Čas je iluze, která je nám odhalena, když musí skončit.

Proč to nepřiznat? Měl jsem velké plány, jak se přemohu a budu v uplynulém roce sledovat více českou (nežánrovou) literaturu. Už v době půlročního bilancování (Tvar 14/2021) ale bylo jasné, že by to byla snaha křečovitá, v podstatě neupřímná a ve výsledku zbytečná. Částečně za to mohl i covid a další lockdowny, v jejichž průběhu jsem se po mnoha letech opět ve velkém vrátil ke starým literárním láskám, například knihám bohužel předčasně zemřelého Terryho Pratchetta. Místo abych se nutil do novinek, ideálně domácích autorů a autorek, přečetl jsem tak během roku raději dvacet románů z cyklu Úžasná Zeměplocha.

Byla to zajímavá a překvapivě emočně náročná zkušenost. Na jednu stranu se na Zeměploše cítím jako doma, protože jsem ji intenzivně navštěvoval několikrát ročně od svých devíti do zhruba třiceti let. Na druhou stranu jsem si jasně pamatoval, že i když jsou to romány moudré a řeknou vám všechno o tom, co to znamená být slušný člověk, jsou především vtipné. Jasně si vybavuji záchvaty smíchu, slzení a uchechtávání doma, ve škole, ve vlaku. Jenže loni jsem zjistil, že u Pratchettových knih mám hlavně tendenci brečet nebo řvát, že je v nich spousta vzteku a smutku. Berte jako doporučení třeba Sekáče (Talpress, 1996) nebo Malé bohy (Talpress, 1997). Byla to inventura duše a připomenutí, že knihy jsou součástí mého života právě pro emoce a schopnost donutit mě vážit si sebe sama a uznat, že nic není neměnné – snad kromě velikosti Pána prstenů. A loni prostě nebylo české knihy, která by mě k tomuhle donutila. Dokonce i pro mne nejlepší domácí titul – sbírka Jana Škroba Země slunce (Nakladatelství Viriditas, 2021) – byla nejzábavnější tím, jak mě nutila přemýšlet o schopnosti slova a jazyka přetvářet svět… ale neprožil jsem si ji. Takže jsem se nakonec pokorně věnoval oblasti, kde se cítím nejlépe. Fantastice. A konkrétně její překladové části.

Poměrně dlouho byla mým favoritem na Dílo roku Becky Chambersová s krátkým románem o hranicích lidského snu o objevování vesmíru S pokorou a nadějí (Host, 2021). Americká spisovatelka pocházející z vědecké rodiny, kterou výrazně fascinuje NASA, je známá svými pozitivními vizemi budoucích společností a vírou, že upřímné objetí je ve vesmíru platnější než fotonové torpédo. Tentokrát ale napsala knihu, která je překvapivě temná a depresivní. Je to literární ekvivalent upuštění páry, potřeby jednou za čas si pořádně nahlas zařvat. Nevzdala se víry v lidstvo, jen prostě uznala, že to občas nestačí. Drsná, ale cenná lekce. Ovšem stále vlastně dost konvenční záležitost.

Vítězem se tedy nakonec stal Chmurný Válečník (Planeta9, 2021) Alistaira Rennieho. Tenhle skotský spisovatel rozhodně nenapsal konvenční text. Plně si uvědomuji, že s mým vkusem zde souzní jen hrstka čtenářů, ovšem ta bude u této knihy zase beze zbytku ztracena. Rennieho kniha mě navíc nadchla nejen jako text, ale i jako artefakt a vzhledem k ohlasům na sociálních sítích i jako důkaz přetrvávající soudržnosti fanoušků. V neposlední řadě pak i jako součást příběhu nového vzestupu malých žánrových nakladatelů, čímž ocenění stále zůstává alespoň částečně na ploše naší literatury, protože tu přeci netvoří pouze autoři a autorky!

Zatímco v devadesátých letech byla žánrová nakladatelství jakýmsi pokračováním předlistopadových sci-fi klubů a poměrně svobodně si mohla z fantastiky vybírat bez konkurence velkých hráčů na trhu, od začátku tisíciletí jejich role hlavního zdroje poznávání tradic i nových trendů ve fantastice ochabovala například vlivem Arga či v nedávných letech Hostu. V posledních zhruba pěti letech se však zformovala nová generace žánrových nakladatelů, kteří se už nesnaží být hlavní silou, ale soustředí se na díla specifická. Na umělecky ambiciózní žánrovky je odborníkem Jakub Němeček se svým nakladatelstvím Gnóm!. Milan Žáček ve své Carcose naopak mapuje obskurní a extrémní odnože hororu. Stejnému žánru se věnuje i Martin Štefko s českokrumlovským Golden Dogem, jehož péčí se v posledních dvou třech letech český horor dostává z undergroundu a vytváří zatím malou, ale živelnou scénu (podobně na přelomu tisíciletí fungovaly v rámci fantasy Straky na vrbě Michaela Bronce). Planeta9 zase dala druhou šanci klasikovi inteligentní ironické space opery Iainu M. Banksovi… a umožnila překladateli Romanu Tilcerovi vydat jeho srdcový projekt. Tím je právě Chmurný Válečník.

