Manuál Jamese Delaneyho k magické proměně světa

Delaney je hučivý proud, který obeplul břehy Afriky a teď se vrátil podemlít společenský řád Britského impéria.

Esejistika – Esej vyšlo 18. 5.

Minervina sova vylétá za soumraku, napsal kdysi Hegel, a krom jiného tak prozradil, že nejspíš nikdy nebydlel u lesa, kde sovy dělají randál od božího rána. Přesto se touhle glosou možná dotkl jedné podstatné vlastnosti dějin. V jistém smyslu můžeme říci, že zažíváme soumrak liberálního Západu: zmatený Brexit, ještě zmatenější Trump, rozpad levice do hašteřivých bojůvek, které svou energii vyčerpávají ve vzájemném osočování. Ale právě v této situaci jako by se zároveň nenápadně rodilo zcela odlišné vnímání světa. Šumění křídel, které rozechvívá zmrtvělý vzduch naší doby, přitom vychází z překvapivých míst: uměleckou avantgardou se stávají některé pozoruhodné televizní seriály. Za nejpodnětnější z této tvorby považuji osmidílnou sérii Taboo.

Její děj je vlastně jednoduchý. Zásadní zvraty vám mohu vyzradit v několika větách. Roku 1814 se do Londýna vrací James Keziah Delaney, bývalý žoldák, který sloužil na otrokářské lodi. Po jejím ztroskotání je prohlášen za mrtvého. Zjeví se ovšem na pohřbu svého otce, aby převzal dědictví: úžinu Nutka u západních břehů Ameriky. Jeho otec ji koupil za hrst korálků od domorodých obyvatel, spolu s ní si zakoupil i ženu, Delaneyho matku. Následný děj se točí kolem boje o toto území: touží po něm Britská východoindická společnost, princ-regent i Američané. Delaney se zprvu jeví jako prototyp podnikatelského dravce, neústupný ve vyjednávání a manipulující svým okolím. V závěru ale vyplouvá směrem k Nutce v jakési „arše“, do níž naložil zástupce všech typů lidské spodiny: vdovy, sirotky, prostitutky, zločince, homosexuály, dokonce i „prekarizovaného“ alchymistu.

Filosof Srećko Horvat po právu oceňuje analýzu doby, do níž je děj zasazen. Na spolupráci vlády a Britské východoindické společnosti je zřetelně vidět, jak funguje aliance států a korporací. Ta určuje politiku Západu až do dnešních dnů. Seriál je tak pohledem na zrod tržní moderny, kapitalistického realismu. Jenže tento „marxistický diskurz“ přehlíží podstatnější roviny celého díla.

Rád bych s trochou nadsázky navrhl čtení celého seriálu jako „manuálu ke změně světa“. Nikoli ovšem ve smyslu doslovných pokynů, ale spíše jako imaginativního cvičení, které by snad mohlo rozvířit těžký kal primitivního racionalismu a tržní logiky, který kontaminoval naše myšlení. K magickému experimentu s naší zkostnatělou realitou budeme potřebovat: alespoň jednoho šibalského trickstera, probuzenou magii utlačovaných a odvahu k vytvoření svobodné zóny.

Divoký šibal

Začněme ústřední, fascinující postavou. James Keziah Delaney je onen trickster, poťouchlý překračovatel hranic. Jeho tělo a mysl je chrámem, v němž probíhá alchymické snoubení vyhrocených protikladů. Sváří se, třou o sebe, ale i navzájem posilují. Delaneyho tato dynamika přetváří do ambivalentní figury: temný žoldák s výčitkami svědomí. Maskulinní hora svalů s dětskýma očima a duší jemnou jak pápěří. Mistr pragmatických intrik a politického zákulisí, ale i subtilní čaroděj africké magie.

Delaney je hučivý proud, který obeplul břehy Afriky a teď se vrátil podemlít společenský řád Britského impéria. Probublává a tryská světem, do něhož nezapadá. Zneklidňuje hierarchii, přestože dosud stála pevná v kramflecích, v nichž kráčela po mazlavých ulicích Londýna a které si otírala do vyprahlého písku afrických pobřeží. Delaney je potemnělý příliv. Delaney je nebezpečí.

„Lidé, kteří mě neznají, brzy zjistí, že jsem pozbyl rozumu.“

Pro přesnější pochopení této postavy nám pomůže analýza antropologa D. A. Aycocka, která se zaměřuje právě na tento typ tricksterských figur. Objevují se totiž v mýtech, legendách i pohádkách, a to napříč kontinenty. Podle Aycocka vystihují tyto šalebné taškáře čtyři vlastnosti.

