Když jsi v roce 2012 vstupovala do literatury svou prvotinou Nícení, co sis od toho slibovala? A splnila se tvá očekávání, nebo časový odstup zapracoval a všechno teď vidíš jinak?

Jestli jsem si něco slibovala, pak asi to, že budu mít konečně něco hotového a uzavřeného. I když každé definitivum prožívám úzkostně, toužila jsem vybřednout z ustavičné roztěkanosti i ustavičného pocitu nepovolanosti, který doprovázel moji práci rozhlasové publicistky na stanici Vltava. Nějakou tu povolanost totiž zažívám jen při psaní. Při ničem jiném. Je to smutné, ale stále si to ověřuji. Pravdou je, že jsem stála o to, aby to rozpoznali i lidé mimo okruh mých blízkých, protože každá role osobnost hodně zplošťuje, lidé ti přisuzují nějaký typický charakter, který třeba nemáš… Když těch veřejně přiznaných rolí zastáváš víc, jsou tvoje zvláštnosti třeba trošku pochopitelnější. Takže v tomto smyslu vydání Nícení moje očekávání naplnilo dokonale. Čtenářský ohlas jsem čekala minimální, a hle, ještě byl dotisk. Pořád mě udivuje, že všechny své čtenáře neznám osobně. A pořád mě dojímá, s jakým pochopením a vnímavostí Nícení přečetli. Vůbec si nejsem jistá, jestli jsem tak dobrá čtenářka jako někteří z nich. A pak jsou takové zvláštnosti, jako že po Praze chodí jedna slečna s vytetovaným názvem mé knížky na předloktí, jiná popíše úryvky z Nícení květináče v areálu jedné léčebny a další natočí na DAMU skvělou audio-knihu pro nevidomé. Nevycházím z údivu! A nesmírně si toho vážím.

Jak vypadá tvůj současný život? Ještě pořád jej vnímáš jako „všemožnou aktualitou zploštělý“, jak jste jej v roce 2013 charakterizovali s Janou Šrámkovou a Janem Němcem ve svém manifestu 12 odstavců o próze?

To je vtipné, že sis našla zrovna tuhle formulaci! Takhle zploštělý život jsem žila právě coby rozhlasová publicistka, ale když jsem odešla, začal nabývat nových rozměrů a takové plasticity, až mě to děsilo. Mnohdy člověk nezlobí jen proto, že na to nemá čas. Všechna ta vytíženost má i takový hygienický a preventivní význam, brání lidem v reflexi, soustředění a také v destrukci a sebedestrukci. Takže jsem se tomu všemu pilně věnovala a na aktuality se časem vykašlala úplně, byť jsem si tím podřezala existenční větev, na které jsem balancovala sedm let. To bylo sice neprozíravé, ale já se zkrátka bála, že už nedám  dohromady jiný text než ohlášení k rozhlasovým příspěvkům a že umřu, aniž bych si přečetla Muže bez vlastností nebo Hledání ztraceného času. Jsem jako osobní vlak, všude zastavím, nic nevynechám. Prodlévám u toho, co by jiný odhodil. Navíc mi bylo jasné, že na konci mé pupeční šňůry není žádný mikrofon. Že je to stále cizorodý předmět, který mě nevyživuje, ale znervózňuje a nutí k jakési strnulosti, nesnímá můj autentický výraz. Že rozhlas je sice úžasně intimní, ale pro mě příliš sterilní, puristický a plný předsudků, že znemožňuje humor a podvratnost a že stejně nemám ten správný rozhlasový hlas a „rozhlasačka“ budu vždycky jenom průměrná. Těch pravých „rozhlasáků“ si ale ohromně vážím, třeba Vlaďky Bezdíčkové, která mě tohle řemeslo vlastně učila. Je to žena s opravdu velmi vyvinutým zvukovým instinktem a smyslem pro rozhlasový tvar, která umí být i před mikrofonem stejně přirozená a vřelá jako daleko od něj. Ve svém současném životě se tedy snažím pracovat tak, abych se obešla bez aktualit a zaplatila všechny ty bezútěšně trvalé příkazy, a pořád mi to nejde, protože výdělek s tím zájmem o aktuální dění často souvisí, člověk musí být napojen a komunikovat, a jak-mile se odpojí, trvalé příkazy zvýhružní, zalezou do hlavy a nezřízeně si tam rochní. Zkrátka jsem ještě nepřišla na to, jak současně milovat, vydělávat a psát. Jsou dny, kdy mi to připadá úplně nemožné.

