíš to poznat.

Dala bych cokoli, abych zapomněla některé vzpomínky.
Jiných bych se nevzdala do smrti, jsou zářivými jestřáby mého života.

Přesto, přátelé, zvažme pevně, to znamená bez opory v okázalé vážnosti, a plynně, to znamená bez úzkosti,

že borovice se nikdy nezapomínají obnovovat,

že samice lesní kachny hledá všude možně cestu pro svá mláďata. A chňapající želva hledá také všude možně tutéž cestu. To je svět.

A uvažuj, stále, každý den, nad předurčením trávy k růstu navzdory nekonečným překážkám.

3.
Ptám se tě znovu: jestli tě neokouzlilo tohle dobrodružství – tvůj život – co bych pro tebe mohla udělat?

A kde jsi ty se svýma ušima ucpanýma pískem? Poslouchej. Všichni bychom měli víc poslouchat. Rozhrň písek a poslouchej. Řeka zpívá.

Mohla by být vůbec někdy vynalezena tabule, která by pojala všechny nuly věčnosti?

Dovol mi tuhle cestu – pokud pohrdáš kobercem, mohu předpokládat, že chodíš naboso?

Minulý týden jsem potkala takzvaně pomateného muže, který žije v lesích. Kráčel s velkou opatrností, aby nezašlápnul ani to nejmenší, co žije.

Kvůli sobě jsem těmito lesy chodila víc než čtyřicet let. A jsem, zdá se, jediná věc, která je opotřebovaná. Nebo, méně extravagantně, která bude opotřebovaná v blízké budoucnosti.

Nejprve chci ale vystoupit ven do nějakého svěžího rána a rozhlížet se kolem a slyšet se křičet: „Banky padají! Banky padají! Plevel povstal! Plevel povstal!“

 

Stojím

Stojím
na dunách
v žáru léta
a poslouchám

znovu drozdce,
jehož mnohohlasý zpěv
vzdušně zvoní
a o kus dál

plachý
plevel milující vrabčák
s jednou jedinou
měkkou písní

kterou zpívá
znovu a znovu
a něco
někde uvnitř

mého amuzikálního já
začíná švitořit:
díky za krásu světa.
Díky za můj život.

(všechny tři básně jsou z knihy Evidence,
Beacon Press, Boston 2009)

Přeložil Kamil Bouška

 

Ty dny

Když na ni myslím, myslím na dlouhé letní dny
     jak ležela na slunci, jak ho milovala, jak jsme
          roztáhly deku a přišli přátelé a

psi si hráli a já jsem pak začala být neklidná a
     vstala a odešla do lesů
          a do polí a odpoledne

postupně zvláčnělo a já nakonec přišla
     domů a prošla dlouhými stíny do domu,
          kde mě ona

velkolepě přivítala, opálená, hladová
     a připravená
          říct mi neškodné klepy toho dne, a jak
               jsem klidně naslouchala a přitom

po pokoji roznášela květiny v džbánech s vodou –
     chudobky, lnice a slaměnky –
          dokud se všude nechvěly a netetelily
          jak naše životy

(ze vzpomínkové knihy Our World / Náš svět, 2007, kterou Mary Oliverová vydala dva roky po smrti své celoživotní partnerky Molly Malone Cookové a do které také vybrala její fotografie)

 

Divoké husy

Nemusíš být spořádaná.
Nemusíš se plazit po kolenou
stovky mil pouští a kát se.
Stačí, když tomu poddajnému zvířeti, svému tělu,

dovolíš milovat to, co miluje.
Povídej mi o svém zoufalství a já ti povím o tom svém.
A svět se mezitím bude točit dál.
A slunce a průzračné oblázky deště
mezitím budou přecházet krajinami,
prériemi a hlubokými lesy,
horami a řekami.
A divoké husy, vysoko na jasné modré obloze,
mezitím zase zamíří domů.
Ať jsi kdokoli, ať jsi jakkoli osamělá,
svět se nabízí tvým představám,
volá na tebe jako
ty divoké husy, pronikavě a vzrušeně –
a neustále ti tak oznamuje tvé místo
ve společenství věcí.

(z výboru Wild Geese: Selected Poems / Divoké husy: Vybrané básně,2004)

 

Pozvání

Nemáte čas,
abyste v tom svém rušném
a strašně důležitém dni
aspoň chvilku

posečkali
u stehlíků,
co se slétli
na poli bodláků

kvůli hudební bitvě,
abyste zjistili, který zazpívá
tu nejvyšší
či nejnižší notu

nebo co nejpůsobivěji
či nejněžněji radost?
Nadechují se
silnými, tupými zobáky

a přitom usilovně
švitoří,
ne kvůli tobě,
ani kvůli mně

a ne kvůli vítězství,
ale z čiré radosti a z vděku –
věřte nám, říkají,
je to vážná věc

být tohle svěží ráno
v tomhle porouchaném světě
naživu.
Úpěnlivě prosím,

až půjdete kolem,
zastavte se
a věnujte pozornost tomuto
poněkud směšnému představení.

