Novotny_zapisky
Tvárnice
Eva Klíčová

Básnický basic

Vnímavost Novotného tvorby vůči všem občanům vymykajícím se normám společnosti, kde svoboda už je pouze ekvivalentem dravého devastačního konzumerismu, představuje kromě provokativního výrazového purismu další argument pro výběr Zápisků i Dědka.

Esejistika – Esej
Z čísla 2/2021

byla to radost číst
jíst slova jako chleba“

Situace

Letos jsem četla mnoho a nedočetla ještě více. Zatímco jaro a léto plynuly víceméně bez obav, že by nebylo z čeho vybírat, a myšlenkové obzory se jevily otevřenými (blíže v textu „Triumf emocí: kapitalistický dojezd. Český literární poločas 2020“, Tvar 15/2020), s ubývajícím světlem času plynoucího k zimnímu slunovratu odkládaných knih valem přibývalo. Ne že by žádná z přečtených zvítězit nemohla. Šlo spíše o jakýsi vnitřní šprajc. Ono totiž kromě vybledlého diplomu za
1. místo v „běhu mělkou vodou popředu“, jenž spí v krabici mezi vysvědčeními ze základky, a právě Tvárnice jsem nikdy nic nevyhrála a jen stěží kdy ještě něco vyhraju. Snad právě tato situace zažehla ve mně jiskřičku ješitnosti, že bych měla vypátrat text, kterému se budu obdivovat bezezbytku. Tato pohnutka spustila strastiplné pátrání, kdy bylo políčeno mezi rozjívenými debuty a zároveň došlo na smiřování se sofistikovanou, super chytrými aluzemi skrz naskrz prošpikovanou postmodernou. Ale pořád nic, vždy se něco nějak pokazilo, zadrhlo a pocity čtenářského cizinectví narůstaly. A pak se to stalo.

Když jsem byl úplně malej,
měli jsme postele těsně vedle sebe.
Před spaním jsem vždycky chtěl ruku,
s tou rukou v ruce
spolu jsme usínali,
a jak jsem zvolna rostl,
tu ruku jsem pouštěl
a časem ji už ani nehledal,
to jsme pak přesunuli postele
do tvaru L,
ale ještě několik let
jsme spali hlavami k sobě.

Četl Pavel Novotný ve videu České televize Jedna báseň ze své nové sbírky Zápisky z garsonky. Jak je to najednou jednoduché, představa rytmizovaného vzdalování se v čase a prostoru, intimní a nejen antropologická, ale nějak všeobecně savčí univerzální zkušenost zároveň. Bez bezedných melancholií, krutopřísných stylizací a exhibovaných jizev. Jen pár vět nasekaných veršovými zámlkami. Jakoby nic, jen věcnost a zen. Obraz, který se mi dlouho vracel. No a pak jsem si vzpomněla na facebookový profil „Poezie pro každý den“ a příspěvek Jiřího Štěpána s básní opět Pavla Novotného „Porno“ z téže sbírky, která začíná:

Jednou jsme takhle s Járou
seděli na zábradlí na terase
a Jára mi po dlouhém mlčení povídá:
hele, měls někdy prsty v piči?

A zase ta civilně provokativní nenucenost. Tenkrát mě samozřejmě o nic méně než báseň uvedla do stavu blaženosti diskuze, jež se pod příspěvkem bohatě rozvinula. S radostí se zde k vláknu výběrově vracím.

Alena Koláčková: Až mi zas uteče pes, napíšu o tom pojednání, a pokud ho dostatečně často zalomím, budu to taky prodávat jako poezii. Aspoň to nebude trapný a nechutný. Kvůli tomuto jsem se tedy do skupiny „poezie“ fakt nepřihlašovala. A kdo mi chce říct „Tak to nečti“, tomu odpovím, dala jsem jen první odstavec a stejně stačilo.
Mirka Křížová: Takhle premejsli kazdej jantar 🙈🙊🙉 Tohle NENI poezie. Soryjako.
Mirka Křížová: Jeste me napadlo, jestli se nejedna o Pavla Novotneho z Reporyji. To by mi pak totiz davalo smysl 😂

Báseň byla hodnocená jako „pro chlapy“, „nudná“, „nepozdvihuje ducha“, došlo ale i na ostré výpady vůči autorovi, jenž byl během diskuze odlišen od šoumena z ODS:

Sanctius Malum: Pane Jaromír Typlt pokud jest onen pán skutečně váš dlouholetý dobrý kamarád jak tvrdíte, prosím vzkažte mu ať si prasácké pohnutky z dětství nechá pro svoje potomstvo, případě potomstvo potomstva a že napsal dvě odborné knihy o literatuře je sice krásné ale německy, z historie víme že kdo leze němcům do prdele skutečně v prdeli skončí.

