Text oscilující okolo osy pamflet-román-alegorie podává obžalobu fetišizace automobilu coby symbolu pokroku, nezávislosti, moci a privatizace světa. Všechny vozy jsou totiž alegorické. Vyprávění kurýra, který rozváží po městě jídlo, příliš šlape a příliš přemýšlí, je roztroušené mezi vzájemné nadávky účastníků každodenního provozu. Kurýr, poslíček, Posel stojí na jedné straně barikády pouliční občanské války a jeho vyhrocená pouť nepřátelským územím, jeho nesmiřitelný boj za spravedlnost, ať už skutečnou, či domnělou, vede až na hranice bezohlednosti a nenávisti. Po výrazném románu Kontinuita parku (Host, 2021) přichází Petr Šesták s dalším textem, který vzdoruje čtenářskému očekávání. Tento kříženec pamfletu a románu se nebojí mít jasný názor na věc. Že má literatura věci ohledávat ze všech stran? A co když jsou jednoznačné? Příběh poslíčka, který na kole rozváží jídlo těm šťastnějším a bezohlednějším, je próza, která šlape.

Kdysi lidé ukazovali pánům mozolnaté ruce jako důkaz, že umí vzít za práci. Já bych ti mohl ukázat svoje pevná lýtka, kůži napnutou k prasknutí, naběhlé žíly. Fabriky v tomhle městě už nejsou, neživím se rukama, ale nohama. Dvanáct hodin denně dupu do pedálů, na zádech červenou nebo modrou nebo zelenou nebo černou kostku s logem Platformy, pro kterou jezdím.

Kam čumíš, kreténe!

Tady mi nikdy nedáš přednost zprava. Počítám s tím a nejedu naplno. Střihneš to těsně přede mnou, ale ujedeš jenom dvacet metrů a musíš zastavit v koloně. Šlápnu do pedálu, během pár sekund tě dojedu a kloubem ukazováčku ti zaťukám na okýnko. Držíš volant, ležérně poklepáváš kůži, kterou je pošitý, je ti mezi padesáti a šedesáti, prošedlé vlasy, charismatický typ, jedeš z kanceláře do vily na předměstí, možná ti uvnitř hraje vážná hudba nebo klasický rock, ani se za mnou neohlédneš, díváš se přímo před sebe, přidáváš plyn, pouštíš spojku. S celou kolonou se ale posuneš jenom o dva metry. Znovu tě dojedu, klepu na okno, gestikuluju, ukazuju pravou ruku, přednost zprava! Snažím se nekřičet, ale i kdybych křičel, přes neprodyšné sklo mě neuslyšíš. Uvnitř máš příjemné klima, v zimě v létě svých dvaadvacet stupňů, lehké vrnění motoru, uklidňující hučení větráku. Zabuším silněji, ale ty civíš jen dopředu, bezpečně víš, že tvoje sklo vydrží víc než moje pěst. Nedíváš se na mě nikdy. Ani když ti doručím jídlo až ke dveřím. Díváš se na papírovou tašku s logem Platformy, ve které ti ho podávám. Díváš se na účet, na přenosný platební terminál, jestli částka sedí. Nikdy ne na mě. Pomalu pustíš spojku a přidáš plyn. Máš silný motor, když akceleruješ, z výfuku vyteče trochu kapaliny. Později ji déšť spláchne do řeky.

