Současná situace vyžaduje spiritualitu více než kdy jindy, proto vybíráme klíčovou Hollisovu knihu Uvědomělý život. Autor jakožto psycholog a ředitel Jung Society ve Washingtonu, D. C., se ve své práci rád zaměřuje na druhou polovinu života a přehodnocování životních událostí. Další publikace (nejen) o duši, kterou vám s chutí představujeme, směřuje svým obsahem k rodovým liniím či tématu vykořeněnosti. Jak už název napovídá, poeticky osvětluje pojem Přináležení. Na ukázkách mýtů a pohádek, spolu s výmluvně působivými ilustracemi, kanadská spisovatelka Toko-pa Turnerová odhaluje aspekty našeho spolubytí na planetě Zemi. Sebepoznání odkrývá autorka od zrání duše jednotlivce na bázi vzkazů naší buněčné úrovně DNA až po kontexty mytologicko-antropologické.

James Hollis: Uvědomělý život

Grada, Alferia, Praha 2019

Z angličtiny přeložil Vojtěch Ettler

Psychodynamika mezi vědomím a nevědomím otevírá otázky na cestě k sobě samému, zvláště dnes v nelehké době celosvětové pandemie. Karanténa mnoho lidí postavila před zrcadlo vlastní duše, onoho věčného našeptávače správného směru, kterého v obvyklém chodu světa neslyšíme, zahlušeni „úspěšným životem“, jak sám autor a psycholog James Hollis píše v jedné ze svých jednadvaceti klíčových kapitol na straně 94, „podle umělých měřítek populární kultury“.

Avšak většina z nich postrádá elementární svolení být tím, kým jsou […] když přirozenost popíráme, obrátí se proti nám kompenzačními sny, symptomy, lapsy nebo i somatickými potížemi. Psychoanalytici to označují jako návrat potlačeného.

Obálka knihy o uvědomělém životě mě zaujala obří žlutou klíčovou dírkou uprostřed, která vtáhne zrak jako do tunelu. Škoda jen, že grafické zpracování elegantní dojem narušilo doplňujícími symbolickými obrysy obřích klíčů kolem středu. Naštěstí tato tenká knížečka ukrývá především cenný obsah. Nejedná se o žádnou detailní a nesrozumitelnou analytickou studii pro odborníky, nicméně i oni se mohou potěšit zábavným a dobře strukturovaným opakováním. Mě osobně přivedla k bližšímu poznání Jungova díla a vyvolala touhu dozvědět se o něm víc.

„Průvodce lepším poznáním sebe samého a smyslu svého života“, jak podtitul avizuje, osloví zejména jungiánské začátečníky a nadšence, stejně jako fanoušky Pjéra la Šé’ze, ať už pro svou populárně naučnou srozumitelnost, anebo proto, že se jedná o jakousi esenci Jun­gova díla v kostce. Chytře pojaté kapitoly autor označil všechny za klíčové zcela právem. Dílo naviguje ke zdravému růstu osobnosti pomocí „21 klíčů k přehodnocení a růstu“. Žijeme v době, které významně vévodí ekonomický růst růstu, jejž neplánovaně utnula až pandemie koronaviru a donutila celou společnost k zastavení. Ideální chvíle využít toto pozastavení smysluplně.

Autor nabádá čtenáře, aby četl maximálně jednu kapitolu denně. Hutné jádro bez zbytečných redundancí vyžaduje čas ke vstřebání. Svou výživnou hodnotu násobí i stylem, bohatou jazykovou vybaveností, neboť nabízí také originální metafory, hru se slovy, ukázky z literární tvorby známých spisovatelů, čímž utváří pestré obrazy pro představivost.

