Pythagoras ze Samu, z něhož mezi lidmi zůstala pouze jeho věta o vztazích mezi délkami stran pravoúhlého trojúhelníku, přičemž pravý úhel v přírodě prakticky nenajdete, tento Pythagoras „objevil hudbu“ a začal ji rozeznávat ve všem. Tělesa v pohybu totiž vydávají zvuk, který souvisí s jejich rychlostí a velikostí. Ostatně i skály a mechy se pohybují a rostou – a vesmírná tělesa obíhají kolem středu světa (ohnivého Slunce, krbu vesmíru), a tak je nepřetržitě vyluzována „hudba sfér“. Samotná stavba kosmu vydává nekončící hudební souzvuk.
Plinius starší zmiňuje, že Pythagoras rozvíjel vlastní hudební teorii a že určil vzdálenost Země a Měsíce jako celý tón, vzdálenost Měsíce a Merkuru jako půltón, sedmero tónů (sedmero planet) pak produkuje tzv. diapason, tedy univerzální harmonii. Život na Zemi je ovlivňován témbrem planetárních tónů, přestože nejsou postřehnutelné pro lidské uši (které navíc těmto neustávajícím melodiím uvykly). Takový kosmos není mechanickým strojem [ani jeho zvuky nejsou pouhé fyzikální jevy: Pokud udeříte do bronzového kruhu, výsledný zvuk (acusma) je hlasem daemona, který v bronzu přebývá], ale je naopak animální bytostí s propojenými „orgány“, muzikantem a hudebním instrumentem v jednom. V něm má každá část svůj význam a smysl:
podobně jako Anaximenes vnímali pythagorejci celé Univerzum jako jeden propojený, živoucí organismus, naplněný Božským vzduchem (nebo více doslovně ‚Dechem‘), který prostupuje a oživuje celý kosmos a proniká všechny jednotlivé bytosti…
Symfonie sfér a harmonická ontologie vibrovala dějinami až do renesance, pak na Pythagora padl stín podezření.
Byl to přece jen okultista a mystik, ujetý podivín, podle jedné z kuriózních historek od Porfýria z Tyru byl „iniciován meteoritem“ a prazvláštním rituálem u krétských daktylů, polobožských trpaslíků: Za úsvitu ležel Pythagoras vedle moře, v noci – zabalen do vlny černého berana – uléhal vedle řeky, a nakonec se vypravil do jeskyně v hoře Ida, kde pobyl třikrát devět dní a obětoval Diovi. Nic z toho se nehodilo do novověkého světa vědy a rozumu; uznatelná zůstala jen fascinace čísly, svět bylo i nadále možno přeměřit jako kus látky, ale bez domněnek o harmonii a niterné propojenosti; zůstala matematika bez „mystiky“. Pythagoras se rozpoltil podle teze Bertranda Russella: Pythagoras byl podivuhodnou směsicí Alberta Einsteina a Mary Bakerové Eddyové, křesťanské charismatičky. A „hudba sfér“ byla zapomenuta.
Jenže v roce 2018 vyslala NASA dvě výzkumné družice do vesmíru a ty zachytily slyšitelné rádiové vlny, které vydávají energetické částice v magnetosféře Země, a vědci spojili pět nahrávek z družic do jedné melodie a každý si teď může poslechnout zpěv planety, po které chodí. A Craig Kletzing z univerzity v Iowě poznamenal, že
tento fenomén vědci nazývají ,chór‘ a je známý už delší dobu. Tyto zvuky můžeme zachytit pomocí rádiových přijímačů. Znějí podobně jako ptačí cvrlikání. To připomínají ještě něčím jiným – nejčastěji se dají zachytit brzy zrána.
Někdy jim vědci, rozněžnělí tím souběhem exaktních dat a básnických obrazů, říkají „ranní chór“. Zdá se mi, jako by měl ten podivín ze Samu přece jen pravdu.
Stáňa se přimkne k Frantíkovi, otočí se do kamery a s růžovými tvářemi zvesela prohlásí: „Dám tobě, Frantíku, dám ostatním. Vždyť já teď patřím družstvu! Já teď patřím všem. Každému podle jeho schopností, každému podle jeho potřeb.“ Symfonický orchestr, zatmívačka.
Každá odevzdaná sklenice vyvolá další darování, ať už druhý den, nebo za rok. Předání potraviny je příležitostí k rozhovoru: Ále, dobrý den, jakpak se daří („No, jak se daří – mám vám to říct upřímně, nebo slušně?“), co vy na to, zatím to šlape, koukám, že se daří jabloni, jojo, nechcete jabka, ale ne, my máme dost, no, tak vezměte si trochu a taky máme nový slípky, nechcete jednu, a tak dále. Plody zahrad vztahy udržují, zajišťují jejich obnovu a náplň.
Ale tyto překlady do čísel neuzmou větru jeho děs, temnou kvalitu nočních jízd. Překlad milostného dopisu do jiného jazyka nezruší lásku, překlad válečné deklarace nezastaví boje.
Díky zahradničení si lidé nemusí kupovat veškeré potraviny v regálech, kde jsou nastrkaná rajčata odněkud ze Španělska, doma se jim nekupí tolik bordelu, protože okurky ze zahrady nemusí dolovat z obalů, a plody ze zahrad navíc často kolují mezi lidmi v podobě darovaného jídla, takže zahrádkáři zásobují i další domácnosti.
Ale pro mě je zajímavé, že existují koncepce, které nepracují s tak silným pojmem individuality a autenticity a také se mi zdá, že strach a úzkost se stává problémem právě tehdy, když do centra individualitu postavíte.
