05_poezie
Svatava Antošová

Stín dětství

Někde ve mně nabírá na obrátkách kumulace úzkosti
z hasnoucího slunce které se ztrácí v temných konturách
díkůvzdání uprostřed bujení lacinosti v marx-leninském
stylu uprostřed kanibalské víry v liduprázdné sny
o návratu k lidství co s takovou vírou ze zamyšlení
mě vytrhne šouravý krok dozorce cítím jeho blízkost

Beletrie – Poezie
Z čísla 8/2023

Pokud se rozpomínám,
je dětství samotou uprostřed
spříženectví věcí a tvorů, již
nemají jmen a určení.
Miroslav Holub

I.

Na rovné plechové střeše krychlového domku
mezi požární zbrojnicí a školní družinou
proti nočnímu nebi v bodavém světle lampy
tyčí se hrozivý Stín dětství
lopatou shazuje do tmy těžký mokrý sníh
a spěchá aby byl hotov dokud nepřimrzne
Každá hrouda je zlomovou událostí dvacátého
století časová posloupnost bere v tom spěchu za své
válčí se na přeskáčku tanky jezdí pozpátku
jeden je růžový…
Ve chvíli kdy si chce otřít z čela pot nastává odsun
jedni ženou druhé nejistota kraluje a masakruje letopočty
praskají ve švech musí házet dál bez mrknutí oka
bez marže vykašlat se na mercedesy parkující dole
pod zatlučenými okny dědických práv
o dekretech se toho ještě namluví
ale nejdřív se musí přestat s tou bídou jedna postel
jeden hrnec jedny boty pro celou rodinu jedno
zabrané pohraničí pro jednoho funkcionáře
turnerského svazu
jedno zbabrané mnichovanství

Nic z toho nemůže stačit a taky nestačí
protektorát váží míň než kilo cibule
když ho nabere svaly povolí povolí i spěch
proč se na chvíli nezastavit nenabít samopal
nevystřelit cíl jede v autě opět mercedes jak jinak
protentokrát zbraň neselže nemůže nesmí
ve zpětném zrcátku se hrbí stařena v šátku
na zádech klestí nese je z východu na západ
na oheň připravený vzplanout za tři čtvrtě století
elektronická zápalka s aktivací přes QR kód
zatím stydne v čísi hlavě a hroudy neberou konce
Velká hospodářská krize se všude přihlašuje
k trvalému pobytu volby vyhrává hyperinflace
do módy přichází černá a hnědá obě jdou fantasticky
na odbyt ještě mi přibalte tady tu košili bude se hodit
k rajtkám přešitým po dědovi meziválečné období neví
že je meziválečné a když padá ze střechy
připomíná ohňostroj tolik barev viděl Stín dětství
naposledy v dětství byla v nich naděje
na naději se nezapomínalo ale teď vládne lhostejnost
Ruce má plné puchýřů vysoko nad ním poblikávají v mrazu
netečné hvězdy co když jsou to omrzliny přitiskne dlaně
a prsty na komín komín hřeje v domku hoří úzké petry
teplo tak do metru a půl do rána v ložnici led z úst
vychází pára sráží se na oknech za okny znárodnění
v národním kroji na lopatu ho jen tak nenabereš
ze střechy neshodíš a i kdyby obloudí tě galavečerem
s hudbou a tombolou na každém lístku stejné číslo
ve stejné barvě kdo něco má musí sáhnout do klobouku
a prohrát pole koloniál fabriku utratit své dogy propustit
služebnictvo opustit vlast nebo si nechat říkat
soudruhu

