Bylo nebylo, v Kyjevě se objevil drak. Připlul po Dněpru odněkud ze severovýchodu. Bestie začala ničit město, zabíjet lidi a dobytek, a tak měšťané, když viděli, že jsou bezbranní, uzavřeli s drakem krutou dohodu. Jednou za čas mu každá kyjevská rodina vydala jedno dítě. Draka to na chvíli uspokojilo, přestal pálit a zabíjet, ale město od té doby žilo ve stínu neustálého smutku a strachu.

Pohádku o zlém draku a statečném hrdinovi, který ho přemohl, zná v Kyjevě každé malé dítě. Mně ji vyprávěl můj otec, já jsem ji vyprávěl svým dětem, aspoň těm starším. Oč jednodušší to mám teď, když jim vysvětluji, co se děje v zemi, odkud pocházím. Proč jejich babička pláče a proč jejich dědeček, když přijede, spílá nějakým rusákům a nějakému putinovi. Člověk se snaží, seč může, nepředávat dál toxické vzorce, neklít, nepoužívat jazyk nenávisti. Asi holt takové je evoluční poslání dědečků – otevírat dětem oči na méně příjemné aspekty našeho světa, pojmenovávat věci natvrdo a bez obalu.

Až jednou došlo také na knížecí dceru, na „princeznu“. Všechny holky mají rády pohádky o princeznách. I ta naše. Když své děti dávali prostí měšťané i šlechtici, tak také kníže musel přinést tuto největší oběť. Vládce drží se svým lidem. Ví, co se musí udělat. Legitimita jeho moci závisí na uznání lidu. Jinak by se znemožnil, přestal by být knížetem a celá zem by se rozložila. A tak se moudrý vladař rozloučil se svou jedinou dcerou a s těžkým srdcem ji posadil na člun, který zmizel v ranní mlze, směrem, kde byla dračí sluj.

Děti poslouchají se zatajeným dechem. Starší dcera, která brzy oslaví páté narozeniny, nasává informace jako houba a nic jí neunikne. S mladším klukem na přeskáčku soutěží v tom, kdo líp vysloví „bayraktar“. Další nové slovo, jedno z těch, o které válka obohacuje jejich slovní zásobu. Ptá se mě, tati, a ty bys mě taky dal drakovi, kdybys musel? Nikdy bych tě nikomu nedal, mé slunce. Dal bych drakovi po hubě, a bylo by. No ale on je silný, ten drak! A nebezpečný. Tak bych to aspoň zkusil. Raději bych zemřel, než bych dopustil, aby se ti stalo něco špatného, uklidním své dítě.

O děti tady jde v první řadě. Slovo bayraktar mé děti znají z písničky, kterou zveřejnila na sociálních sítích ukrajinská armáda. S komentářem, že to je mstitel všech ukrajinských dětí. Ale také gruzínských, čečenských, syrských a krymskotatarských. Hodný drak, který je na naší straně. Písničku jsem si opakovaně pouštěl, protože mě uklidňovala. Nevadilo mi, že to je kýč a válečná propaganda, a v neposlední řadě také virální reklama na zbrojovku patřící rodině tureckého prezidenta. Slova, věci a kulturní jevy najednou nabývají jiného významu, než jaké mají v době míru. To, co je normálně trapné a patetické, najednou vyznívá zcela jinak. Co je ploché a černobílé, sedí přesně, jak má. Pozdrav „Sláva Ukrajině“, se kterým v dobách míru, vzhledem k jeho historickým konotacím, zacházím velmi opatrně, teď používám běžně. Zdravím se tak se svými lidmi, s těmi, kteří se mnou sdílejí tuto stranu konfliktu. A někdy ho doplním komplementárním „Smrt nepřátelům“. Protože jakýpak „dobrý den“, když Rusko zabíjí ukrajinské děti? Žádný den nemůže být dobrý, dokud ruská armáda nezmizí, přinejmenším z Ukrajiny, nejlépe také z Běloruska, Gruzie, Sýrie, Čečny, Podněstří, a ideálně pak nezmizí ze světa úplně.