V první kapitole se dozvídáme o světě plném lidí, kteří vám ochotně vysvětlí, kdo jste, ačkoli oni sami vesele skotačí ve vlastních zmatcích. „Jelikož toužíme přijít na to, kým jsme, kam míříme a s jakým záměrem, zatímco čas ubíhá, je jen na nás, abychom se na své cestě zorientovali.“ Autor zde zmiňuje úskalí společnosti. Např. fakt, že „odchýlit se od normativních vzorců obvykle znamenalo sankce enormního rozsahu“. Co si jen lidé pomyslí! Patriarchát a další evoluční etapy nastolily řád, ale také nám zanechaly škatulky.

Možnost svobodné volby totiž determinuje mix nejrůznějších náboženství, genderových stereotypů nebo černobílých rozlišení barevné škály života. Vliv má na nás i schopnost integrovat stín jeho zdravým přijetím. Nevědomí postupem věkového dozrávání získává na síle. A nejen ontologické. Proč se rozhodujeme tak, jak se rozhodujeme?

Když na straně 14 čtu:

Tyto střety s iluzí ega o vlastní svrchovanosti nahánějí strach, avšak představují předvolání k větší uvědomělosti, neboť cokoli v sobě popíráme, to se nám s největší pravděpodobností vrátí ve vnějším světě v podobě osudu!,

vybaví se mi ilustrace z knihy Jakuba Demla Hrad smrti, kde stojí člověk obnažen ve světle soudného dne. Mihnutí této metafory ukazuje, jak si občas lžeme do kapsy, ale duši nikdo neobelstí.

V důsledku našeho povrchního lidského počínání v naivní představě, že máme vše pod kontrolou, nás někdy duše přivede zpět k sobě násilím. Ať už jako jednotlivce, nebo celou společnost. Kostlivci jsou jen otázkou času a každý „nesmrtelný“ jednou umře. Peklo dobře ví, co je na světě nejcennější. V tomto směru pohádky nepřehánějí. Každý zná své vlastní odpovědi a ty se liší v závislosti na komunikaci s jeho vlastní psyché. Jung patřil i přes své analytické schopnosti mezi velké mystiky. Jako zakladatel esoterického směru (což mu Freud, coby rigidní vědec, vyčítal) se ponořil do zkoumání snů a archetypů v říši nevědomí. Mimochodem díky práci se sny vzniklo i mnoho Felliniho kultovních filmů.

Zdravá hygiena duše

Oba psychoterapeuti se řadí mezi zakladatele analytické psychologie, přičemž Jung dále rozvinul Freudovy poznatky. Lze říci, že Freud postrádal vnímání duality. Všichni obsahujeme ingredience dobra a zla v různých poměrech. Freud Junga odsoudil za bahno mystérií, sám však nikdy neakceptoval své stíny a tím si vlastně podřezal větev respektu u svého okolí. Jak se tedy stát nejlepší verzí sebe samého?

Pakliže člověk své stíny pozná a akceptuje, může s nimi žít v souladu a kultivovat je. Jak ukázaly např. Hvězdné války, více škody na sobě i na druhých člověk napáchá, jestliže ignoruje galaktickou temnotu, ať už ve vlastní duši, nebo jinde. Nosíme masky kvůli vlastní ochraně, podobně jako roušky proti nepřátelským virům. Stinná stránka naší osobnosti, spojená se základním instinktem přežití, ukrývá skrytý potenciál zdravé agresivity. Pokud temnou stranu síly obránci zanedbávají a tráví čas meditováním místo konání, nakonec na svou chorobnou nerozhodnost doplatí. Násilné vzepětí vede k vyhoření.

Ignorace zla nevede k ničemu dobrému. Bezbrannost není ctnost. Bez odvahy člověk potlačuje své emoce a je náchylný k nemocem a k agresivnímu vzteku. Strach vede ke zlobě, zloba k nenávisti a nenávist k utrpení. Život ve strachu ze ztráty nakonec pohltí nicota. Bez zdravého rebelství lze ze strachu, poslušně, a přitom zcela amorálně páchat genocidu. Marcus Aurelius každý den bojoval se svými strachy. Tak v čem se lišil?!

