03_rozhovor
Rozhovor s Ritou Kogan

Hudba slov je pro mě zásadní

Ptá se Matěj Senft

Jsem velmi ovlivněna hudbou slov. Když narazím na něco, co se mi opravdu hodně líbí – i v próze a samozřejmě v poezii –, čtu si to nahlas, abych slyšela tu hudbu.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 2/2022

S Ritou se setkáváme v místě zvaném Nechama Va-Checi v Tel Avivu, hlavním městě Izraele, kde autorka prožila většinu svého života. „Hodně spisovatelů sem chodí pracovat,“ představuje mi Rita kavárnu, zatímco usedáme na předsunuté terase s výhledem do prosluněné ulice. „Podívej, támhle zrovna někdo pracuje na knize,“ všímá si během našeho hovoru. Vypijeme kávu a vyrážíme na procházku napříč Tel Avivem. Zastavujeme se v nezávislém knihkupectví Tolaat Sfarim, kde na pultě leží kupa knih poezie a vedle i pár výtisků nejnovější Ritiny publikace Erec Sela (Země skály). Odsud míříme do dalších proslulých knihkupectví podél uměleckých kaváren a barů. Mluvíme o naší společné vášni pro příběhy Neila Gaimana. „Jednou měla Amanda Palmer [Gaimanova partnerka – pozn. red.] koncert tady v Tel Avivu, šly na něj stovky lidí, aby slyšely její hudbu. Já tam vyrazila asi jako jediná, abych viděla Neila Gaimana,“ popisuje mi situaci, které každý čtenář Nikdykde nebo Amerických bohů bez mrknutí oka porozumí. Najednou se ocitáme v zelené oáze, mezi betonovými mrakodrapy tu ze země vyrůstají prastaré stromy a prapodivné rostliny, zatímco jim do rytmu růstu hrají jen kousek opodál pouliční hudebníci. Stojíme na místě, které bylo během koronavirové uzávěry Izraele (tehdy Izraelci nemohli jít dále než jeden kilometr od místa svého bydliště) autorčiným útočištěm. A právě tady se odehrál i náš rozhovor.

 

Narodila ses v roce 1976 v bývalém Leningradu (dnešním Petrohradě) do éry Sovětského svazu. Vyrůstala jsi a žila tam až do čtrnácti let. Potom jsi emigrovala do Izraele v rámci velké postsovětské aliji devadesátých let.

Ano, emigrovali jsme do Izraele hned v roce 1990. To byla doba velké emigrační vlny z bývalého Sovětského svazu do Izraele.

Přišla jsi tam se svou matkou. Proč se rozhodla přesídlit?

V roce 1990 se z bývalého Sovětského svazu do Izraele rozhodlo přestěhovat mnoho lidí, protože zkrátka měli možnost žít nový a stabilnější život. V devadesátých letech v Rusku zavládla anarchie a nikdo netušil, co se bude dít. Tohle byla odpověď na všudypřítomnou nejistotu. A proč do Izraele? Řekla bych, že asi proto, že jsme Židé. Moje matka chtěla odjakživa emigrovat. A najednou se naskytla příležitost žít a získat vízum v Izraeli. Ale bylo to náročné, zvláště proto, že jsem v té době byla ještě teenager, a najednou se pro mě všechno změnilo: země, kultura, jazyk.

Takže předtím, než jsi přišla do Izraele, jsi hebrejsky vůbec neuměla?

Ne, musela jsem se tu všechno učit od píky.

Jaké to pro tebe tehdy bylo? Jak sis zvykla na tamní život?

Trvalo to. V Izraeli se všechno strašně rychle mění. V mnoha ohledech je dnešní Izrael o poznání jiný, než byl v devadesátých letech. Dodnes mám občas dojem, že nejsem Izraelka, necítím se tak. Teprve když jedu do zahraničí, pochopím, že Izraelkou jsem, protože jsem tu prožila většinu svého života. Přesto tu na mnoho věcí hledím jako cizinka, a je to právě tento způsob nazírání okolí, který mi pomáhá lépe porozumět některým věcem. Upřímně, v Izraeli není snadné žít, ale je to asi jediné místo, které mi umožňuje se koncentrovat na něco jiného než na to, že jsem Židovka.

Jak to?

Myslím, že kdybych žila v Rusku, byla by pro mě otázka identity asi nejdůležitějším tématem. Stále bych se musela vyrovnávat s tím, že jsem Židovkou v dodnes antisemitské zemi. Tím, že jsem se přestěhovala do Izraele, mám jiné problémy, ale nemusím řešit svůj původ. Samozřejmě to neznamená, že bych se nezabývala jinými identitárními tématy, ale otázku svého židovství už zkrátka nemusím řešit.