První charakteristikou je existenciální paradox, který se projevuje rozporem mezi fyzickou smrtelností a duchovní nesmrtelností. Delaney byl dlouho považován za zesnulého, jeho okolí totiž uvěřilo zprávě, že utonul v moři. Sluha mu proto připomíná: „I váš otec se domníval, že jste mrtvý.“ Delaney jen odměřeně přitaká: „Vždyť také jsem.“ Poprvé se londýnské společnosti odhalí, když napochoduje prostředkem kostela k rakvi svého otce. Truchlícími projede vlna vzrušení a polohlasný údiv: „Mrtvý muž přichází!

V důsledku je pak lhostejný k fyzické bolesti a mučení přechází se stoickým klidem. Jako by se nacházel v hraničním mezipásmu, liminální zemi nikoho, nezávislý i uvězněný mezi dvěma světy. To mu ale zároveň dovoluje citlivější naladění na nadpřirozenou sféru, čerpání z jistého typu duchovní nesmrtelnosti. Svými rituály a magickými invokacemi ochraňuje blízké a nahlíží do budoucnosti. Vykořenění ze země živých mu poskytuje volnost k návštěvám jiných světů.

Druhou vlastností trickstera je jeho stigma, znak „vlastnictví“, kterým si božstvo vyděluje označeného z lidské společnosti, a tedy i konvenční morálky. Delaneyho tělo nese památku na tajemnou africkou událost, při níž byl zřejmě zasvěcen do magických praktik – rozsáhlé tetování, které svými ornamenty pokrývá větší část jeho hrudi a paží. V jedné z prvních scén se navíc sám „stigmatizuje“: během pohřbu svého otce si za zvuku křesťanských žalmů potírá tvář sytě barevným prachem a hlinkou a u toho tiše recituje v těžko rozpoznatelném jazyce.

Během následujícího děje pak vyjde najevo, že je skutečně vydělen z oblasti dobové morálky, pohybuje se „mimo dobro a zlo“. Neobrací se na soudní systém ani policii, tyto instituce chápe jen jako další protihráče. Stejně tak britská koruna ani východoindická společnost na něj nepůsobí silou svého majestátu a svrchovanosti. Jejich vliv jako by Delaney vnímal pouze jako zašumění pěny dní, svou drzostí je demaskuje jako dobou podmíněné konstrukty, které rozhodně nepůsobí pod záštitou „boží vůle“ a kterým není třeba přikládat transcendentní důležitost, a už vůbec ne úctu.

Britská morálka tedy pro něj samozřejmě není nejzazším stupněm civilizovanosti. Naopak s ní zachází podobně jako Britové se zvyklostmi Afričanů: je pro něj jen nepochopitelným souborem jakýchsi zvyků, které dodržují domorodci z ostrova. Jeho nezávislost na místních zákonech a mravech se projevuje dvěma směry: má svou temnou i něžnou rovinu. Když na něj Britská východoindická společnost vyšle nájemného vraha, Delaney jej zmrzačí svým zakřiveným nožem. Krutě se mstí i těm, kteří spolupracují s mocnými na omezení jeho ahasverské autonomie. Tresty vykonává sám. Žádná policie, žaloby, předkládání důkazů před soudní tribunál. Jen ostří nože a rozřezané šlachy. Stejně tak ale nepřijímá ten typ bezcitnosti, který dobová zvyklost naopak předepisuje. Jeho spojenkyně jsou prostitutky, s nemanželskými potomky nezachází jako s bastardy, ale s rovnocennými bytostmi, a těžko se smiřuje s ústavním týráním žen, které „moderní medicína“ klasifikovala jako šílené.

Třetí charakteristikou, kterou můžeme nalézt u tricksterů, je motiv oběti, tedy zprostředkování mezi sférou lidstva a sférou nadpozemskou. Delayne obětuje sám sebe, když téměř položí svůj život v mučírně londýnského Toweru, jen aby vyhandloval „archu“, na níž chce nalodit sebe a svou skupinu psanců. Ve svém zápalu je tak houževnatým prostředníkem mezi nuzotou britské periférie a utopickou krajinou úžiny Nutka.