Sníh se třpytí dál jeho třpyt oslňuje pálí
být soudruhem nebo nebýt vůbec co je to za volbu
nevolit břečka na lopatě si říká o chlístnutí do protějších
oken domovní důvěrník tam masturbuje v prázdném bytě
záclona se hýbe aspoň si zhasni vole nevolit tyhle lidi
mají své úkoly své seznamy na nich nepřátele lidu
někdy je čtou ve zprávách v mrňavé černobílé televizi
značky tesla před ní obrovská skleněná čočka naplněná
vodou zvětšená hlasatelka se topí v bezbřehé animozitě
Pan rozklepnuté vajíčko jí teče po šatech sana vlastní sestra
másla hera bohyně naší kuchyně hera juno to je ono nevolit
tyhle programy syrové vejce do černého piva pár dinylů
do světlého francovku místo rumu vybrat času jeho daň
a včas se vytratit přitom nevědět kam zuřit že není kam
strana už si brousí zuby doporučení domovního důvěrníka
má svou váhu tlustá roztleskávačka je na místě být vždy
na jiném místě nerozpakovat se projít zdí vedle
vykopnutých dveří než bude pozdě a hlavně nevolit

Únava proniká až do morku kostí jako leukémie
kolikrát se bude muset ještě ohnout vyškrábnout špinavý
sníh z temného kouta nabrat s citem pravdu s pohrdáním
shodit lež na kolik to ještě vydá úkonů nerozhodnou
třesoucí se rukou

Čert aby vzal tu ledovou krychli s rovnou střechou
ale nebylo na víc muselo se koupit na co bylo
prosklená veranda vybíhající vzadu do zahrady
nezbaví povinnosti zbavit se těžkého sněhu dějin
v takové špíně se už dlouho nebrodil monarchie bere čáru
předlitavsko vyšňořené k opičímu anšlusu jako děvka
rýpe se ve vlastním hnoji o kus dál v zalitavsku si vyřezávají
do kůže šípové kříže ani to moc nebolí
Než se jeho ruka rozhodne španělská chřipka sevře svět
jako španělská bota lidstvo se přesouvá na přeplněných lodích
není co jíst tolik mrtvol nikdo nespočítá skoro nic neváží
jeden věchýtek vedle druhého v uších mu drnčí útržky
z filosofické disputace krkavců mystici zbrojení oprašují roky
nepoužívané křesadlo na mír jednou provždy zapomeňte
tak kterou hroudu teď
Tu s yperitem…?

 

* * *

Jednou ho poslali hlídat strategické chemické
závody ve dne v noci se rodila třetí světová válka
kontrakce na druhé straně zeměkoule nebraly konce
byl říjen nejvyšší pohotovost povolávaly se zálohy
bipolární svět omračoval svou bipolárností
stal se z toho zvyk ze zvyku zlozvyk ve škole mu měřili
šuplerou vzdálenost od kořene nosu k bradě nejistota
kralovala a hrozila masakry branná výchova nesměla
nikoho ukolébat strach byl to hlavní oč tu běželo
Běžel zamořeným lesem v plynové masce
maska nepřiléhala jeho otrávený obličej pod ní se učil
předstírat ideologickou účast bílý kouř z imitovaného
výbuchu pronikal dovnitř zamlžoval plastové průzory
a štípal v očích

Řekne někdo těm učitelkám že proti radioaktivitě
je lepší pláštěnka…?

Mluví se o neutronové bombě o milosrdnosti
jejího záření ale třídní učitelka nemilosrdně trestá
za každou hloupou odpověď na otázku co byste dělali
kdyby začala válka prsty bez citu stisknou jeho tváře
vytáhnou ho za ně z lavice do výšky bezmocně třepe
nohama tváře mu modrají „blbou imperialistickou bolestí“
úča je zažraná a ty modré fleky nezmizí zůstanou
jako neléčený svrab jako zhnisané tetování
poznávací znamení těch kteří neměli budoucnost
nikdy zahlédnout jako Stín odepsaného dětství