Druhý klíč pokládá otázky jdoucí do hlubin. Třetí radí, jak se oprostit od minulosti. Vysvětlí nám jev zvaný nutkání k opakování a pomůže se zorientovat napříč sdělovacími prostředky a kulturními vlivy. Lpění, jizvy a další faktory, které nás ovlivňují od raného dětství, shrnuje Hollis slovy Samuela Becketta z dramatu Konec hry. Pak už nás jen něžně provede inflací vnitřní autority na příkladu zkaženého zvířete Friedricha Nietzscheho. Život rozděluje autor na dvě poloviny. Nezapomíná přitom na odvahu a vytrvalost.

„Jistota je luxus pro naivní, vyděšené a omezené“

Hollis smysl individuace shrnuje slovy filosofa Sartra: je třeba „vzít na sebe úděl volby“ a stát se zodpovědnými. Další pronikání do podstaty bytí odhaluje Hollis v trvalé změně svého já a také pomocí poezie, která nám pomáhá zůstat lidskými. Následuje klíč k projekci a k přenosu. A vše lakonicky shrnuje: „Když kráčíte po své cestě, máte energie dostatek.“

Toko-pa Turner: Přináležení

Grada, Alferia, Praha 2019

Z angličtiny přeložila Veronika Šilarová

Od uznávaného jungiánského analytika přeplujeme břehy temnoty za zpěvu sirén ke knize kanadské spisovatelky a učitelky Toko-pa Tur­nerové. Obě knihy propojuje jungiánský směr. Přináležení se také zaměřuje na práci s psyché, tu navíc propojuje zakladatelka školy snění ještě s mystickou tradicí súfismu. Její práce se zabývá obnovou ženskosti, sounáležitosti s přírodou, přechodovými rituály a iniciací, respektem, tématem zármutku atd. I tato kniha odhaluje duši a pomáhá k osobnímu růstu i k rozsáhlejšímu pochopení sebe v zrcadle světa. Znalce duše potěší, tak jako mé kamarádky-terapeutky, nejen globálně antropologický přesah, ale i pojednání ženských témat. Taková kniha dosud chyběla!

Obrazy, které nás začarují

Přináležení zahrnuje jedinečnou schopnost podívat se na obraz světa v kontextu celku, navzdory prožitým traumatům. Vizuální fixace různými meta-obrazy pak umocňuje její magické působení. Informačně bohatý obsah zkrášluje básnický jazyk, jenž může být pro čistě účelné porozumění poněkud na překážku. Autorka sice vychází z vlastní zkušenosti a její postřehy jsou přesné, leč text někdy až příliš košatě větví. Zároveň téma představuje na mnoha mytologických příkladech, díky čemuž odborný výklad pochopí každý. Teorii s praxí komparuje uměřeně. „Lingvistická estetika“ některé věty zatíží těžkopádností, což od čtenáře vyžaduje větší soustředění. Zřejmě je to zásluhou nedostatečné redakce, což dokazuje i množství překlepů v prvním vydání. Druhé vydání už je bezchybné. Přes tuto kosmetickou drobnost Přináležení nabízí rozhodně víc než jen čarokrásnou obálku.

Podstatné tendence lidského ducha a vytříbené provokativní příklady s podtitulem „Rozpomínání se na domov“ zasazují naše kořeny do kaligrafie bytí. Toko-pa Turnerová několik let pracovala v Jungově nadaci v Ontariu, kde se pod vedením výše zmíněného Jamese Hollise přiblížila k práci s psyché. Později ucítila potřebu hledat nový způsob práce se sny, nejen studovat suchou teorii. Při zkoumání feminity obohatila své poznatky o působení duchovních praktik původních obyvatel.