Fascinující, jak chodívá xenofobie ruku v ruce s pruderií světem. Nechtěně se mi vybavil zážitek z mé učitelské minulosti. Třída kosmetiček, kde většina užívala vulgarismy druhého a třetího stupně s frekvencí spojek, se zděsila Mršiny Charlese Baudelaira. A to jsme stále v říši pravidelného veršového rytmu, rýmů a ozdobných metafor! A přeci se v těchto studentkách, vůči poezii jinak intaktních, cosi upřímně bouřilo. Jistě, každý touží po kráse jen v míře, již je schopen unést. A přece lze v těchto rozhořčeních s jakousi až satisfakcí sledovat, jak něco tak minimalisticky prostého a ve své autenticitě křehkého znechucuje v éře postpravd, manipulací, fake news, virtuality, všudypřítomných slovních výronů reklamních kutilů, kteří vzkvétají zvláště v politickém marketingu, jenž mrví jazyk i myšlení nevídaně – a nelze před ním tak snadno uniknout jako před hihňavou reklamou na chipsy. Depoetizovaná poezie probouzející zapomenutou sílu slov se najednou ukazuje jako něco nežádoucího. Chceme manýrismus, triky a tradiční vyšlechtěnou lyriku! jako by křičely vkusové buňky zástupů. Básníku, nebudeš se mnou mluvit, jak ti zobák narost! nárokuje si konzument lyriky. Jenže já letos četla mnoho a nedočetla ještě více, a proto se mi text jednoduchý jak utržená nit nebo nakousnutý rohlík vyjevil jako mimořádně občerstvující a příhodný.

 

Nenápadná všudypřítomnost časoprostoru

Nyní zbývá dovysvětlit další ryze subjektivní pohnutky této volby i nutnost dvojvítězství, tedy nejen Zápisků z garsonky, ale i Dědka. Pavel Novotný patří mezi mladší várku z dnešního pohledu přemnožených Husákových dětí – stejně jako já. Dobová materiální zkušenost, jež je pro obě sbírky základní stavební hmotou, na niž příhodně odpovídá můj hipokampus. Pocit známosti není přitom nijak zaplaven sentimentem a už vůbec ne patosem. Temperament lyrického subjektu je tu naopak chladný, což ovšem nevylučuje hypersenzitivitu vůči světu. Tento chlad znamená stabilitu, emoční vyrovnanost, jen mírné ego – analogicky hypersenzitivita tu není zraňující, ale pronikavě střízlivá – obrácená nikoliv do sebe, ale směrem ven. V tomto smyslu jde o poezii, kde subjektivitu určuje selekce motivů, vědomí, že není samonosné, ale vyrůstá z kontextu, do něhož je náš osud vržen: dějin, lidí, hmoty, předmětů, prostorů. Představa světa jako poetické (ne nutně líbivé) matérie, kterou je třeba jen umět přečíst, je mi bytostně blízká. Přestože faktorem tu může být jak přesycenost dobovou přemírou (i neumětelské) virtuality, tak všudypřítomná hypertrofovaná adorace individualismu. Novotného básnické gesto je zkrátka „basic“ – a to mu paradoxně otevírá možnosti. Jak směrem k materiální, tak sociální realitě – i v jejích abstrahovaných mentálních polaritách, jak bude patrné dále.