A pak se uviděl poprvé u moře kdesi daleko na severu
ubytování ve vojenském stanu v ohyzdném prašném
lesíku všude kolem křupavý písek na pláži pruhované kukaně
proti větru v pochmurné vodě obřadně se vznášející medúzy
miniaturní světy v mušlích vyplavených na břeh
vydávaly neznámý hvízdavý zvuk
v místě vybledlých souřadnic 54°26’22,56” s. š.
13°34’0,12” v. d. se dalo zahlédnout torzo bájného
komplexu prora švédské stoly se prohýbaly pod tíhou
vítězství servírovaných jako tragédie do ruda vypečená orlice
obložená odznaky strhanými z huňatých čepic ležela
na obrovské míse ach jaká symbolika toho co se chystalo
co viselo ve vzduchu co nemělo obdoby co mělo
přijít jako trest za touhu opustit rodinu
pobratřených zemí

Je večer je noc je časné ráno šedavé prostranství
mezi stany se zaplňuje šedavými lidmi ještě včera
byli opáleni sluncem teď stojí bez hnutí a bez barvy
zmáčeni mořským příbojem solné mapy na triku a kalhotách
dívají se do země mlčí je slyšet jen praskot a chrčení
tranzistorových rádií zprávy z domova připomínají
prestissimo orchestru šílenců buší z toho v žilách shrbeni
nad čímsi neviditelným nevidí jak Stín dětství kráčí bos
a sám prašným lesíkem s hrnkem kakaa a připáleným koláčem
obojí chutná po bezstarostnosti ještě neví že hluk linoucí se
z rádií je burácením kovových pásů po dlážděních měst
Neví nic o těch co spatřují budoucnost v lágrech na východě
kontinentu co žijí za vysokým plotem ze strhaných nehtů
za který nic nepronikne izolace je dokonalá ještě neví
že údělem jeho generace bude nemít v ničem jasno
že život se bude žít na přeskáčku žádný růžový všechny
zmarněné neví že paměť je jen stará oprýskaná nádoba
s těžkým olověným víkem které nadzvednout znamená
mít alespoň v něčem jasno dokud světelná škvíra ve tvaru
půlměsíce definitivně nezapne zip na pouzdře času

Byla to ta pravá chvíle na modlitbu
ale nikdo žádnou neuměl úzkost všech sládla
v kandovanou laskavost nikoho
a lopata zůstala opuštěně trčet z ledové krusty
do prázdna

 

* * *

Ledová krusta pokrývala v zimě dvůr za průchodem
do sousedního domu nepojízdná německá sajdkára
v temném výklenku sváděla ke hře na druhou světovou
hráli ji po škole všichni role se rozdělovaly losem
vylosovat si šlo skopčáka nebo rusáka nic mezi tím
balancování na tenké hraně historie mělo v tom věku
kouzlo alespoň nějakého útočiště Stín dětství si vylosoval
pokaždé skopčáka skopčák musel před sebou povinně
kutálet hlavu ve vojenské helmě s rudou hvězdou
helma byla celá děravá od výstřelů nebyla v ní hlava
ale mičuda mičudu prokopli rusáci když tudy táhli
na berlín…
Nad dvorem se rozletí okno co jste to za generaci
švihne bičem hlas plný zlosti nemáte vůbec žádnou úctu
k mrtvým patří učitelce zpěvu učí je v hodinách zpívat
sovětskou hymnu a internacionálu v odporné tlusté
vlněné sukni v hrdé bílé halence s červenou mašličkou
u krku a v tmavě modrých botách na podpatku zvíci kopyt
Přestaň si čutat s tou helmou řekne jinak to řeknu
rodičům řekne dostaneš na zadek a dvojku z chování
řekne