Takže myslíš, že v jiné zemi bys svou identitu více řešila?

Vím o mnoha lidech z literárního světa, kteří žijí v Rusku a jsou to Židé nebo alespoň poloviční Židé. A ti neustále řeší svou identitu, stejně jako to v jedno kuse probírá i jejich publikum. A i kdybych se odstěhovala z Ruska někam jinam, klidně do velmi přátelské země, svůj židovský původ bych měla pořád na talíři, lidé by ho probírali – nemuselo by to být nic ve zlém, ale bylo by to stále téma.

Tím jsme se přirozeně přesunuli ke tvé tvorbě. V mnoha svých básních píšeš o strastech nové imigrantky – sebe –, o tom, jaké je to, mluvit i psát jazykem, který není tvým rodným. Například báseň „Poeziemigrace (Sebe-definice)“ je na tom postavena.

Ano, je to tak. Přestože perfektně ovládám hebrejštinu, pořád to není můj rodný jazyk. A ruština stejně jako ruská literatura a poezie tvořily velkou součást mě samotné. Většinu života, v podstatě doteď, je pro mě největším intelektuálním potěšením číst si ruské básně. Samozřejmě čtu také téměř každý den hebrejskou, anglickou nebo třeba francouzskou poezii. Ale na rozdíl od nich mi ruská literatura proniká přímo do nitra mysli bez sebemenšího zadrhnutí se.

Je zajímavé, že tohle zmiňuješ. V Izraeli existuje dlouhá tradice ruských literátů, kteří imigrovali do Izraele a stali se tu kanonickými autory. Mohla bys o tom říct víc a odhalit, jak je to propojené s tebou a tvým dílem?

Byly tu velké imigrační vlny v devatenáctém a na počátku dvacátého století. Imigrace do Izraele se nazývá alija, takže když nějaký Žid přichází do Izraele, ve skutečnosti k němu vystupuje.1 A mnoho básníků původem z Ruska takto vystoupalo a stali se z nich klasici – jako například Lea Goldberg a další. A ti všichni mají své kořeny v ruštině. Někteří z nich se naučili hebrejštinu ještě jako děti, především muži, jelikož měli náboženskou výchovu, v rámci níž se učili hebrejštinu jako posvátný jazyk, a později v ní začali i psát. A jsou to oni, kdo na počátku dvacátého století ustavili podobu moderní hebrejské poezie. A nyní, o století později, někteří kritici porovnávají mě a básníky mé generace, kteří přišli do Izraele zhruba ve stejnou dobu, s těmito zakladateli moderní hebrejské poezie ruského původu. Najednou jsem se stala součástí tradice, aniž bych to zamýšlela.

Tolik tedy k počátkům moderní hebrejské poezie. Mohla bys nyní odhalit, jak ses stala básnířkou a spisovatelkou?

Poezii píšu od svých šesti nebo sedmi let. To jsem ještě žila v Rusku. A kdybych tam zůstala, nejspíš bych svůj debut publikovala mnohem dříve, protože jsem byla do poezie zblázněná. Pak jsme se přestěhovali sem a já přestala psát, od té doby jsem nenapsala jedinou báseň v ruštině. Ale po několika letech jsem začala překládat, a díky tomu jsem se vrátila i ke psaní. Byl to tedy proces. Pak jsem nicméně tvořila v jednom kuse. Mám takové deníky, které nejsou zcela deníkovými záznamy, ale spíše deníky poezie, do kterých jsem si zaznamenávala věci jen sama pro sebe. A pak se na konci devadesátých let rozmohl internet a to pro mě znamenalo velký průlom, protože jsem začala psát blogy. Některé z nich byly krátkými prózami – byly koncipovány jako deníky, ale v pravém slova smyslu jimi nikdy nebyly, protože jsem si vždy od zdrojového materiálu držela větší odstup a vyprávěla jsem příběhy v literárnějším duchu. V tom čase hodně lidí četlo mé blogy a mělo rádo mé překlady. Ten blog jsem měla patnáct let. A tehdy jsem nechtěla knižně publikovat. Lidé se mě neustále ptali, proč ne, ale já prostě nechtěla, byla to pro mě příliš stresující představa. Ale potom jsem se v jistém momentě rozhodla, že vydám debut, vybrala jsem na to peníze od lidí formou crowdfundingu2 a prostě jsem to vydala. Kniha sklidila úspěch, což mě překvapilo. Zároveň jsem se, ani nevím jak, dostala do prostředí spisovatelů, stala jsem se součástí literární scény. A tak jsem si řekla: Dobrá, možná to tedy není tak špatné, jak jsem si myslela. Začala jsem tedy pracovat na druhé básnické sbírce, ta vyšla a znovu byla velmi dobře přijata. Poté jsem spolupracovala s prozaiky, jelikož jsem neustále psala příběhy, ale vždy byly příliš osobní. Poctivě jsem šest let pracovala na románu, našla si redaktora a nakladatele, který to chtěl vydat, a tak vyšla moje třetí a nejnovější kniha.