Knížecí dcera byla nejen krásná, ale rovněž chytrá. Bestie se do ní zamilovala, drak ji nechal naživu a ona z něj vymámila jeho tajemství. Pověz mi, ó draku, jsi tak veliký a mocný, to se opravdu nikoho nebojíš? A drak, ukonejšený lichotkami, se jí začal svěřovat. Víš, říká, tam na Podole, kde se Kyjev svažuje k Dněpru, žije jeden koželuh. Jmenuje se Kyrylo. A ten chodí k řece namáčet zvířecí kůže, aby se odmočily a byly poddajné a zpracovatelné. Přičemž si nenese jednu kůži, ani dvě, ale naloží si jich rovnou sedm. A když ty kůže chce vytáhnout, tak já potichu připluji, skrytý ve stínu hlubokého řečiště a chytnu se za ně. A to ti povím, princezničko, mám co dělat, abych se udržel, aby mě ten koželuh nevytáhl na břeh spolu s těmi ztěžklými kůžemi. Velkou sílu má ten člověk, a kdyby chtěl, tak mě snad i přemůže. Jenže zatím ho to nenapadlo. Zatím neměl důvod. Denně dře v potu své tváře a ani zbla se nestará o to, co se děje kolem. Svoje děti nemá a o cizí se příliš nezajímá. Co je komu po cizích dětech?

Mně je dětí líto, i těch ruských. Těch, která ruská policie pozatýkala na protiválečné demonstraci spolu s rodiči, vystrašených, ubrečených špuntů za mřížemi, násilím trhaných od svých matek, záběry na jejich usmrkané tváře obletěly celý svět. Za co oni můžou?

Dospělých je mi líto méně. Záběry na včerejší prominentní propagandistku, která se náhle probudila a mává do éteru protiválečným plakátem, mě nechávají v klidu. Rusové jsou nade vši pochybnost zodpovědní za tu babylonskou pyramidu zvůle, násilí a lží, kterou dnes je ruský stát. Budovali ji po léta, celá desetiletí krmili toho draka svou lhostejností a svým strachem, svým pohodlím, živili se jeho nenávistí vůči nám, vůči domnělým ukrajinským nacionalistům, nenávistí vůči hodnotám svobodného světa. Oni jsou tím drakem, jejich děti teď nesou smrt na Ukrajinu, a sami pak končí v žírné ukrajinské černozemi, kde je dost místa pro každého.

Byly to právě děti, kdo obměkčil srdce drsného koželuha zvaného Kyrylo. Starý vladař, když se dozvěděl, že jeho dcera žije, ba dokonce vyzvěděla na drakovi jeho slabinu, poslal za Kyrylem nejurozenější muže města. Samé vznešené šlechtice a oligarchy, ředitele továren, škol a školek, duchovenstvo a generály. A ti všichni, když přišli, začali mluvit jeden přes druhého, protože se nemohli dohodnout, kdo z nich je ten nejvíc důležitý. Kyrylo znervózněl, upadl do rozpaků a nedopatřením roztrhal kůže, které zrovna nakládal do kádě s louhem. Rozčílil se ještě víc a naštvaně vykázal celou tu knížecí diplomatickou misi ze svého dvora. A tak kníže vsadil na děti. Povolal ty nejmenší, které sotva ještě chodily, předškoláky i děti školou povinné, a celý ten zástup neviňátek zavítal jednoho krásného kyjevského rána ke Kyrylovi na návštěvu. A když Kyrylo viděl dětské slzy a slyšel dětské prosby, rozhodl se. Vzkázal knížeti, že mu má nahradit těch sedm kůži zničených kvůli jeho nejapným poslům. Objednal si sedm beček smůly a také si nechal speciálně vykovat palici, kterou mohlo uzvednout jen sedm mužů a kterou mu museli dopravit na dvou povozech tažených koňmi.