Znovu se chopí lopaty a zkusí nabrat sníh jen tak
naslepo a popaměti politické procesy jsou navrstvené
na sebe jako sedimenty těžko se vklínit uliční výbory
zneklidní podat hlášení nebo nepodat pro jistotu podat
nomenklatura vysílá z minulosti prokurátora věčnosti
kdekdo dostane provaz dělníci studenti učitelé matky
všichni podepisují souhlas s oběšením démon strachu
nikdy nezplešatí na skráních se mu nikdy neusadí šediny
jako studené slunce belhající se po obloze o dřevěné
noze bude donekonečna ukazovat svou hrbolatou tvář
a dělat z lidí invalidi Stín dětství to ví sám není jiný
stejnost kraluje a masakruje pohřbívá se do hrobů
s uranovým podložím znetvořené ostatky se rozpadají
na prach nezbývá než nabírat opatrně po malých hrudkách
Puchýře na rukou mu bělají bolestí záda se ztěžka ohýbají
pod prkenností úvah o smyslu bytí ach jak je nesmyslné
trápit se vědomím že jsme kdysi měli duše sice kostrbaté
a poslepované ze střepů plebejství ale přece jen duše
ty se nepachtovaly s každým a nenabízely se nikomu jenže
druhá polovina dvacátého století nás zastihla bez nich
Co je to sakra za dobu kterou shodit dá tolik práce
brigádám socialistické práce je cizí jeho běsná urputnost
stačí jim sbírat medaile za proplouvání mělkými časy
lesk budovatelské zvrácenosti zdobí každou hruď
ale jeho hruď zná jen sípot a lapání po dechu
jako by se v plicích hromadily třísky niternosti
o kterou nikdo nestojí

Ten nikdo stojí dole s nabitým samopalem
hlaveň namířenou vzhůru a nemusí čekat
na rozkaz

 

* * *

Letí…
z rovné plechové střechy krychlového domku
mezi požární zbrojnicí a školní družinou
proti nočnímu nebi v bodavém světle lampy
letí paňáca hadrová pokroucenina lidství
a symbol chatrnosti kde se tu tak najednou vzal
s tím svým marným šmátráním po obrysech vesmíru
vždyť to bylo jako nasazovat si hlavu ve snu o popravě
tam nahoře nic není a nikdy nebylo i na jeho krku dřepěla
jen mumlající díra v černé tmě žádné jiskření myšlenky
ani předstírané a když tak mdlé
Hvězdy chabě poblikávaly nad sto šedesát pět kilometrů
dlouhou betonovou zdí táhla se dějinami jako závazek
ulepeného sbohem ozbrojenému konfliktu a nedala se shodit
lopata se zlomila hned při prvním pokusu obnažená
z násady vyhřezlá snaha prchnout z rozděleného světa
zůstala viset na protitankových zátarasech ostnatý drát
nesl stopy zaschlé krve ještě celá desetiletí krev
jako ochranný nátěr proti rzi psali v novinách doloženo
detailními fotografiemi monstrum z betonu se na nich tvářilo
nevinně televize nabízela záběry pásma smrti zjemněné
štěbetáním vlaštovek pohleďte jak čistý a úhledný
je ten prostor žádné mršiny odklízecí čety
pracují nepřetržitě a zdarma

A někde tam
mezi dvěma mocenskými bloky které si neměly
co říct mezi jejich pornografickými vládami
které se držely při životě jako plevel mezi starci
s mozkovými výdutěmi kteří pozvolna kameněli
do nesmrtelnosti pomníků míhal se trpký Stín
mého dětství osamělý a ztracený ve hře
na budoucí válku

 

II.

A pak jsem ho jednou přistihla
jak říká husákovi dozorci s povislými koutky a slinou
na bradě aby mu dal napít z otřískané bandasky
normalizace stačil by jeden hlt i patok vydestilovaný
z těžké československé tmy někdy osvěží
dozorci se třásla ruka když mu ji podával nejraději pil
sám exhibicionista v křoví pod hradem zatím čekal
na pokyn k prověrkám koho by napadlo rozjíždět je
za střízliva dozorce se až zpotil při pomyšlení
na příznaky abstinence říkal tomu vyliezajú potkany
území od aše po vladivostok jich bylo plné kdysi chtěl
začlenit slovensko do svazku sovětských národů fobie
z první republiky mu nedávala spát éra sboru pověřenců
slibovala perspektivu jiného ringu jiných hranic
ale ten versailleský zmetek tu byl pořád
A tak nezbývalo než si pořádně přihnout prstem vytřít
okraje sklenky prst olíznout slastně mlasknout obrátit se
na své pitivočko a čo ty do riti vieš generálka na február
v štyridsiatom ôsmom bola v behe odvtedy kedy som
vymyslel červené ľudáctvo
No daj si ešte