Zpočátku jsi nechtěla vůbec publikovat, a teď máš na kontě už tři knihy. To je úžasné!

Ano. V jistém okamžiku jsem si uvědomila, že chci publikovat. A jsem asi ten typ člověka, který když něco chce, tak to dostane. Ale cesta k tomu byla dlouhá, protože – jak jsem zmiňovala –, když jsem odešla z Ruska, nevěřila jsem, že se ještě někdy budu věnovat literatuře. Tehdy jsem si říkala: Tak dobře, přišla jsem o to.

V jistém slova smyslu se dá říct, že jsi skutečně něco ztratila, ale místo toho jsi našla něco nového. Jak jsi sama popisovala, od chvíle, co jsi vystoupala do Izraele, jsi už nikdy nenapsala ani slovo rusky a všechna tvá díla od té doby jsou jen v hebrejštině. Myslím, že zvláště v poezii je extrémně náročné psát jazykem, který není tvým rodným, jelikož v básních je hodně her se slovy, jejich významem a tak dál. Jak se tahle velká jazyková změna odehrála?

Trvalo to. A takhle asi můj mozek funguje. Žila jsem tu a začala přemýšlet v hebrejštině, a jakmile přemýšlím v nějakém jazyce, začnu v něm i psát. Takže kdybych žila ve Spojených státech, psala bych anglicky, v Rusku bych psala rusky… Asi je to strukturou mozku nebo něčím takovým. Můžeme nalézt příklady autorů, kteří zažili to samé. Například Joseph Conrad, který psal anglicky, a nikoliv polsky. Vladimir Nabokov, jakmile emigroval do Spojených států, psal jen anglicky, a už nikdy rusky. S oběma se v tomto ohledu dokážu ztotožnit.

Když jsi začala mluvit, přemýšlet i psát v hebrejštině, jak jsi ji kultivovala a tříbila své jazykové schopnosti?

Četla jsem hodně literatury v hebrejštině, která byla napsána v různých vývojových stadiích tohoto jazyka. Jde totiž o to, že hebrejština dvacátého století je odlišná od té dnešní. Četla jsem i Bibli, její jazyk je úžasný, jsou tam části, které jsou čistou poezií. Takže myslím, že to bylo čtení, čtení, a ještě více čtení. A také práce se slovníky, což dělám dodnes. Někdy, když čtu vysokou prózu, některá slova si musím překládat. V mobilu mám výborný slovník, takže to mohu vyhledat během chvíle on-line. Práce s jazykem je nyní mnohem snazší, než byla tehdy v devadesátých letech.

Říkáš, že čteš hodně hebrejské, anglické, francouzské a ruské poezie. Co podrobně tě nejvíce ovlivnilo nebo ovlivňuje jak v próze, tak v poezii?

Jsem velmi ovlivněna hudbou slov. Když narazím na něco, co se mi opravdu hodně líbí – i v próze a samozřejmě v poezii –, čtu si to nahlas, abych slyšela tu hudbu. Stejně tak, když píšu, předčítám si věty nahlas, protože chci naslouchat tomu, jak hrají. Hudba slov je pro mě zásadní. Konkrétně mě také ovlivnila ruská poezie takzvaného stříbrného věku začátku dvacátého století. To je nejspíše moje nejoblíbenější období, což je zvláštní, když si uvědomím, že jsem více spjata s dvacátým než s jednadvacátým stoletím. Mám tak více než sto let staré přátele básníky. Přesto upřednostňuji žít dnes. A pak čtu zkrátka všechno, samozřejmě včetně současné literatury v různých světových jazycích. Nové knihy jsou také výjimečné. Nevěřím tomu, když mnozí říkají, že jsme mívali kvalitní autory, ale že ti současní už tak dobří nejsou. Ne, to je kravina! Výborné autory máme i dnes, jen je neznáme, protože před jejich knihami stojí vystavené barbíny. Takže: Nestavte barbíny před výjimečné knihy, které dnes vycházejí.3

Jaká témata můžeme tedy nalézt ve tvé poezii?