Celek obou sbírek představuje jakousi bildungs-poému, výrazně epickou autofikci, v níž lyrický subjekt splývá s autorem. Epické tu krystalizuje jak na úrovni epizody – strofy, tak v básnickém dvojcelku. Lyrický subjekt výrazně definují časoprostorové proměny. Doslova to, jak roste, v panelákové garsonce spolu s matkou, sám se zvětšuje, zatímco prostor kolem něj se relativně zmenšuje. Nakonec vyrůstá z garsonky a přesouvá se pod kopec, do vily, kde žije-žil dědek. Rádius působnosti se zvětšuje. Toto rozpínání-dospívání reflektují i názvy/motivy jednotlivých básní Garsonky, která začíná „Za sklem“ – tedy sklem panelákových dveří, za nimiž se odehrává zatím tajemný, v náznacích vnímaný svět dospělých, jejich řečí, vztahů nebo knih:

tam za tím zvlněným lisovaným sklem
rýsovaly se jejich siluety
a neustále se mluvilo o knihách.

Pokračuje „Daleko“, „Sousedi“, „Pod kopcem“… Jestliže se tento motiv rozšiřování teritoria spolu s dospíváním místy ztlumí, symbolicky kulminuje v závěrečné básni „Ptáci“, jejímž námětem je závěr matčina života. Života, který strávila v bolestech způsobovaných křehkými rozpadajícími se klouby a kostmi, přestálými operacemi, rehabilitacemi, s omezenou možností pohybu a tělem zaplavovaným alkoholem a analgetiky – a s vnitřní tenzí k létání kompenzovanou ve stáří proměnou bytu ve voliéru. Garsonka znamená matku, dětství, měkkost – v jinošství přebírá moc nad lyrickým subjektem tvrdý disciplinovaný dědek. Teritoriálně-dospívající princip naplňuje i Dědek básněmi „Kolo a kruh“, „Silnoproud“, „Vojna“, „Továrna“, „Knihkupectví“ – celkovou kompozici pak uzavírá výrazně stakatické a vůči zbytku kontrastní „Drž!“. Rytmičnost se pak projevuje i v motivech, v jejich opakování, návratu postav nebo výčtech vyvolávajících přítomnost dobových reálií od položek nákupu sestávajícího ze základních potravin „vajíček, mokrého tvarohu a měknoucího másla“ po literární a hudební úlovky, které občas propouštěla cenzurovaná vydavatelská praxe: ohmataný Zabiják, Hlava XXII, Spolčení hlupců nebo Hrabal, Chopin, Čajkovskij, Mozart… Plavci, Zelenáči, Maryla Rodowicz, Hegerová, semaforská Kytice… Poezie formativních rytmů, impulsů. Časoprostorovou rozpínavost dětství-jinošství, garsonka-vila-vojna-továrna… narušují retrospekce vzpomínek, jejich intenzita zesiluje v opakování, a to výjimečně i variací celé epizody: například obraz dědkem postupně upouštěného kruhu, který nemá za následek plaveckou dovednost vnuka, ale jeho téměř utonutí.

Autor, který se mimochodem zabývá tzv. akustickou literaturou či radiofonickými kompozicemi a svou sbírku rytmizované každodennosti Tramvestie zpracoval i jako operní libreto (na hudbu Petra Wajsara, stejnojmennou operu uvedla Nová scéna ND v roce 2019), vyvolává prostorovost i pomocí zvukových charakteristik:

Často jsem usínal na balkóně
a naslouchal,
jak inženýr Brotz vyjídá
za přepážkou ze skleničky
pokoutně cosi domácího,
jak po bytech hrají
v různých vzdálenostech
televize a rádia

Zvukem disponuje i stále těsnější soužití s matkou: „Přizpůsobila svůj šramot / na jemnou rezonanční mez“. Jakkoliv tedy fragment sbírky Zápisky z garsonky zapůsobil na část facebookového čtenářstva jako prostě klávesou enter naporcovaný tok banalit jakéhokoliv „jantara“, při čtení se ze zdánlivě obyčejného vzpomínkového vyprávění vynořují propracované struktury času-prostoru a v čase trvajícího zvuku-rytmu i zvukové evokace minulého a vzdáleného.

 

Sociální dějiny v řeči rozvázané

Na osobní rytmicko-rozpínavou rovinu vyprávění o dospívání se váže nadosobní společenská a normalizačně transformační realita. „Chladně účastný“ pohled na éru, která budí paranoidní mediální rozbroje. Zde naopak právě jen jako sejmutý otisk konkrétní postavy, reálie, jednotlivých stop naší existence, ať už je to legendární umakart, nebo detail dobového stylu

odevlál kamsi pryč
máchaje svými puky tesilek.