Abych byl spravedlivý, musím říct, že těch několik Rusů, se kterými jsem nepřerušil spojení ani po roce 2014, protože jsem neměl důvod jej přerušovat, teď potkávám na protiválečných demonstracích. Pomáhají přijímat lidi prchající do Česka před válkou. Tlumočí – a někdy dokonce i do ukrajinštiny. Pořádají sbírky knih a oblečení, pomáhají lidem z Ukrajiny – a jsou to vesměs Ukrajinky – sehnat práci. Zdravíme se navzájem pozdravem „Slava Ukrajini!“ A jejich profilovky na sociálních sítích zdobí žlutá a modrá. Abych byl spravedlivý, musím přiznat obrovskou zásluhu všem těm, kdo dodávají ukrajinskému Kyrylovi „kůže, smůlu a železo“. Dojímá mě nesmírná podpora, které se Ukrajinci těší v Česku, v Evropě i po celém světě. Ukrajinci na to čekali celých osm let, celých osm let drak zabíjel jejich děti na okupovaném Krymu a na Donbase. Jsem vděčný každému Evropanovi, který přijímá válečné uprchlíky, přispívá na humanitární sbírky i na ukrajinskou armádu nebo bedlivě sleduje dění v mé těžce zkoušené historické vlasti, s pevným vědomím, že to není jenom další hokejový zápas. Moje sympatie a má solidarita je s každým, kdo nepodléhá panice a poraženeckým náladám, nešíří dezinformace, neokopává kotníky potenciálním spojencům, kdo se snaží dorozumět, kdo buduje mosty napříč společnostmi, obnovuje důvěru, kdo si nechává pro sebe svou skepsi i těšení se z toho, že je vyhráno a že v podstatě o nic nejde. V neposlední řadě jsem vděčný za ten obrovský týl, který získala válčící Ukrajina, za bezpečné a zajištěné zázemí, kde hledají přístřeší mí bratři a především pak mé sestry.

Drak viděl, jak se k jeho sluji blíží Kyrylo, omotaný prosmolenými kůžemi, pohrává si s těžkou palicí ve svalnatých rukách. Drak mu vyšel vstříc, aby se ho zeptal: Jdeš se bít, nebo se jdeš usmířit? To víš, že se s tebou budu bít, ty prolhaná, vypelichaná obludo, co bych se s tebou usmiřoval, odpověděl mu koželuh. Už tě tu máme všichni tak akorát. Raději uteč, nebo přivítej svou smrt. A praštil ho těžkou palicí, až drak zapadl do země po kolena. Drak ho však stačil ožehnout plamenem a ukousnout svými zuby kus bohatýrova brnění. Ale zatímco se hrabal ze země, Kyrylo obnovil svou výstroj a příští ranou zarazil draka do země až po pas. Drak si zase kousl a zase vyšlehl plamen, což jen dodalo Kyrylovi na odhodlání bít bestii hlava nehlava.

A tady, milé děti, v této části příběhu, se právě nacházíme. A zatím není vůbec jisté, jak to skončí. Jisté však je, že v tuto chvíli miliony odvážných ukrajinských mužů a žen odhodlaně vzdorují chtonickému, prapůvodnímu zlu. Odhodlaně ničí nepřítele. Zatím mu usekli přes šestnáct tisíc hlav a budou v tom pokračovat dál bez ohledu na to, kolik mu jich ještě naroste. Protože jim prostě nic jiného nezbývá. Protože denně vidí teror a zločiny, které nepřítel přinesl do jejich domovů. Protože zlo musí být zničeno. Tak o tom píšou legendy. Prastará vyprávění o boji na život a na smrt.

Zničme hydru fašismu, hlásala válečná propaganda té zatím poslední světové války. Zničme hydru rašismu, jak by mohla znít aktuální parafráze známého hesla. Není načase se ptát, čím se drak řídí, co se mu honí hlavou, co ho motivuje v jeho agresi, nebo se snad starat o to, aby si ta bestie „zachovala svou tvář“. Co je důležité, je vědomí vážnosti situace. Důležité je vědět, že drak přináší smrt, zabíjí ženy a děti, cíleně vraždí civilisty, ničí, co se mu zlíbí. Bestiálně, cynicky, nepřiznaně, po léta. Zabíjí naše lidi, zabíjí své lidi, devastuje Ukrajinu a rozkládá řád po celém světě. Protože zatímco jedna hlava saně kouše a šlehá plameny, další se vytáčí, přetvařuje a lže, ptá se svým falešným jazykem: Přicházíš se bít, nebo se usmířit? Lže mně, lže tobě, po desetiletí lže svým lidem a lže celému světu, lže dokonce o tom, že lže, otravuje lží vše, na co sáhne, šíří choré obludné fantazie ze svého mrtvolného zásvětí, korumpuje potěmkinovskými fabulacemi o své mírumilovnosti, o kráse světa za pokřiveným zrcadlem. Mrtvolná a neproniknutelná hladina chtonického světa vábí svými odlesky. Střez se, nepoučený poutníku. Zatímco se snažíš naslouchat jedné dračí hlavě, snažíš se vyzobávat zrnka pravdy z té hromady sraček, co jí lezou z tlamy, další hlava se tě snaží uštknout. Draka je třeba zničit. Dřív než stačí zničit náš svět.