Ve svém prvním Pádle, které jsi napsala pro náš webový magazín Ravt, jsi položila tyto tři otázky: „Musíme publikovat, abychom sami před sebou obstáli jako autoři? Znamená nutkavé publikování neochotu vystavovat se pochybnostem? Neochotu text zkoumavě prohlížet jako pacienta a zacházet s ním podle nesmlouvavé diagnózy?“ Jak si na ně odpovídáš ty sama?

Chytré – konfrontovat mě s mými vlastními řečnickými otázkami a zbavit je tak jejich řečnickosti… K tomu, abych sama před sebou obstála jako autorka, musím hlavně myslet, vymýšlet a psát, ne nutně publikovat. Sama před sebou obstojím jen ve stavech inspirovanosti, dychtivosti a zjitřené vnímavosti, bezpodmínečně musím pociťovat rozkoš z jazyka, kdy slova mají až jakýsi orgastický potenciál. Tohle je prvotní: rozkoš z významů a nových souvislostí, ze syntézy nespojitých fragmentů… A pak je teprve psaní a souboj s textem, souboj o jeho smysl. Publikování je už takové ztuhnutí a zchlazení čehosi dříve tvárného a rozžhaveného, vlastně velmi chladný, racionální proces, účtování. Není to tedy pro mě bod, k němuž chci dospět, ale zas tím ráda projdu, aby si to mohl přečíst někdo další. Čím déle si text nechám u sebe, tím déle pochybnosti trvají, čím dříve ho vydám z ruky, tím dříve pominou. A tak si skutečně myslím, že rychlé publikování a vydávání může být způsob, jak se nekonečným pochybnostem a soubojům o smysl vyhnout, a zdá se mi, že žádnému autorovi nemůže uškodit, když si text u sebe podrží delší čas, aby si s ním pohrál. Každý redaktor si přece zaslouží dostat text v co nejujasněnějším tvaru. Jsem v tomhle směru strašný fatalista a idealista, bojím se předčasnosti a zároveň i velkého pozdě, na druhou stranu, kam se hrabu třeba na pana Topinku, já si do textu sáhnout nechám, nelpím na každé větě, ale v poezii bude to lpění rozhodně oprávněnější.

Čím dál víc autorů si uvědomuje, že je tzv. literární provoz vysává a bere jim nejen čas, ale i klid tolik potřebný pro soustředěnou tvorbu. Pokud jsi však na volné noze, nemůžeš z toho kolotoče bez následků, nezřídka i existenčních, vyskočit. Vidíš nějaké řešení?

Pro sebe zatím řešení nevidím. Mně asi nehrozí, že bych v budoucnu tím literárním provozem zvlášť trpěla, protože moje věci se těžko budou prodávat po tisících. Neabsolvovala jsem taky tolik autorských večerů, aby mi to lezlo krkem. Naopak, mám veřejná čtení strašně ráda, až libidózně si je užívám, měním se v extroverta, chápu je jako textové divadlo. Ale nejpozornější posluchače jsem měla často mimo Prahu, třeba v Chomutově, Brně, Ostravě, Nové Pace nebo Košicích. Literární provoz v Praze je zkrátka příliš přebujelý. Mnohdy na úkor kvality.

Co konkrétního máš na mysli?