Kolo neodmyslitelně patřilo k mému dětství. Na dětství mi tehdy připadalo nejkrásnější to, že bylo dočasné. Každým dalším krokem jsem se stával dospělejším. Poprvé jsem to pocítil, když mi z dětského bicyklu odmontovali pomocná kolečka. Brzy jsem z něj vyrostl úplně a k narozeninám jsem dostal o dost větší. Měl vysoká řídítka a dlouhé sedlo, na kterém jsem mohl vozit kamarády. Se strýcem jsme ho u něj v garáži vyčistili a naolejovali. Pomohls mi drátkem připevnit na rám dřívko od nanuku tak, aby lehce lízalo špice. Trval jsem na tom a tys mi, strýčku, ihned porozuměl a pomrkávals na mě. Když jsem pyšně vyrazil na ulici, kolo drnčelo úplně jako motorka a já si na něm připadal tak strašně velký. Když ještě pár let trpělivě počkám, budu moct řídit opravdovou malou motorku! Ale to pořád ještě nebude ono, protože motorka má jenom dvě kola. Opravdu dospělý budu, až si udělám řidičák na auto, až budu mít čtyři kola a volant. Říkal jsem si, že to do té doby musím nějak vydržet. Jenomže pak se asi něco nepovedlo.

Jsem podnikatel, já a moje kolo, můj kapitál. Externě dodávám služby Platformě, pěkně na fakturu, sám svým pánem, sám svým kmánem. Umožňuje mi to svobodně pracovat i dvanáct hodin denně a nikdo mi neříká, kdy si mám vzít dovolenou. Dovolenou si můžu vzít kdykoli, kdy si ji můžu dovolit. Svoji firmu buduju na stabilních základech, na vypracovaných stehnech, na svalnatých lýtkách. Poptávka je vysoká a nemám nouzi o zakázky, jíst se musí, ale hýbat se ti nechce nebo nemáš na hýbání čas. Já nemám čas na nic jiného než na hýbání, každá minuta, kdy se nehýbu, mě stresuje, každou minutu, kdy se nehýbu, přicházím o kšeft a v hlavě mi šustí účty za nájem a energie. Jím v poklusu na ulici, abys ty mohl jíst v posedu ve svém kanclu, ve svém home officu, před svou obrazovkou, abys nemusel chodit do restaurace a zbytečně si jídlo vychutnávat a vést small talky s kolegy a personálem. Ale někdy si jídlo přece jen vychutnáš a vyškrabeš a vylížeš plastové a polystyrenové nádobky dočista, někdy máš kulturu a překydneš si to do vlastního keramického nádobí. Koše na odpadky se ti plní rychle, ale skoro vždycky třídíš, nebo dokonce hledíš na to, aby nádoby, ve kterých ti jídlo přivezu, byly kompostovatelné. Na jejich výrobu a přepravu se spotřebuje spousta energie a vody, ale to i na hovězí, na masíčko, co v nich často je, tak co už, pocit z toho máš lepší než z plastu, tak proč si za dobrý pocit nepřiplatit, za co jiného si taky dneska připlatit než za dobrý pocit, ty lovče, který neběháš za jídlem, protože jídlo běhá za tebou. Platforma je tu pro tebe i pro mě, to jí vděčíme za zprostředkování našeho harmonického vztahu, udělá ti tu radost a ušetří ti čas, zbaví tě trochy nadbytečných peněz, které jsi v mezičase vydělal, a mně čas vezme a menší část z těch peněz mi dá. A všichni jsme spokojení. Mně možná ubývá sil, ale jenom trochu, ty zůstaneš přinejhorším stejný a Platforma roste. A o to nám všem přece jde.