Posléze se naučila vykládat sny tak výtečně, až se stala vyhledávanou autoritou. Šamanská práce ji přivedla k hlubšímu poznání archetypu neodštěpené matky. Ostatně tomuto tématu věnovala obsáhlou kapitolu „Matka ničitelka“. Málokterou ženu neosloví. Objasňuje nedorozumění mezi matkou a dcerou, jež se projevuje (ne)vědomým ničením potomků. Jistě si vzpomenete na mýtus o Medúze. Trauma krásné ženy, již posléze odmítnou i přátelé a život samotný, který ji pak celoživotně šikanuje. Pomyšlení na sebevraždu následuje jako logické vyústění vyjádřeného odvržení. Jedním slovem: nechtěnost. Atributy jako strach a stud provázejí oběť matky ničitelky na každém kroku.

Trauma nás od základu změní, nejen v psychice, ale na samotné buněčné úrovni,

jak píše autorka na straně 33.

V naší společnosti se setkáváme s posedlostí růstem, nenasytností, důrazem na prestiž, produktivitu, bohatství a moc. S hospodářstvím beze smyslu. Lidé uvěřili systému, který se je snaží přesvědčit o tom, že úctu si zaslouží pouze tehdy, když se izolují skrze tvrdou dřinu, již následně promění v konzum. Tato představa úspěchu si s námi ve skutečnosti jen iluzionisticky hraje. Hodnota dostatku spočívá v klidovém stavu hojnosti tím, že každý přispívá společnosti svými dary. Více v kapitole „Falešné přináležení“.

Připadáte si neviditelní? Nebo před sebou utíkáte, abyste zapadli? Božské já vegetuje v modu roztříštěného života díky ochromujícímu nedostatku sebedůvěry. Jedna z hlavních linek knihy odkrývá přínos tvorby a kreativity jako nástroje při práci s traumaty. Dochází tak k posvátnému spojení protikladů svůdné krásy erótu, který je transcendentně spojen s logem a z jejich spojení se rodí skutečné kouzlo a tajemství života bez ohledu na momentální rozčarování.

Autorka se dále zabývá „iniciací vyhnanstvím“, kterou praktikovali naši dávní předci. Přechodové rituály v dnešním světě citelně chybí. Častokrát místo mužů vidíme jen bandu nevyzrálých výrostků, kteří se nedovedou postarat ani sami o sebe. Kde je evangelium černé ovce?

Sedmá kapitola představuje život v symbolech a důležitost umění vyprávění. S jednostranným způsobem života bez symbolické hloubky souvisí i materialistická patologie a komodifikace přírody. Podstatné věci, i naše srdce, se ocitají na druhé koleji. K životu potřebujeme nejen kulturu, ale také vnímání prostředkované našimi instinkty a naslouchání pomocí naší nervové soustavy. Spolupráce s přírodou nás přivádí k hlubší lyričnosti života.

Individuace a putování tvořivou divočinou

Přírodní svět pomáhá navázat rozhovor s naším divokým já a předcházet zdravotním problémům. Zkostnatělého způsobu uvažování se zbavíme i díky hrabání se v hlíně, tradičním řemeslům a experimentování s výtvarnými potřebami. Slovy Gertrudy Steinové je třeba „nedělat nic…“. Živost i kreativita se proplétají, zatímco perfekcionismus a srovnávání se nám škodí. Kniha radí okořenit si život špetkou chaosu!

Devátá kapitola pojednávající kódy duše i chrámy původnosti vede k temným hostům. Dozvídáme se, že obcházet temnotu je nebezpečné. Nebezpečí hegemonie pozitivity moderní kultury utlačuje emoce, jež spolu s pocity patří k významnému vodítku správného směru, posíleného sebeúctou, které se dostává pozornosti v čtrnácté kapitole, následované zvoucí přítomností a tématem domova v kapitole šestnácté. Závěr knihy se věnuje životu v souladu s přírodou a vzájemnosti našich energií. Láska, laskavost a výživa naší planety – o ně tu běží. K planetě bychom se měli podle autorky chovat s úctou a kultivovat své vášně v souladu s veškerenstvem.