Žádám tě, nasměruj mě, pověz mi, co víš, nebo alespoň naznač, nejsou-li k mání smělejší podoby pravdy.

Chmurný Válečník je nepřekvapivě příběhem… Chmurného Válečníka, jednoho z metaválečníků pohybujících se světem tzv. lineárních lidí. Stejně jako ostatní jeho druhu, i on je nadán zvláštními schopnostmi, byť v jeho podání nejsou tak extravagantní jako například jistého Mrzniče (supermrazivé sperma). Stačí větší odolnost, rychlost a schopnost přemisťovat se prostorem silou vůle. A jedinou náplní jeho života je vyhledávat a zabíjet další sobě podobné. Na rozdíl od nich však jednoho dne zjistí, že potřebuje znát odpověď na otázku proč. V jeho životě se vlastně navenek nic příliš nezmění – stále putuje od jednoho brutálního výbuchu násilí k druhému, jen se mu už nedokáže natolik oddávat. Stále v něm hryže červ pochybností o sobě samém a světě.

Naprosto banální zápletka připomíná na první pohled pubertální variace na slavného Highlandera. A jako taková, mimochodem, funguje skvěle – je to přesně ten typ fikčního díla, o kterém byste jako děti cítili nutkání si okamžitě s někým popovídat, citovat z něj, rozmachovat rukama, předvádět celé scény a pomáhat si spoustou citoslovcí. Tohle živelné nadšení dokáže Chmurný Válečník evokovat jako máloco. Ovšem zdání klame. Alistair Rennie je jedním z nejpřemýšlivějších autorů současné fantasy – minimálně směrem k žánru, kterému se věnuje. Také proto je i v českém překladu na stránkách nakladatelství Medusa (které si loni založil Roman Tilcer) k přečtení jeho esej na téma subžánru „meč a magie“.

Je to zajímavé čtení. Rennie se domnívá, že meč a magie jsou příběhy, které existují z prostého důvodu. Mají vytvářet podmínky, v nichž se jisté prvky uplatňují v takovém smyšleném prostředí, aby jejich existence nebyla pouze povolená a možná, ale aby byla dokonce zákonitá. Ony prvky jsou pak například absence mravnosti postav (jako čehosi zbytečného) a hrdinství (ve smyslu cílené snahy působit kladně pro druhé) a naopak vyzdvihování surovosti a sexuálního fetišismu (obojí v duchu hesla „požitkářství je vždy správné“). Rennie dále uvažuje nad oslavou principu ušlechtilého divošství a opovržení civilizovaností jakožto něčím destruktivním a pokryteckým. Také si všímá výstavby. Podle něj má být správný příběh meče a magie jednoduchý, poháněný vpřed situacemi plnými násilí a boje o život. Neznamená to přitom, že by takové příběhy nemohly být psány například lyrickým jazykem, nesmí však

ztratit hybnou sílu syrové popisnosti.

A poslední poznámka: Subžánr meče a magie je v Rennieho vidění epizodický a útržkovitý. Nelze v něm dosáhnout nějakého vyššího mravního zakončení, protože mravnost zde, jak již bylo řečeno, schází. Jde spíše o nekonečný střet chaosu a řádu; lidské snažení bez počátku i konce. Rennie se domnívá, že v tomto popisu lidského pinožení se jedná o velmi moderní typ prózy; rozhodně pak modernější než tolkienovská fantasy, jež

vychází ze selhavších náboženských tradic západního světa.

Až nihilisticky znějícím shrnutím všeho výše uvedeného je Rennieho konstatování, že tyto příběhy jsou „krásně jednorozměrné“ a jejich jediným smyslem je, že v jádru umožňují „nízké, okamžité, neodolatelné potěšení… toť vše“.

Chmurný Válečník je zhmotněním těchto názorů. Zároveň v sobě ovšem spojuje hned dvě, v podstatě protichůdné tradice. Ta první je jasná – zmíněný meč a magie. Subžánr zformovaný kolem pulpových časopisů, jako byl magazín Weird Tales, do nichž přispívali například R. E. Howard (stvořitel barbara Conana), Henry Kuttner (v tomto kontextu především příběhy Elaka z Atlantidy) či C. A. Smith (česky například výbor Mimo prostor a čas, česky Plus, 2018). Subžánr postupně nabral další impulzy – hravost v povídkách Fritze Leibera (cyklus Fafhrd a Šedý Myšilov) či anarchismu a nihilismu v podání britského rebela Michaela Moorcocka (v jednom z jeho cyklů ohrožuje postapokalyptickou Evropu impérium Granbretanu, v jehož božstvech je možné najít zkomoleniny Winstona Churchilla či členů The Beatles). Tato linie fantasy ovšem postupem času upadla do stínu příběhů hrdinských či antihrdinských (tedy takových, kde – jakkoliv vysmívané – existují objektivní morální hodnoty a postavy se je snaží dobrovolně i nedobrovolně naplňovat).

