Ravenny je v těchto místech doložen hluboko do středověku. Právě k tomuto boru odkazuje Dante Alighieri v prvním zpěvu svého Pekla. V temném hvozdu lyrický mluvčí bloudí ohrožován divou zvěří. Je to les, který Dante vnímal jako mytický prostor, metaforu rozvráceného života tehdejší společnosti.

V lese na pobřeží Jaderského moře je dnes ukryt výzkumný ústav dun a v jeho těsném sousedství se rozkládá ospalé prázdninové městečko plné apartmánů k pronajmutí, obklopené autokempy a několika plážemi – těmi se slunečníky a pozvolným přístupem do moře, určenými pro rodiny s dětmi, s bary a nočními diskotékami i vyhrazenými místy, kde je možné při zapadajícím slunci házet psovi vyplavené větve do zpěněných vln slané vody. Nejvyhlášenější je dlouhá úzká pláž pro příznivce naturismu. Levné letovisko, čisté moře, písečné pláže. Z Ravenny sem zajíždí autobus, na jednodenní výlet odsud můžete do Bologne, Rimini, San Marina nebo třeba Cattoliky. Stačí zalistovat v katalogu cestovní kanceláře, zascrollovat na booking.com. Lido di Dante!

Právě sem se opakovaně vrací „scrittore traduttore“ Pietro, vypravěč dvanácti povídek spisovatele a překladatele Petra Borkovce. Odemyká rodinný apartmán, větrá matrace, opravuje vybavení a bloumá italskou krajinou i nočními bary. Sám, se svou ženou s italskými kořeny i se svými třemi dcerami. Itálii však nezná jen z rozpálených pláží, pizzy do krabice, kopců zmrzlin a rychlého espressa na baru. Nemá v kapse neustále zvonící mobil, na očích černé brýle a na krku zavěšenou zrcadlovku. Je tu skoro doma. Barmani ho oslovují jménem, nemusí se pachtit za každou turistickou atrakcí. Netouží jen po jižním slunci, zná i ranní mlhy, nekonečné deště, studený vítr, hotelové pokoje bez topení.

Petr Borkovec čtenáři ukazuje jinou Itálii než Milota Zdirad Polák ve své Cestě do Itálie, jeho hrdina není exaltovaný český vlastenec jako Jan Maria Plojhar Julia Zeyera ani netrpí obdivem k sebevědomé velké kultuře jako hrdina Šustovy Ciziny. Jeho Pietro je především pozorovatelem, který nepotřebuje vytvořit velkolepý fikční svět, tím méně cestou K moři analyzovat intimní rodinné vztahy. A cestopis? Vždyť ani k Dantovu hrobu čtenáři nahlédnout nedovolil. Jako by se bál velkého vyprávění, příběhu, jenž by mohl zavánět telenovelou, detektivkou, thrillerem nebo upoceným pornem.

Jednotlivé povídky tak váže k jednomu místu, místu, které najdeme na mapě. Lesu, baru, hotelovému pokoji, deltě řeky, nudapláži. Dvanáctkrát se přiblíží starému dobrému žánru črty, obrazu ze života, jaký si vyzkoušel i Karel Hynek Mácha se svou Marinkou. Poslouchá, pozoruje, sleduje. Ptáky v rákosí, italské hmyzí kolibříky, stejně jako nedělní setkání s živou světicí, italské vinaře na tahu se svými kyprými ženami v upnutých šatech, zlodějíčky a prostituty v baru nebo nahá těla na nudapláži. „Další zloděj v sále“ (s. 23) zcizující cizí životy, zaskočený, když se nad ním zjeví ti, kteří pozorují jeho. Nahého, milujícího, milovaného. Zostouzeného, zranitelného, zraněného.

„‚Samozřejmě, že to jsou i nejsou moje příběhy,‘“

konverzuje vypravěč v povídce „Veřejné čtení“.

„‚Ovšemže, když venku padá déšť, nelze napsat, že padá déšť.‘ / ‚Ne, básně jsem nikdy nepsal. Mým rýmem je lež, víte.‘“
(s. 90)

I ta ovšem může být bolestně realistická.

Čím to, že v povídkách napětí příběhu zastupují jakoby odposlouchané dialogy postav, které turista v Itálii sotva potká? Směšných hrdinů, kteří poodhalují své slabosti a slasti, bizarních figur, které se své guilty pleasures ani nenamáhají skrývat. Klíč k těm mnoha zámkům, promyšle- né skrumáži lodních petlic, kliček a táhel (s. 108) se skrývá v samotné destinaci. Petr Borkovec se na cestě k próze ocitl v lese, kam před sedmi sty lety „šel jako ve snách“ Dante Alighieri. Stejně jako vykročil „mimo pravou cestu“, když v první povídce nechal Alici svléknout Pietra do půl těla, a zabránil mu tak vstoupit s pokorou do Dantovy hrobky. Ne, to se nemohlo stát někde v Benešově u rybníka (s. 14), tam se sotva voyeři, úchylové a šejdíři stávají mýtickými lvy, pardály a vlky, zosobněnou panovačností, chlípností a lakotou.

Stejně jako Dante ani my s Pietrem neprohlédneme temný les naší každodennosti. Ne, Beatrice nepřijde, ač ji snad Borkovec vzývá ve věnování tajemné M. Záchrana je v nedohlednu. Borkovec nechává Vergilia v Hádu, rezignuje na terciny a bloumá Dantovým předpeklím. Les vyhořel, ale nezmizel (s. 113). Zbyla černá lepkavá torza borovic. Temná kopie.