Byť je autorské čtení scénický patvar, myslím si, že bez dramaturgie se neobejde a od autora vyžaduje určitou přípravu. Ti lidé přece přišli kvůli němu! Mohli jít na tisíc jiných kulturních večerů, mohli se dívat na skvělé filmy, mohli si číst, sami tvořit nebo surfovat po netu, ale oni přišli na čtení jednoho básníka nebo prozaika. To je přece úžasně velkorysé! Jenže někdy se dočkají podivné ledabylosti, otrávenosti, nepřipravenosti – nikdo nenaznačí žádný záměr a vývoj, nikdo to nemoderuje, něco se přečte, pak se čeká na otázky z publika, leckdy marně, a jde se domů. Jsem asi trochu chorá, ale chci od toho víc. Jako divačka chci být překvapována a jako autorka chci překvapovat.

Možná je to tím, že čím dál víc čtení se odehrává po hospodách, jimž jde spíš o konzumaci než o nějakou „literatůru“. Je jedno, kdo co a jak čte, hlavně že se pije.

To si zase úplně nemyslím. Záleží na tom kde. Vždycky je to skvělá možnost potkat spoustu přátel a známých, něco s nimi domluvit, popít, mravně i nemravně se poveselit… Jenomže to nejpřitažlivější by měl být přece program! No, teď se sama sobě musím zasmát, jak jsem naivní. Občas podezřívám některé autory organizátory, že jiné kolegy autory zvou na čtení proto, aby jim znemožňovali soustředěně psát… Literární provoz je vlastně na vzájemném vyrušování založen. Smysluplně vyrušuje Pepa Straka, Petr Borkovec ve Fra, časopis Psí víno, nakladatelství Větrné mlýny, některé kulturní instituty… Já už ale akce moc neobrážím, nejde to, neživí-li mě to, takže mám možná staré informace.

Nemáš pocit, že se z autorů stávají cvičené opice, které někdo vozí pořád dokola po světě a ukazuje je v jakési pomyslné literární kleci?

Nemyslím, že se mění v opice, na to je každý příliš svůj, spíš v taková rádia, rukojmí mluveného slova, protože jsou více posloucháni než čteni. Z knihy se stal  ozdobný atribut, něco jako kněžská štóla. Je to tradiční, slušivé a tahá se to při kázáních (čti: autorských čteních či besedách) stále s sebou, protože jde o jednoduchý identifikátor. Když autor dobře rozpráví a dobře vypadá, je to ideální. Dominance mluveného slova nad psaným je nepřiměřená. A mluvenost se pašuje do literatury. Pak je naprosto přirozené, že se po spisovateli chce především, aby mluvil, protože jak prezentovat, že píše? Točit ho u toho? Nuda! Co třeba s Asociací spisovatelů secvičit nějaké putovní cirkusové představení? Spisovatelé jsou přece panoptikální už z podstaty.

Ještě k tomu pojmu „literární provoz“. Neměla jsem na mysli pouze autorská čtení, ale také literární soutěže a ceny, všechny ty „top žebříčky“ a projekty typu „nejlepší české básně“ a podobně… Celý ten mlýnek, který autora semele a vyplivne ho jako jakýsi univerzálně použitelný „prejt“ či – jak by řekl sociolog Jan Keller – „služebnou elitu“. Ale třeba to tak nevidíš…