A já se jen dívala
potají a bezmocně jsem se dívala
jak spolu popíjejí jak nutnost koexistence mění
i pouhou pitku v kolaboraci jak chladná aparátčická noc
ospale duní za okny jak kroky stráží odměřují
její vzdálenost od rozbřesku a jak se ten rozbřesk
nedostavuje dívala jsem se a počítala kolik malých stalinů
v nás ještě zůstalo poschovávaných utajovaní milenci
ve skříních hypotalamu milenci kostliví leč stále svůdní
to sčítání bolelo víc než ztráta blízkých kteří se odebírali
na odvrácenou stranu zeměkoule s pahýly hlav a s nadějí
že jim za čas znovu dorostou tajemně pomrkávající milenci
byli všude i stranický obřad na letišti začínal polibkem
polibek chutnal po vodce ach ty brežněvovy masité rty
pod kravatou zachlupená ňadra na opasku kalhot vagina
jako klíčenka to bol môj svet jediný ktorý som spoznal
kedysi som odmietol cicmať sa s klerofašistami
ale teraz…

Podkožní tuk na břiše dozorce se chvěl vzrušením
mentální menstruace nabývala na intenzitě ani nestihl
doluštit křížovku podagra se mu vpisovala do výrazu
tváře vrásky samoty kolíkovaly nová kolektivní hřiště
pro individualistické mordýře mohl si je nechat vyhladit
mít pleť bez kazů mateřská znaménka sálala netrpělivostí
kdy už bude konec toho nekonečného stárnutí pití
nepomáhalo ruka se třásla a bryndala kávičku
zaskřehotal dajme si kávičku zvenku bylo slyšet
hvízdání větru a vzdálené troubení volhy to si jen stb
razila cestu podél vltavy věže kostelů se lámaly v pase
na mostě někdo křičel skočím! jiný byl mlčky mučen
v konspiračním sklepě pohřbená svědectví nepozorovaně
ohryzávala základy domů domy se ptaly po smyslu
toho všeho odpověď neexistovala

Vtom se prudce rozletí okno ledový východní vítr
vtrhne do místnosti jedna tabulka se s řinčením vysype
klín obou pijanů je plný střepů kapičky krve barví tesil
na stehnech dívám se zpoza závěsu vedle dveří z výklenku
ve zdi minulosti vysekaného zpětně současností dívám se
jak se oba umuchlaně sbírají ze židlí jak vrávorají
jak jim to nejde až se dozorce konečně napřímí sklepe
zarudlé střepy na koberec oteklé ruce si strčí před oči
říhne vravím ti – a toto si pamätaj – keď fúka nerob
revolúciu ja som to spravil iba raz a odvtedy mám
všetky tepny kompletne dojebané

 

* * *

Někde ve mně se podebírá vřed o rozměrech sopky
jak moc mi bude po zbytek života asi překážet to neustálé
dorůstání a chrlení hnisu vylévání magmatu nedůvěry
a skepse střídání period nenávisti a period odevzdanosti
kdo to má vydržet jak dlouho ještě se bude na obzoru
kymácet potápějící se loď humanismu půjde o věčné časy
nebo jen o mžik neurvalé nutnosti pořád ty samé otázky
atakující spánek ani odvar z máku nepomáhá křísnout si
o vlastní tvář nehtem až to zabolí vyrýt do ní poznání
že nic nejde vrátit zpátky že jen dozorce se bude cyklicky
vracet za ropných krizí přírodních katastrof hrozeb války
státního převratu nebo bankrotů jako by doba která ho zrodila
neměla nikdy pominout jako by si oblíbila přešlapování
na místě v prošlapaných botách věčné mizérie
Někde ve mně nabírá na obrátkách kumulace úzkosti
z hasnoucího slunce které se ztrácí v temných konturách
díkůvzdání uprostřed bujení lacinosti v marx-leninském
stylu uprostřed kanibalské víry v liduprázdné sny
o návratu k lidství co s takovou vírou ze zamyšlení
mě vytrhne šouravý krok dozorce cítím jeho blízkost
propocená košile servilnosti tlumí zvuky odumírajícího
srdce protekčními bypassy jako o závod crčí vilný chlast
sotva stojí na nohou sotva se klepe ale na tu bídu
má před sebou bratru ještě tak dvacet let života