Matně šedý land rover, na zadních dveřích nalepený státní znak, dvouocasý lev. Na SPZ máš napsáno PAN RAMBO, pod zadním nárazníkem dvě ohromné trubky, ze kterých při každém sešlápnutí plynu stoupá tmavý kouř. Popojíždím za tebou v koloně, snažím se moc nedýchat, ale nějak to nejde. Projíždím z obláčku do obláčku jako barokní andílek. Na nábřeží se kolem tebe nepropletu. Musel bych na chodník, ale tam se promenuje moc turistů. Než kličkovat mezi nimi bude rychlejší jet pomalu. Nábřeží je skvostné, projíždíme kolem starobylého mostu, nejslavnější historické památky města. Motají se nám tu do cesty lidé. Někteří nevydrží na přechodu k mostu čekat na zelenou, která jim skoro nikdy nenaskočí. A když už přece, tak jen na pár okamžiků. Chtěl by ses pořádně rozjet, ale cosi tě brzdí. Už se k tomu blížíme, jak se to dalšímu a dalšímu autu daří objet. Konečně je to přímo před námi, klapání koňského povozu, romantický kočár a v něm pohádkový pár turistů uprostřed dopravní špičky. Tvůj land rover už je těsně za kočárem a těsně za tvým land roverem se v oblaku zalykám já. Ty necítíš přes filtry vzduchotechniky nic. Ale já ano. Ten nepatřičný odér se tu mísí se zplodinami tvého off-roadu. Pach stájí a horkého dechu zvířete. A výkalů, které z něj zcela nekontrolovaně vypadávají do speciálního koženého vaku. Fuj! řekne dáma jdoucí kolem po chodníku, nikdo už vůbec neví, co doopravdy smrdí. Motor tvého off-roadu konečně pořádně zavrčí, kouř zavíří, automatická převodovka skočí na dvojku, spustíš blinkr a předjíždíš to zjevení. Neumím to tak rychle, ale napodobím tě. Objedu kočár a dostanu se na úroveň koní. Mají klapky na očích, svěšené hlavy, klušou. Nenechat se vyplašit periferním viděním, když se kolem blýskne lesklá kapota, příliš těsně, příliš rychle. I já jsem se naučil dívat jen metr před sebe, jen přes řídítka pod kolo, jen neklopýtnout, nenajet do kanálu, pokud má odněkud přijít rána, tak přijde, ale zatím neležím polámaný na asfaltu, na dlažbě, šlapu, čpím potem, občas si hlasitě odfrknu.

Jako malý kluk jsem znal spousty značek aut, byla to jediná věc, ve které jsem vynikal nad všemi vrstevníky. Když jsem jel poprvé na prázdniny do zahraničí, nezaujalo mě moře, ale všechny ty zápaďácké modely. Naučil jsem se hromadu nových značek, nadšeně jsem o tom psal dětským písmem na pohlednici pro babičku. Vždycky jsem se díval dovnitř na nejvyšší hodnotu tachometru. Porovnával jsem maximální rychlost různých modelů. Čím rychlejší, tím lepší. Nikdy mě nenapadlo přemýšlet, kam bych tím autem rád jel, koho bych navštívil. Auto jsem nevnímal jako prostředek, ale jako hodnotu samu o sobě. Čím dražší, rychlejší, silnější, luxusnější, lesklejší auto, čím vyšší rychlost na tachometru, čím větší obsah motoru, čím tlustší výfuky, čím víc válců, čím širší pneumatiky, tím vyšší hodnota. Nejvyšší hodnota byl silný, dravý, a přitom luxusní a komfortní jaguár. Limuzína se sportovním espritem. To byla vrcholná meta. Snil jsem o tom, že jednou jaguára koupím mamince. Bylo potřeba být bohatý, abych mohl nejvyšší hodnotou splatit dluh za své narození, za svoji výchovu, za to, že tu jsem. Převedl jsem hodnotu sebe sama na hodnotu materiální. Ale ten dluh nikdy nesplatím. Na to nemám.

Uhni z cesty!