Nedávno jsem na internetu četla rozhovor s jiným Kellerem, norským speciálním pedagogem Godim Kellerem, kde mluvil o tom, jak je převládající systém hodnocení ve školách pro děti škodlivý a demotivující a že soutěživost je opakem tvořivosti. To si myslím také. Když si vzpomenu, jakou váhu jsem přikládala nějakým pitomým známkám na základní a střední škole! Jak jsem se biflovala to, co jsem okamžitě po testu nebo ústní zkoušce zapo-mněla. Jaký strach ve mně vzbuzovalo slovo „prověrka“… Ve čtvrté nebo v páté třídě jsem dokonce vážně uvažovala o sebevraždě kvůli trojce z fyziky na vysvědčení… Všechno, o čem mluvíš, je taky taková „prověrka“. Prověrka té „prejtovitosti“ či stravitelnosti a přijatelnosti konkrétního autora – to jsi vystihla pěkně. Žebříčky, ceny a soutěže jsou rozlišovací nástroje pro lidi, kteří postrádají vlastní literární intuici nebo jsou zkrátka pohodlní sami hledat. Četla jsem esej od Andrewa Lasse o rozdílech mezi americkým a českým školstvím, v níž se pozastavoval nad tím, jak se na českých školách pozitivně hodnotí encyklopedické znalosti vytržené z kontextu, a ne vědomí souvislostí. Psala jsi na gymplu nebo na střední eseje? Já tedy nanejvýš jako slohovku, ale ne jako součást studia různých předmětů. Tak není divu, že se tady tak vášnivě zlézají ty žebříčky.

Existuje alternativa?

Alternativa asi existuje vždycky, ale taková, která by v konzumním světě fungovala masově, mě nenapadá. Líbí se mi ale třeba myšlenka čtenářských blogů. Osobní doporučení má vždycky váhu. U těch žebříčků je podstatný nadhled a vědomí, že je to hra. Žádná cena nebo anketa přece žádné knize automaticky nepřidělí význam. Ceny a soutěže jen odrážejí vkus a preference konkrétních lidí v porotě, stejně jako literární recenze či kritika vyjadřuje názor jednoho člověka. Nad výsledky se tedy není třeba znepokojovat. Jenomže my se znepokojujeme, přeme se o výsledcích a závidíme si prostě proto, že na ceny jsou příliš napojeny nové příležitosti, zvláště překlady, a tím pádem i finance. Je to možnost, jak z toho sepisování konečně něco zaplatit. A proč ceny sleduje veřejnost? Zkrátka proto, že spousta lidí strašně přeceňuje média, a co se objeví v televizním prime timu, pokládá za jakési obecné mínění či všeplatný soud. Není náhoda, že někteří čeští autoři, a to často básníci, kteří skutečně výrazně určují podobu české poezie, moc těch domácích cen nemají. Nebo vůbec žádné.

Nedávno jsem už podruhé viděla adaptaci Orlanda Virginie Woolfové v podání divadla Masopust. Naprosto skvostné představení s výjimečnou estetikou. Režisérce Anně Petrželkové se podařilo literární stylizaci Woolfové převést do di- vadelního jazyka tak dokonale, že v něm zůstala všechna ta úžasná jiskřivost, divokost, smyslnost, hravost a ztřeštěnost. Jedním z témat inscenace je i směšnost literárního provozu. Orlando se rozhodne být básníkem a pak asi tři sta let píše poemu Dub. V tom představení je nádherná scéna, kdy Dub konečně vyjde jako kniha a oba Orlandové (žena i muž) třímají v ruce vysněný výtisk a říkají něco v tom smyslu: Myslel jsem, že to bude voňavé jako jarní tráva, pronikavé jako dýka, oslnivé jako slunce, rychlé jako blesk… A on je to zatím postarší pán v šedém kabátě… A takhle je to s literárním provozem dodnes – z té erupce, kterou cítíš při samotném vymýšlení a psaní, udělá „šedého pána“. Nepřiměřeně cudného, nudného, nijakého. To je to neodpustitelné na literárním provozu. Zkresluje a bagatelizuje. Dobrá literatura prostě není „šedý pán“, s nímž si učeně pohovoříme. Je to láva i lavina, když se to povede. Může tě zničit. Není to nic nevinného, přijatelného, nevzrušeného.

Jakou odezvu v tobě vyvolalo založení Českého literárního centra, které začalo fungovat v Praze letos v lednu?