Všechny detaily mají určující význam, jejich množství, shluky pak dokážou evokovat celek. Zapomeňme ale na nějaký památníček předmětů. Tento Novotného materialismus říká daleko víc, dokonce něco společensky archetypálního, garsonka i vila na sebe vážou principiální hodnotové charakteristiky, koexistence věcí a lidí a jejich životních postupů není nahodilá. Páteř sbírky, tedy lyrický subjekt je rozpoznatelný především v selekci svého rozpomínání se. Kromě matky a dědka se totiž texty mihne až románové množství postav, přičemž jejich epizodičnost je sporná. Právě ony lyrický subjekt přitahují a on se v nich zhlíží, strukturují jeho svět do téměř existenciální polarity múzického (matka) a pragmatického (dědek). Všechny ty figurky, mnohdy diagnostikované – alespoň svou závislostí na alkoholu a cigaretách – zvláště jde-li o matčiny bohémské přátele: Bedřich, vysokánský notorický alkoholik, co autora jako dítě nosíval na ramenou „tmavým lesním tunelem stromů“, Jarda Svoboda s chromou nohou, která se na kole „jen vezla“, čundrák Luděk Snížek, který připomínal Dustina Hoffmana – až na to, že nosil tesilky, kouřil startky a pracoval jako vrátný v Sebě. Podle mateřského mustru podivínskosti si lyrický subjekt hledá blížence i v časech pod vlivem ambiciózního Dědka, který vnuka procpe na technickou střední školu. Ten se ale kamarádí s Mařasem, metalistou a vášnivým alkoholikem, který chodil do školy jen s igelitkou, v níž nosil jeden sešit na všechno s nápisem „UNIVERZÁL“, na vojně je to pro změnu někdo opět „jiný“:

Zkraje mě zaujal vojín Chovan:
vykouřenej travkař
s čistou dětskou povahou,
co se nikdy nenaučil pochodovat,
kráčel jak dřevěná loutka
levá ruka – levá noha

Postavy, jejichž existence je neustále ohrožena (za normalizace opovrhováni okolím shánčlivých „slušných“ lidí, dnes i exekucemi a bezdomovectvím) a které nemohou vlastně nepřipomenout Novotného prozaizované vzpomínky s neškolenou art brut výtvarnicí Helenou Skalickou A to si pak můžeš řikat, co chceš, při níž mohou i jen sotva průměrně blahobytnému čtenáři vstávat vlasy hrůzou na hlavě. Vnímavost Novotného tvorby vůči všem občanům vymykajícím se normám společnosti, kde svoboda už je pouze ekvivalentem dravého devastačního konzumerismu, představuje kromě provokativního výrazového purismu další argument pro výběr ZápiskůDědka. K tomu jen poslední zmínka o normalizaci: Pavel Novotný v souboji životních strategií matky a dědka spojuje dvě éry, které měly v naší společenské paměti zůstat odděleny jako dobro a zlo, svoboda a totalita. V podrobné reflexi dědkovitosti je to právě ale ona tupá pragmaticky ohebná hrabivost, která putuje časem i společností setrvale jako něco, čemu je třeba čelit stále.

Lze čelit i měkkostí. Postava matky, ona „původní měkká rozházenost“, múzičnost, neuspořádanost, nestabilita, to vše se vyjeví jako vnitřně pevné v kontextu její profesní ostrakizace:

Žila tím od rána do večera,
tou prací se slovy a lidmi,
v tom roce 72 úplně zapomněla,
že kolem řádí ono nástěnkové
soudružské temno,
ve kterém se to jen hemží tichošlápkama.

Matku svět tichošlápků odsune na okraj, ale nesemele ji tak, aby se vydávala vyšlapanými cestičkami, setrvává ve svém vílím svérázu vlajícím na alnagonu a víně, stále prostorově nahoře, v garsonce, kde bytem vane vítr v hlubokém Cé, který osídlí ptáci, v měkké rezistenci vůči světu „znásilněnému nepochopitelným řádem“ – jak je tu reflektována uklízecí mánie dědkovy manželky, která vtrhává do garsonky:

ve své útočné červené silonové zástěře
fortelně foukla si do gumových rukavic,
vzala to systematicky od balkóna

Lyrický subjekt zaměstnává právě a především válka s dědkovitostí, jejíž pragmatický kořen roste hluboko:

Byli to lékaři, kteří kdysi
pomáhali uměle osídlit
vylidněnou krajinu,
až si z toho ze všeho
postavili podsklepený
dům na žule
a rozvinuli paralelní
domácí praxi, jež
je zabezpečila od tuzexové
čokolády přes parmezán,
whisky, maso, vajíčka
až po slepičince.