Druhou tradicí, se kterou je Rennie bytostně spojen, je pak hnutí new weird. To se zformovalo na sklonku devadesátých let a prvního vrcholu dosáhlo v roce 2000 s románem Nádraží Perdido (česky Laser, 2010) Chiny Miévilla. Jeho definic je řada, ve zkratce se však jedná o jakousi moderní variaci na kyberpunkové hnutí. Důraz je tedy kladen na styl, eklektický přístup k žánrům i motivům, mixování „pouliční kultury a pradávných mýtů“, zkoumání společenských tendencí a nerovností… jen nevychází jako zmíněný kyberpunk ze sci-fi kořenů, ale spíše z tradice pulpových, především fantasy a hororových autorů, jejichž tvorba byla někdy označována jako „weird“. Právě v antologii Ann a Jeffa VanderMeerových New Weird – Trochu divná fantastika (česky Laser, 2008) se mimochodem objevila tehdy ještě jako samostatná povídka druhá kapitola Chmurného Válečníka nazvaná „Smrďák uzře Světlo, jež nikdy nesvítí“.

Rennie si bere z obou tradic to, co potřebuje. Obskurní postavy zbavené lidskosti jsou „hmotným vyjádřením přirozených stavů, které neslouží žádnému účelu, jenž by přesahoval jejich momentální úlohu“ a prostě žijí okamžikem (což, jak si mimochodem vybavuji ze střední školy, odpovídá popisu postav z Vančurovy Markéty Lazarové). Sled krvavých scének, jejichž propojení je nanejvýše chatrné a ryze samoúčelné. Dětinský černý humor soustředěný především do schopností a poznávacích znamení jednotlivých metaválečníků, ale také až postmoderní přístup k bourání čtvrté stěny, když je odporná smrt jednoho z nich shrnuta jako „Byl to jen příhodný konec pro postavu tak špatně napsanou na stránkách světa“.

Neplýtvejte dechem na dohady, které nemají základ v rozhodujících následcích našich činů.

Na druhé straně Rennie vše popisuje až barokním jazykem plným kliček zbytnělého ega a metafor, opatrného kroužení kolem jádra informace i ryzího pábení stejně jako šrapnelovitě použitých vulgarit. A tak proti sobě stojí proslovy přepáleného siláctví typu

mapa tvého významu bude překreslena na úroveň hlíny… nyní pochopíš, jak zkažený je tvůj morek, nešťastný metafobe… rod Rozbrojův se hotoví k vítězství

a dialogy například Nemilosrdných sester (zdaleka nejlidštěji působících postav poháněných touhou oživit „Prostřední sestru“ pomocí orgánů odebraných jednotlivým metaválečníkům), jejichž repliky rytmicky přecházejí od košatých metafor („A potom si rozvrhneme plán kurevsky velký řeže, ségra, určíme kurz a budeme navigovat“) po jednoslovné („Kurva.“) či dvouslovné („Tak jo.“).

Právě rytmus a barva jazyka je pro Chmurného Válečníka zásadní. Roman Tilcer několikrát v době vydání v rozhovorech zmiňoval, jak pro něj bylo zásadní u jmen metaválečníků například zachovat určitý počet slabik (v tomto ohledu se sluší poznamenat, že v originále se hrdina jmenuje ChmurnýVálečník, tedy bez mezery, což ovšem v češtině vzhledem ke skloňování nefunguje). Sám Rennie pak ke knize složil ambientní soundtrack, který je k poslechu například na stránkách Planety9. Hudební podkres pracuje s atmosférou a osudovostí a v kontrastu s barvitými (a proč to nepřiznat, i mnohdy čvachtavými) popisy vytváří ojedinělou multimediální estetiku připomínající některé nezávislé adaptace H. P. Lovecrafta či kvaziosmdesátkové filmové experimenty typu Mandy – Kult pomsty režiséra Panose Cosmatose.

Na každý pád se ovšem Renniemu podařilo něco velmi vzácného. Do subžánru, který je možná nejvíc poznamenán snahou méně schopných pisálků napodobit úspěšné vzory, přinést opět pocit čehosi nového a svěžího. Jeho Chmurný Válečník je milostným dopisem adresovaným všem příběhům meče a magie, ale také se jim vysmívá, stejně jako touze čtenářských mas po násilných atrakcích. V jeho jádru se skrývá nádherný paradox: I když obsahuje vše, na co subžánr láká, působí na jeho čtenáře až urážlivě.

Ne nadarmo uvedl spisovatel Teodor Reljić svou recenzi odkazem na videoklip k písni skupiny Combichrist „This Shit Will Fuck You Up“. Chmurný Válečník je v nejlepším slova smyslu zlá, potměšilá kniha, kterou je ovšem těžké nemilovat, jakkoliv je snadné ji nesnášet. A mne nadchla jak coby člověka zajímajícího se o žánr a zkoumajícího, jak fantastika funguje a čeho lze jejím prostřednictvím dosáhnout, ale i jako někoho, kdo obdivuje zápal tvůrců pro věc (v což počítám i překladatele a českého nakladatele) a kdo si zároveň s potěšením po mnoha letech opět naplno užil ono výše zmíněné máchání ručičkama a překotné citování pod vlivem čiročiré euforie, že „tohle bylo prostě boží“.