Zatím poměrně rozpačitou. Žádná erupce to tedy není… Každopádně, kdyby vzal někdo propagaci české literatury v zahraničí pevně do rukou, jak sliboval dnes už bývalý ředitel centra Petr Janyška např. v rozhovoru s Juditou Matyášovou (Lidové noviny, 3. března – pozn. red.), bylo by to báječné. Na druhé straně, kdo určí, co ze současné české produkce je zajímavé a pod- statné pro jiné jazykové oblasti a kultury? Přece jen, jde o další úřad. Je to zvláštní: všichni jsme České literární centrum chtěli, a když je konečně tu, žádnou zvláštní radost necítíme… Ale paušální odsuzování a defétismus mi vadí.

To je asi naše česká vlastnost, mohu-li si dovolit tuhle malou paušalizaci. Nadáváme a brbláme, že něco nemáme, zatímco jinde to dávno mají, a když toho dosáhneme, zjistíme, že nás to vlastně vůbec nezajímá… Co je příčinou, že ani ty necítíš žádnou zvláštní radost?

Byla jsem asi na dvou schůzkách na ministerstvu kultury ještě jako zástupkyně projektu Praha město literatury a líbilo se mi, jak byla náměstkyně Kateřina Kalistová otevřená diskusím, a to, že se pracovní skupina zformovala jak z lidí, kteří se propagaci literatury doma i v zahraničí dlouhá léta věnují, tak ze spisovatelů, kteří už mají mezinárodní renomé. Jenže pak přišel zlom a podivné zákulisní čachry, zřizovatelem se stala z neznámých důvodů Moravská zemská knihovna, protestující Petře Hůlové a Davidu Zábranskému nikdo nic nevysvětlil, pracovní skupina se rozpadla a literární centrum vzniklo záhadně partyzánsky, na samém konci roku na jiném místě, než mělo být původně. Škoda že tehdejší nabídky prostor různých městských částí spadly pod stůl. Některé z nich se už dávno mohly připravit a Petr Janyška nemusel mít starosti, kde zahraniční bohemisty ubytuje. Teď ČLC sídlí v Národním domě na Náměstí Míru a z videa Petry Hůlové, které koluje po internetu, je jasné, že sem bohemisté jezdit nebudou. Leda by šmelili se zlatem a starožitnostmi nebo přijeli na masáže… Jako expozice kafkovského příběhu to zní ale velice slibně!

Ale nehledě ke kulisám, vevnitř se něco děje – např. server CzechLit je nově veden jako informační server Českého literárního centra a právě tam jsou dostupné nové informace, nejen o úspěších českých literátů v zahraničí, ale také o Radě ČLC, kterou tvoří převážně velmi rozumní lidé.

Zmínila jsi projekt Praha město literatury, s nímž jsi udělala spoustu ne vždy kladných zkušeností. Co bylo největším problémem a proč?

„Ne vždy kladné zkušenosti“ je roztomilý eufemismus! Šlo prostě o ostrý střet dvou nesmiřitelných kultur. Já jsem byla samozřejmě už z Českého rozhlasu zvyklá na určitou zkostnatělost, neinvenčnost, byrokratičnost a podobně, ale někteří lidé z Městské knihovny v Praze skutečně předčili veškerá má očekávání. Nenapadlo mě totiž, že budu za kritiku obrovského amatérismu a nedostatku jakékoliv koncepce dokonce šikanována. Zvláštní, jak praktiky mocenských struktur pronikají i do tak nicotného podniku, jakým projekt Praha město literatury je. Netočí se v něm žádné velké peníze, ale přece jen jde o peníze z veřejného zdroje, a to z rozpočtu Městské knihovny v Praze, kterou financuje magistrát. Loajalita je tedy podstatnější než kompetentnost. Honza Těsnohlídek měl tehdy, když projekt začínal, pravdu: v době, kdy živoří živá literatura, kupříkladu literární časopisy a malí nekomerční nakladatelé, je nesmyslné vydávat peníze na předražený projekt, který má, dle tehdejších slov ředitele Tomáše Řeháka „v této multimediální době upozornit na půvab písmenek a souvislého textu.“ Konkrétním cílem pak bylo získání titulu UNESCO Kreativní město literatury. Jenže Praha není Edinburgh nebo Dublin. Sem cizinci ve většině případů za literaturou nejezdí. A Praha město literatury jako přitakávač magistrátu to rozhodně nezmění. Skvělé ale je, že teď je k větší aktivitě přiměl nový ředitel Světa knihy Radovan Auer, který za téma veletrhu zvolil „Genius loci v literatuře/ M(ě/í)sto v hlavní roli“ a pozval také některá UNESCO Kreativní města literatury. Tak hurá! Konečně nějaký veřejný dialog! Copak o to, on možná nějaký probíhá, protože do Prahy každé dva měsíce jezdí zahraniční stipendisté. Že jste to netušili? No, to je právě ono! Je to bezvadně utajeno. Možná jde nakonec o zednářskou lóži a já jsem to jen nepochopila…