Vztahy v rodině, především se ženami – s mojí mámou a se ženskými kruhy, které mě obklopují –, mé porozumění feminismu a jeho začlenění do poezie a vlastního života. Samozřejmě píšu o přesidlování: Jak se jako žena vypořádat s imigrací do cizí země. Obtíže, které to s sebou přináší, jsou odlišné pro muže a ženy. Nevěřím, že je to pro ženy náročnější než pro muže, ale problémy, s nimiž se potýká každé pohlaví, jsou jiné. A také píšu hodně o tomto městě, protože je to zvláštní metropole: Někdy je skutečně ošklivá a jindy zase krásná. Nehledě na fakt, že se tu často cítím jako turistka, přemýšlím o sobě jako o herečce: Pohybuji se tu, jednám, jak bych měla, ale ve skutečnosti nejsem odtud. Vždy je to v jistém slova smyslu hra: Obléknu si kostým, ale pod ním jsem někým jiným, než se navenek zdá.

Při čtení tvé poezie jsem si všiml, že tvým silným tématem je pozorování světa kolem: Bereš to, co jsi slyšela a viděla, a přetváříš to v poezii. K tomu je nicméně důležité poznamenat, že každé slovo volíš obezřetně a stavíš pevnou příběhovou strukturu. Ve výsledku tak útržky rozhovorů a dějů ze světa, které zaznamenáváš, nejsou jen nějaké scénky z ulice nebo obchodu. Ano, inspiruješ se jimi, ale přetváříš je v umění, v němž má každé slovo své sto.

Ano, děkuji. Je to skutečně tak. Někdy mohu na básni pracovat roky, jindy mám myšlenku a prostě ji během chvíle zapíšu. Díkybohu, že mám telefon, jelikož dřív jsem si zapisovala do malých sešitů, a tak se pak poznámky vždycky ztratily, odložila jsem je a už jsem se k nim znovu nevracela. Teď díky telefonu mohu pohodlně všechno zpětně vyhledat.

Takže plno tvých děl napsaných před érou takzvaných chytrých telefonů zůstalo ztraceno, zapomenuto?

Mnohé ty zápisníky stále mám, ale nelistuji jimi. A pokud už se k tomu výjimečně odhodlám, častokrát nedokážu přečíst svůj rukopis.

Když jsem si psal básně a poznámky ručně, míval jsem stejný problém.

Mám dokonce zápisky z doby, kdy jsem byla v armádě.4 Plánuji si je prolistovat, protože chci vědět, jak jsem v té době psala, jakým jazykem.

To by mohlo být zajímavé.

Zajímavé i vtipné. Jazyk, kterým jsem v té době psala, musel být opravdu srandovní, protože slova, o kterých jsem si myslela, že něco znamenají, měla ve skutečnosti úplně jiný význam. Ve výsledku by to tak nedávalo vůbec žádný smysl.

Možná bys to pak mohla vydat jako nonsensovou poezii.

Pravda. Ale problém je ten, že abys mohl psát a publikovat nonsensovou poezii, musíš jazyk, kterým píšeš, skutečně výtečně ovládat. Například ruští autoři, kteří psali nonsensovou poezii, byli mistry jazyka – jako Charms, který byl mistrem ruštiny, byl to génius. Takže si pak mohl bez problémů hrát se slovy, vymýšlet je a vytvářet bláznivou poezii. Možná teď už bych si s tím mohla pohrávat i já, protože jsem skutečně ovládla hebrejštinu. Navíc mám v dnešní době nepřeberné možnosti, jak si vše ověřit – mohu si to najít ve slovníku, vyhledat literární fráze s určitým slovem a dozvědět se, jak s daným pojmem pracovali jiní básníci – je totiž třeba vystavit celou plejádu odkazů a referencí. Jinak to nebude fungovat.

Říkala jsi, že hodně píšeš o městě, jehož krása a ošklivost je proměnná. Ve tvé poezii je tohle pojetí nejen města, ale i světa hodně patrné. Můžeme tam číst o kontrastech mezi krásou a ošklivostí, nenávistí a láskou. Mnohokrát tvé básně začínají těžce nebo temně, ale jak verše jdou, vyloupává se z nich krása a mnohdy i láska. Možná to není jen městem, ale samotnou zemí, Izraelem, který je místem mnoha kontrastů a napětí. Dá se tedy říct, že místo, v němž tvoříš, ovlivňuje podobu tvých básní nebo próz?