Jeho ruka bezděčně odhrne závěs popelavý obličej
s povislými koutky a slinou na bradě mi zacloní výhled
do místnosti fí ha! odfrkne si kto si a čo tu robíš
veď som mal taký čudný pocit že okrem nás dvoch
je tu ešte hocikto hlas se mu drolí v hrdle falešný chrup
odcinkává ranní klekání za vysypaným oknem zebe
bledý úsvit počuj hocikto keď nemáš flašu
odprataj sa… alebo nie… počkaj… zachrčí a vzdálí se
chvíli šmátrá v šeru pokoje o něco zakopne do frasa!
pak se přišourá zpátky na zápěstí se mu houpe
otřískaná bandaska a se slovy na spodku ešte trochu
zostalo mi ji podá

Úryvek z rozsáhlého životopisného pásma

Chviličku.
Načítá se.
  • Svatava Antošová

    (3. 6. 1957, Teplice) básnířka, prozaička a publicistka. Knižně vydala básnické sbírky Říkají mi poezie (Mladá fronta, 1987), Ta ženská musí být opilá (Československý spisovatel, 1990), Dvakrát pro přátele (Spolek českých ...
    Profil

Souvisí

  • Tvar jako Domov
    Svatava Antošová

    Tiše za sebou zavřít

    V Sasku, na německé straně Krušných hor, se nachází čtrnáct osmitisícovek – stejně jako v Himálajích. Rozdíl je pouze v tom, že jejich výška přesahuje 8 000 decimetrů, nikoliv metrů. Na každém vrcholu je umístěna cedulka s názvem a údajem o nadmořské výšce krušnohorské „osmitisícovky“ a pro srovnání i té himálajské, jejíž výška v metrech je té „decimetrové“ nejblíže. Následující básně vznikaly během výstupů na ně od podzimu 2021 do začátku léta 2022 a jsou součástí cyklu nazvaného Smích kostí.

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 10/2022
  • 02_rozhovor
    Rozhovor se Svatavou Antošovou

    Psát básně musí básník sám

    Ptá se Michal Škrabal

    A najednou vidíš, že škvírou pod nimi se protahuje světlo, takové chabé, mihotavé, jakoby bojácné, ale přece jen světlo, a i když tě co chvíli jímá strach, jdeš a pomalu, pomaloučku je otevíráš…

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 19/2022
  • 02_rozhovor

    To kdysi vzpřímené tělo
    které si umělo říct slunci
    o prsten
    už nevyjde nahoru
    Jen moje paměť ještě stoupá
    po točitých schodech
    a chce mít poslední slovo

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 19/2022
  • Páni, všichni mluví o šetření, ale na dráze se topí, i když je venku kolem dvaceti stupňů! V zimě se na to vykašlou a nám ze všech tělních otvorů polezou rampouchy!

    Drobná publicistika – Sloupek
    Z čísla 19/2022
  • Nad knihou
    Joseph Grim Feinberg, Jakub Ort, Michael HauserPolitika jednoty ve světě proměn

    Dokážeme žít pospolu?

    Reflektuje Svatava Antošová

    Podle autorů tu sice lze vypozorovat jisté podobnosti s temnými fenomény 20. století, ale zároveň bychom přitom neměli zavírat oči před rozdíly, které nám napovídají, že se nejedná o pouhé opakování těchto fenoménů, ale o cosi úplně nového, pro co teprve hledáme přesné pojmenování.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 9/2022