Utajeno? A z jakých důvodů? Promiň, ale zní mi to trochu paranoidně…

To byl vtip. Větší paranoia přicházela z té druhé strany. Nikdo nepočítal s tím, že budu něco kritizovat. Ano, uznávám, že jsem mohla projevit více diplomacie, ale vedoucí projektu Kateřina Bajo je báječně vágní a nikdo ji nepřiměje k diskusi. Opakovala veskrze to, že projektu věří. To máš jako debatu ortodoxního věřícího s ortodoxně nevěřícím, který se otravně domáhá smyslu. Udělejte rozhovor s Kateřinou Bajo! Vede mezinárodní projekt, pracuje s veřejným rozpočtem a nikde nevystupuje. Není to zvláštní? Zeptejte se jí taky na knihu Dryák ředěný Vltavou. To je další bota. Tu jsem si tedy vymyslela já, je to básnická „pražská říční“ antologie sestavená Sylvou Fischerovou a Petrem A. Bílkem a já iniciovala, že se vydá česko-anglicky. Po dlouhých průtazích kniha nakonec vznikla, docela zajímavě vypravená. A co je s ní teď? Nevím. Těch tisíc kusů se nejspíš povaluje někde ve skladu, tři výtisky knihovna půjčuje a zbytek si asi hoví v propagačních projektových igelitkách. Můžu ti taky ukázat parádní reklamní lipo…

Mluvíš-li o „praktikách mocenských struktur“, které pronikají i do zdánlivě nelukrativních oblastí, pak mi na mysli vytanou právě knihovny. V minulém roce jsi ve Tvaru 20/2016 publikovala reportáž z debaty, kterou na téma „Knihovny v době digitální“ uspořádala Městská knihovna v Praze. Reakce odborné knihovnické veřejnosti na tvůj článek, které jsme také otiskli, byly různé. Jak na tebe působily?

Žasla jsem, že se jich sešlo tolik! Zdá se, že je užitečné vstupovat do toho tichého a zdánlivě neproblematického hájemství knihoven… Nejrozumnější a nejkomplexnější byla reakce ředitelky Městské knihovny Louny Dagmar Kučerové (Tvar 3/2017, str. 10), která zcela přesně pochopila, na co upozorňuji, a ve skvěle napsaném článku mi situaci lounské knihovny, která spravuje i desítky obecních knihoven, velice otevřeně a v kontextu vyložila. Vysvětlila například i to, proč knihovny nakupují brak – protože důkazem, že má smysl do knihovny nadále investovat, jsou zkrátka statistické údaje o registrovaných čtenářích, návštěvnících, výpůjčkách… Jasné jako facka! Oproti tomu ředitelka Knihovny města Olomouce Lenka Prucková (Tvar 2/2017, str. 12) tvrdě hájila vizi digitální knihovny, a Billa Gatese dokonce nazvala „lídrem světového pokroku“. Jestliže je roční přírůstek nových knih 13 000, musí prý stejný počet knih, ve stylu feng-šuej, vyhodit. Z jejího článku mi utkvěla nádherná věta: „Dnešní uživatelé nebydlí na hnojišti a chtějí čistou knihu i do postele.“ Bydleli naši prarodiče na hnojišti? Na tuhle štítivost jsem v knihovně narážela často. Ano, knihy podléhají zkáze, ale o tom jsem přece nepsala. Za největší konkurenci knihoven paní Prucková pokládá nákupní centra – těm je prý třeba se vyrovnat. Jsou krásná, čistá, útulná a plná zábavy. Prostě žádná hnojiště, že? Tak to mě pobavilo hodně. Ale zároveň mě z té vize „pokroku“ zamrazilo.