Rozhodně, velmi.

Myslíš, že kdybys žila jinde, jinak bys i psala?

Rozhodně. To město tě ovlivňuje, dostane se ti pod kůži. Nevyhneš se tomu, a to tím spíše, když žiješ v místě plném napětí. K tomu přispívá i to, jak se tu všechno rychle mění. Například ve Vídni nebo Berlíně vím o kavárnách, které existují desítky let, zatímco v Tel Avivu, pokud nějaká kavárna přežije rok, znamená to, že to dotáhla hodně daleko. Takové proměny tě pak přimějí oceňovat jak věci, které jsou stálé, tak i ty, které se rychle proměňují.

Jak tyto proměny jako básnířka a spisovatelka nazíráš?

Abych viděla něco skutečně takové, jaké je, musím na to hledět znovu a znovu, musím vyjít do ulic znovu a znovu a znovu. A možná až podvacáté mohu spatřit něco nového, nějaký zajímavý kout. Trvá to. Někdy – zvláště, když jsem v Evropě – vidím něco krásného, skutečně krásného, a tak se na to jdu podívat znovu i druhý den, a pak v tom naleznu nějakou ošklivost. A teprve když najdu tuto ošklivost, mohu znovu odhalit skutečnou krásu toho místa.

Chviličku.
Načítá se.
  • Matěj Senft

    (1999, Benešov u Prahy), básník, esejista a nakladatel. Vystudoval knižní kulturu, nyní studuje religionistiku a judaistiku na HTF UK v Praze. Založil a je šéfredaktorem Nakladatelství Viriditas a externím spolupracovníkem literárního ...
    Profil
  • Rita Kogan

    (1976) je básnířka, spisovatelka a překladatelka. Narozena v Leningradu (dnešním Petrohradě), emigrovala v roce 1990 v rámci postsovětské aliji do státu Izrael. V roce 2016 vyhrála první cenu za nejlepší povídku v soutěži deníku Ha-Arec. V roce ...
    Profil

Souvisí

  • Matěj Senft

    Já jsem Duna

    Zatímco Frank Herbert problematizoval mesianismus, Jodorowsky se k němu hlásí, avšak po svém, bere jej za svůj a celý jej přetváří a znovu formuluje.

    Drobná publicistika – Úcta ke světlu
    Z čísla 1/2022
  • Literatura přežije války, pandemie i současný zoufalý nedostatek papíru a tonerů do ofsetových tiskáren, Svět knihy bude pukat ve švech ještě mnoho let, knihy budou plnit pulty knihkupectví, autoři vykřikovat oceňovaná slova a kritici je mnohdy trhat na cucky. A tak to má být. Možná by však stálo za to se v dnešní hektické době na moment zastavit a uvědomit si, díky komu je to všechno možné, kdo že to za oponou tahá za nitky.

    Reportáže – Literární život
    Z čísla 18/2021
  • 09_dante_2
    Matěj Senft

    Svět podle Danta

    Pak se knihy zaklapnou a večer skončí, ale život jde dál. Třeba i pro jakéhosi obchodníka, který po cestě z konference na konferenci toho dne, 15. září 2021, zaslechl v rádiu dvě povědomá slova: „Dante, Praha.“

    Reportáže – Reportáž
    Z čísla 16/2021
  • Charles Baudelaire
    Anketa s Janem Škrobem, Janou Orlovou, Ondřejem Maclem, Bernardetou Babákovou, Klárou Goldstein, Janem Spěváčkem, Annou Luňákovou a Matějem Senftem

    Vždyť z čeho jiného tryská poezie?

    Ptá se Milan Ohnisko

    Dnes by mě asi nenapadlo se k Baudelairovi jako k básnickému vzoru hlásit, ale je skoro jisté, že bez jeho zásadního vlivu ve správný čas bych psal jinak. – Jan Škrob

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 7/2021
  • Sborník Budoucnost měl být hlasem nové levice, generace, která se rozhodla vyndat kostlivce ze skříní, popasovat se s nimi, setřást ze svých beder hříchy svých předků. Namísto toho se kniha stala symbolem všeho, co je na současné levici špatně: přestala si sama sebe vážit a za byť jen malý úspěch se ochotně vrhla do chřtánu vykořisťovatelů.

    Reportáže – Kritický ohlas
    Z čísla 20/2020