Mohlo by něco znamenat.
Mohlo by znamenat všechno.
Mohlo by to znamenat to, co napsal Rilke:
Musíš změnit svůj život.

(ze sbírky Red Bird / Červený pták, 2004)

 

Znám někoho

Znám někoho, kdo líbá,
jako když rozkvétá květina, jen rychleji.
Květiny jsou rozkošné. Mají
krátké, blažené životy. Přinášejí
tolik radosti. Nic špatného
se proti nim nedá
říct.
Škoda, že můžou líbat
jen vzduch.
Ano, ano! Máme štěstí

(ze sbírky Felicity / Blaženost, 2015)

 

Kromě těla

Kromě těla
milovaného člověka,
včetně všech jeho projevů
v soukromí a na veřejnosti,

jsou myslím nejkrásnější
věcí na zemi
stromy.

I když popravdě,
kdyby to byla soutěž,
stromy by se umístily
až hodně vzadu, na druhém místě.

(ze sbírky Felicity / Blaženost, 2015)

 

Letní den

Kdo stvořil svět?
Kdo stvořil labuť a medvěda baribala?
Kdo stvořil kobylku?
Myslím tuhle kobylku –
tu, která vyskočila z trávy,
tu, která jí cukr z mé dlaně,
která pohybuje čelistmi dozadu a dopředu místo nahoru a dolů –
která se rozhlíží kolem svýma obrovskýma a složenýma očima.
Teď zvedá světlá předloktí a důkladně si myje obličej.
A už roztahuje křídla a odlétá.
Nevím přesně, co je modlitba.
Nevím, jak být všímavá, jak padnout
do trávy, jak do ní pokleknout,
jak být nečinná a radostná, jak se procházet poli,
což přece dělám celý den.
Řekni, co jsem měla ještě udělat?
Copak všechno nakonec a příliš brzy nezemře?
Řekni, co máš v plánu udělat
se svým vášnivým a vzácným životem?

(blakeovská báseň ze sbírky New and Selected Poems / Nové a vybrané básně, 1992)

 

Jaro

Někde
  se právě probudila
    černá medvědice
      a dívá se upřeně

z hory dolů.
  Myslím na ni,
    celou noc,
      ve svěžím a letmém neklidu

časného jara,
  jak čtyřmi černými tlapami
    odcvrnkává štěrk,
      jak se jazykem

rudým jak oheň
  dotýká trávy
    a studené vody.
      Je jenom jedna otázka:

jak milovat tenhle svět.
  Myslím na to,
    jak se zvedá
      jak černá, obrostlá skalní římsa,

aby si obrousila drápy
  o ticho
    stromů.
      Ať už je v mém životě,

s těmi jeho básněmi
  a hudbou
    a skleněnými městy,
      cokoli,

je v něm i tahle úchvatná temnota,
  která slézá
    dolů z hory,
      dýchá a ochutnává;
myslím na ni celý den –
  na její bílé zuby,
    její mlčení,
      její dokonalou lásku.

(ze sbírky New and Selected Poems / Nové a vybrané básně, 1992)

Přeložila Sylva Ficová

 

Využít smutek

(báseň, která se mi zdála)

Bývalá láska dala mi
krabici temnoty.
Stálo mě roky pochopit,
že i to byl dar.

(ze sbírky Thirst / Žízeň, 2007)

 

Až smrt přijde

Až smrt přijde
jak hladový medvěd na podzim;
až smrt přijde a vytáhne všechny nablýskané mince,

aby si mne koupila, a peněženku sklapne;
až smrt přijde
jako spalničky;

až smrt přijde,
jak ledová kra do zad mezi lopatky,

co chci, je zvědavě projít dveřmi a zeptat se:
jaké to bude, v té chatě temnoty?

A proto vnímám vše
jako bratrstvo a sesterstvo,
a čas vnímám jako nic víc než pojem
a věčnost je pro mě jen jiná možnost,

a nad každým životem přemýšlím jak nad květinou, je běžný
jak chudobka, a stejně jedinečný,

a nad každým jménem jako lahodnou hudbou v ústech,
jež jako všechna hudba ústí do ticha,

a nad tím, že každé tělo je lev odvahy a něco
vzácného pro zemi.

Až bude po všem, chci říct: celý život
jsem byla nevěsta zaslíbená úžasu.
Byla jsem ženich, který objímá svět.

Až bude po všem, nechci se sama sebe ptát,
zda jsem svůj život proměnila v něco nevšedního, skutečného.
Nechci na konci fňukat plná obav
nebo rozporů.

Nechci se cítit jak ten, kdo tenhle svět jenom navštívil.

(ze sbírky New and Selected Poems / Nové a vybrané básně, 1992)

Přeložil Milan Děžinský