Medicínský fortel a vůle „léčit“ své blízké, hlavně mladého postavit do latě, zajistit mu budoucnost ve světě techniky, obrací se v patologii „žraní mas“, „promašťování vlasů“, otužování, traumatizujícího násilí a totální pragmatické dehumanizace (motiv ustřižené mycí houby zůstane nezapomenutelný), jako v tomto babičkovském nabádání, až bude po smrti:

Vylámej mi to zlato čímkoliv,
Udělej to klidně kombinačkama,
Hlavně nezapomeň!

Pnutí

Materialismus, prostorovost, věcnost – fyzická existence a její jistá absolutnost, která nad námi vládne a skrze ni lékařský absolutismus dědkovitosti, vůči němuž se místy vzpříčí i ten depoetizovaný jazyk, který (řekněme až fyzicky) vyhřezne ve významových přenosech přízračných metonymií (výrazněji než vizuálních metafor), kdy horečka se mění v neustále rostoucí a rozpadající se „plastelínovou kouli na hrudi“ a dny se sypou jako „ledové kostky“. Věcnost a střízlivost na několika místech sbírky selhává, jako když lyrický subjekt trpí na technické škole, kde se na tabuli odehrává „cosi zlověstně exaktního, / plného čísel a čar“. Toto napětí je drženo i vědomím, že dědek to „myslí dobře“, protože

protože ta moje
svobodná invalidní matka
mě nenaučila nic
než kuře v remosce

– pnutí působené i tím diagnostickým fyzicky determinujícím pohledem na postavy, na chřadnoucí matku, její stále zanedbanější bosé nohy, vědomí neodvratnosti a všednosti smrti, konečnost a chátrání nejen ve smyslu existenciálním, ale i jako vědomí nemožnosti jiné existence než jako součást dědkovského principu světa. Tato „porušení poetiky“ přitom text nerozkližují, ale paradoxně scelují.

Přitom to všechno vypadalo tak jednoduše.

Chviličku.
Načítá se.
  • Eva Klíčová

    (1977) vystudovala dějiny umění a češtinu na FF MU v Brně. Kritiky a recenze začala psát v roce 2009 během rodičovské dovolené. Nejprve v Literárních novinách, vzápětí ve Tvaru, Hostu, ...
    Profil

Souvisí

  • Tvárnice
    redakce, Petr Onufer

    Omluva redakce a vyjádření Petra Onufera

    K celé věci jsem přišel jako Pilát do Kréda: když jsem se před třemi lety dozvěděl, že jsem mezi nominovanými na nově zřízenou cenu Tvárnice, mávl jsem nad tím rukou, i když se mi ten podnik dvakrát nezamlouval. Netušil jsem tehdy, že mě tahle liknavost přijde draho.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 17/2020
  • Jak řekl už kdosi chytřejší přede mnou, literární ceny jsou jen hra – vždyť literatura není soutěž s měřitelnými výkony, není to sport ani závodění. A ačkoli se hry mají hrát s vážností ve smyslu přistoupení na pravidla a jistého plného pohroužení se do nich, nemají samy sebe brát smrtelně vážně a nemá v nich být urážek a osobní dotčenosti

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 16/2020
  • Uvědomíme-li si, pod kolika hrozbami žijeme i bez covidu – v jak labilní fázi se nachází celý ekosystém, jak extrémně vychýlená distribuce bohatství ničí univerzalistickou vizi liberálně demokratické harmonie, jak nás stále pečlivěji šmírují a manipulují digitální přístroje a s tím vším související sekulární fanatismus víry v nekonečný růst –, je zároveň podivuhodné, jak na to všechno vlastně jen málo reaguje současná česká literatura.

    Drobná publicistika – Komentář
    Z čísla 15/2020