Vážím si také obsáhlé odpovědi Víta Richtera, ředitele Knihovnického institutu Národní knihovny ČR (Tvar 6/2017, str. 17). Samozřejmě chápu, že problematika knihoven je složitá, pan Richter napsal v podstatě stručnou přednášku o změnách, kterým knihovny musejí v digitálním věku čelit, a ujistil nás, že na své tradiční úlohy rezignovat nebudou. Jako příklad ovšem uvedl knihovny v malých obcích Rapotín, Hroznětín…, které rozhodně jen nekriticky nekopírují zahraniční vzory. No jo, ale co ty velké knihovny? O nich se nezmínil. Budeme si kvalitní beletrii jezdit půjčovat do Hroznětína? Mimořádně zajímavé pak byly ohlasy ze zahraničí, a to z amerického San Diega a francouzské obce Oppède nedaleko Avignonu (Tvar 4/2017, str. 17). Mám velkou radost, že diskuse nabrala mezinárodní rozměr. Třeba k tomu ještě něco napíšu…

V květnu by ti měla vyjít nová knížka, tentokrát soubor povídek. Jak se ti v těchto souvislostech, o nichž se bavíme, psala? Nemám teď na mysli časové možnosti, ani dostatek klidu a soustředění, ale spíš přetlak určitých témat a impulsů.

Moje drobné drama z pražské knihovny mě něco přiučilo o lidské povaze, o obranných mechanismech, o podivné nesourodosti duší a nepřekonatelném neporozumění, o instituci jako náruči, v níž se schová poslušný pěšák. Lidé, kteří si neuvědomují vlastní ambivalenci a nedokážou přiznat chybu, mi jsou krajně podezřelí. Necítí pak vinu za nic. Hledají nepřátele mimo sebe, aniž by se sebe báli. Tenhle posunutý strach mě zajímá, protože je nebezpečný. Člověk je vznešený, komplikovaný, hodný i ubohý, banální, zlý. Miluju ho a zároveň ho pořád podezřívám z nepravostí. Nevěřím, že se ve chvíli, kdy mu půjde o krk, zachová čestně a altruisticky, i když rád vykládá o tom, že by se to mělo, což se dneska v souvislosti s migrační vlnou zase potvrzuje. Ta štítivost vůči cizímu neštěstí je otřesná. Ta neochota nenažraného světa podělit se o kus žvance! Gombrowicz kdesi řekl, že bychom měli prozkoumávat vlastní ubohost. Praktikuji to už od dětství. Mám ze sebe strach a viním se z každé ptákoviny a možná bagatelizuji to, čím jsem se kdy skutečně provinila. Spousta lidí se ale soustavně obelhává, obestaví se svými zásluhami a pak si je zálibně prohlíží. A vůbec tu svou směšnost a vinu nevidí. Kdyby ji zahlédli, rozpadl by se jim život pod rukama. Ale konfrontovat se se svou směšností a pak s tím žít, to mi přijde férovější. A také o hodně úlevnější. V těch textech se o to nejspíš pokouším. Tuhle jsem zaslechla na stanici Vltava v pořadu o Thomasi Bernhardovi jeho větu: „Nemyslíš, že je vulgární neukazovat lidem nic než jejich sajrajt?“ No, asi je. Ale mně to momentálně až zvráceně baví.