Tahle válka jednou skončí, mé milé děti. A já vás vezmu tam, kde jsem přišel na tento svět. Do hrdého a nezlomeného Kyjeva, který se odmítl poddat zlu. Do nádherného města, sežehnutého nepřátelskými ohni, a zase obnoveného. Máte tam spoustu příbuzných. V Kyjevě a oblasti, v Žitomiru a oblasti, v Enerhodaru, v Chmelnickém, ba i v Simferopoli. Některé znáte, s jinými se teprve seznámíte. Poznáte všechny ty pratety a prastrejdy, kteří odmítají opustit své domovy, strýce, kteří jsou nyní v teritoriální obraně, tety, které darují krev a přispívají na armádu. Své vzdálené bratránky a sestřenky, které jsou stejně staré jako vy. Odmítají opustit své pozice, ačkoliv mí rodiče jim nabízeli pomoc s evakuací hned v prvních dnech války. A já nevím, zda je v tom víc strachu z daleké a nebezpečné cesty napříč jindy poklidnou Ukrajinou, nechuti opustit svou zónu komfortu, nebo je v tom více vytrvalosti a přesvědčení, protože: Kam bychom chodili? A co uděláme s kočkou? A kdo bude zalévat kytky? A tady jsme doma, nehneme se odsud.

A až jednou budeme v Kyjevě, vezmu vás na Podol. Je tam ulice, která se jmenuje Koželužní. Uvidíte to všechno na vlastní oči. Tam se zrodil hrdina, který se kdysi postavil velikému zlu. Starousedlíci ještě znají děti jeho dětí, ještě si je pamatují. Jejich obličeje teď plní zpravodajské relace po celém světě. Obličeje dětí národa, který se odmítl podrobit drakovi. Veselé a vážné, utrápené, pokřivené žalem a bolestí, rozmyté slzami, ale odhodlané vytrvat.

Tady žil drakobijce, který udolal bestii, protože byl v právu, byl na straně dobra. Protože nemohl jinak. Zabil draka a odkopl jeho mrtvolu do Dněpru, který ji odnesl do moře. A tam ji sežraly ryby. Ale předtím, než ho zabil, ho zapřáhl do pluhu a vyoral s ním několik brázd. Teď se jim říká Dračí valy. I ty vám ukážu, až přijde čas, až to půjde. Teď to ještě nejde. Teď se válčí a ze staré památky je zase stavba strategického významu. A o těch se teď nemluví.

Tahle válka je v podstatě černobílá – vlastně tu už dlouho nebyl tak černobílý konflikt. Nikdo soudný nepochybuje o tom, která strana je v právu a komu držet palce – píše mi kamarád z Prahy. Kurva, strašně chci žít, píše mi kamarád z kyjevského protibombového krytu. Stará se tu o svou nemocnou mámu. Ano, tahle válka je černobílá. Je tu strana, která šiří iracionální teror a dopouští se zločinů. Přičemž porušuje snad všechny psané a nepsané zákony, všechny možné konvence, na kterých se lidé kdy dohodli. Nelítostný chaos. A pak je tu strana, která se hrdinně brání, nehledíc na oběti. Každá oběť musí být pomstěna a každý lidský život, který jde zachránit, musí být zachráněný.

Jak dnes bylo ve školce? ptám se dcery na uvítanou. Zase mě zlobili kluci, referuje dcera. Ale já jsem se bránila. A pak jsem jim řekla, aby se nechovali jako putin. Já jsem přeci taky trochu Ukrajinka. A my se bráníme, že jo. Ano, dcerko, my se bráníme. Vítězství bude naše. Až Kyrylo zabije draka, vysvobodí princeznu a odvede ji na knížecí vrch, do hradiště jejího otce. A kníže požehná jejich milostnému svazku. Bude nastolen řád a pravda zase jednou zvítězí.

Ruský válečný teroristo, ty krvelačná zrůdo, běž už konečně do prdele!