Jedeš těsně za mnou, cítím teplo motoru, jeho nedočkavost, touhu být vždy v čele pelotonu. Jenomže tady mě nemůžeš předjet. Za chvíli to nevydržíš a zatroubíš, někdy se naplno opřu do pedálů, co nejrychleji dojedu někam, kde na to konečně budeš moct šlápnout i ty, a trochu se mi uleví, trochu zvolním tempo, zbavím se pocitu ohrožení. Jindy se otáčím a ukazuju fakáče, já sem patřím stejně jako ty, debile. Občas mám chuť zastavit, zatarasit bicyklem cestu a jít ti rozbít držku. Ale málokdy to udělám, jenom na sebe přes plot štěkáme, jenom ten kyselý pocit nenávisti, který se nám rozlije po těle a tu pachuť cítíme ještě za hodinu, někdy po celý den. Pokaždé ti chci rozbít držku, ale vlastně to neudělám nikdy. Vědci zkoumali, jak mozek reaguje na nástroje, které člověk používá. Účastníci experimentu hodinu pracovali s jednoduchou mechanickou rukou určenou ke sbírání drobných odpadků. Po hodině měli odhadovat vzdálenost předmětů a posoudit, jestli na ně dosáhnou, nebo ne. Odhadovali vzdálenost mnohem hůř než před používáním prodloužené mechanické ruky, měli pocit, že dosáhnou dál, že jejich ruka je delší, než ve skutečnosti je. Nástroj se okamžitě napojil na mozek, který ho integroval, jako by byl součástí těla. Okamžitě přenastavil vnímání světa a podřídil ho nástroji. Tahle schopnost stojí u zrodu civilizace. Každý den používáš auto, stal ses autem. Auto chce pohyb, auto chce jet, chce jet, jak rychle jen může. Proto to troubení na cyklistu, na chodce, na pomalejší auta. Na chodníku bys přece nikomu nefuněl na záda a neřval, uhni! To netroubíš ty, to nechceš jet ty, ty nejsi bezohledný, to tvůj nástroj, který je tebou prorostlý a ty jsi prorostlý jím. Jsi jako Paco de Lucía, když hraje na kytaru, jenomže ty nejsi Paco de Lucía a nehraješ na kytaru, ty jedeš za cyklistou, spěcháš, protože tvůj nástroj spěchá, troubíš, protože tvůj nástroj umí troubit, troubíš jenom jedním tónem, ty troubo, protože sis vybral špatný nástroj. A pak někde vystoupíš, jdeš do kanceláře, tvořit hodnoty, budovat svět, pracovat na lepších zítřcích, prosazovat ideje, kreslit urbanistické plány, stavět, dělat politiku. A protože jsi pořád ještě auto, buduješ svět aut, plánuješ města pro auta, děláš politiku pro auta.

Vozím ti jídlo často. Bydlíš ve čtvrti oblíbené mladými lidmi a uměleckou bohémou, ale tou, která rozhodně nemá hluboko do kapsy. V nejvyšším patře. Na dveřích máš samolepku EKO buňka Akademie. Zazvoním. Pootevřeš dveře, uvnitř hudba, hovory, občas je cítit tráva, řešíte budoucnost planety. Přebíráš ode mě tašky plné jídla ve spoustě obalů, samozřejmě kompostovatelných, platíš kartou, děkuješ, ale nepodíváš se na mě, nikdy se na mě nepodíváš. Nebo se na mě možná podíváš, dokonce se na mě vždycky usměješ, možná i proběhne nějaká zdvořilostní konverzace, předstíráš zájem, díváš se, usmíváš se na mě, ale vůbec mě nevidíš a usmíváš se, protože tvůj život je naplněný štěstím. Já se na tebe dívám a líbíš se mi, tvůj byt se mi líbí, líbí se mi, že máš tak často návštěvy, jsi tak oblíbená, ochutnal bych všechno to jídlo, co si vždycky objednáváš v těch nejvíc trendy podnicích s nejlepším hodnocením na Platformě. Je to obvykle trochu exotika, většinou Blízký východ, Středomoří, jihovýchodní Asie, Japonsko nebo nějaké moderní kombinace. Vždycky něco i pro vegetariány, a dokonce i pro vegany, ale maso taky. Jsi otevřená. Obvykle mi to nedá a ztratím trochu času, seběhnu dolů do přízemí, sednu si na schody a v aplikaci Platformy si čtu prezentaci restaurací, u kterých sis objednala. Mají profi fotky, vypiplané logo, vtipné, hravé popisky a název. Kdybych měl na to objednat si jídlo, objednal bych si ho někde, kde si ho objednáváš ty. Platíš kartou, ale vždycky máš pro mě nachystanou minci. Zavíráš dveře. EKO buňka Akademie.