S tím souvisí i poslední kejklířské poznávací znamení: mystický paradox tvoření a destrukce. Téměř v každé epizodě přijde chvíle, kdy se Delaney ocitá v koncích, je obklíčen (obrazně nebo doslova) a vzduchem se štiplavě proplétá pach šibenice. Delaneyho instinkt jej žene k maniakálně sebedestruktivním krokům, které podle všeho musí vést k tragickým koncům, ve vlhkém přítmí věznice nebo v krvi prosycené střelným prachem. Kombinací intelektu a magie ale Delaney nakonec protáčí zdánlivě nezvratnou tragédii ve svůj prospěch, blížící se zmar krotí a zapřahá pod vlastní oj. Zkrátka „hraje šachy tak, že třese šachovnicí“. Výsledkem je nová hra podle nových pravidel. Delaneyho pravidel.

„Syn, který měl zemřít v Africe.“

Jeho klíčový vztah k magii mohou osvětlit úvahy Mary Douglasové, britské antropoložky, katoličky a milovnice rituálů. Podle ní se společnost snaží klasifikovat okolní svět, třídit jej do kategorií. To, co přebývá, je označeno jako nečistota – hmota nezapadající do škatulek a neuchopitelná řádem.
Tato „špína“ samozřejmě není jen nějakým „čurbesem“, ale za určitých okolností získává metafyzické nadání. Pokud se totiž jedná o hmotu, která není ohraničená a strukturovaná řádem, pak se mění do jakési původní, chaotické matérie. Ta je nejen nebezpečná (jakožto chaos ohrožující řád), ale má také tvůrčí a magický potenciál – je to beztvará materia prima, z níž mohou povstávat nové věci a staré transformuje k nepoznání.

V klasické, fenomenologicky pojaté symbolice vyjadřuje toto propojení destruktivní a plodivé síly nejčastěji vodní živel. Mircea Eliade k tomu poznamenává:

„Voda symbolizuje zárodky, skrytý potenciál; koneckonců všechny tvořivé možnosti.“

Právě James Delaney je bytostně spojen s vodním živlem. V něm prožil svou „smrt“, když ztroskotal na otrokářské šalupě. Od té chvíle jej pronásledují vize jeho indiánské matky stojící v říčním proudu zahaleném mlhou. Právě ve vodách temného toku zasvětila Delaneyho – ještě jako malé batole – jakýmsi magickým sférám. Dotek se smrtí během potopení otrokářské lodě byl pak zřejmě iniciačním momentem, který v Delaneym aktivoval jeho propojení s vyššími světy.

Jeho výcvik v afrických rituálech ostatně následoval právě po této nehodě. Poté „přísahal vykonat velmi pošetilé věci“ a zamířil do londýnských ulic. Také během tohoto pobytu prosakuje jeho propojení s vodní elementem: Delaney se opakovaně vytrácí z ulic, továren a šlechtických salonů k vodám Temže. Vypráví, jak s ním jeho otec navazoval telepatický kontakt, když zapaloval ohně na březích a mluvíval s ním. A celou svou misi směřuje k vyplutí na hladinu Atlantiku, který reprezentuje stezku ke svobodě.

Globální magie vyloučených

Prosycen akvatickou mocí tedy Delaney ztělesňuje obě protikladné síly tohoto živlu: chaotickou i plodivou. Delaneyho chaotické působení se projevuje v sofistikovaném souboji s řádem. Vládce zablokuje intrikami. Korporace nalomí tím, že byznysmeny požene před soud. Proti handlování staví tvrdohlavé trvání na tom, že nutská úžina není na prodej. A otrokářské zločiny odhalí z pozice bývalého zaměstnance-kolonialisty:

„Znám vaše zlo. Byl jsem jeho součástí,“

varuje, a připomíná tak předchůdce dnešních whistleblowerů (jistě, to celé podpoří tím, že pošle výbušninu šéfovi Britské východoindické společnosti, ale to je spíš technický detail).

Ostatně Horvatův nejpodnětnější postřeh v jeho eseji o Taboo se týká právě dynamiky kolonialismu. Ta funguje dvěma směry: plundrování obsazených území se zároveň projevuje bídou v samotném srdci britského impéria. Afričané se mění v otroky, Britové v nuzný proletariát. Tento pohyb, který se vrací do země imperátorů, ovšem zůstává v Horvatově eseji nerozpracován, přestože se jedná o jednu z klíčových linií. James Keziah Delaney přijíždí z neznámých afrických krajin jako svědek britského násilí. Přiváží vše, co umlčel kolonialismus, tržní racionalismus a korporátní čachry. Přiváží potlačené.

Americký myslitel Henry David Thoreau o návratu potlačeného sníval krátce před svou smrtí, snil o divoších a pralesích. A právě Delaney je divoch vládnoucí silám, které se zdály být mrtvé. Racionalismus a tržní vazby tak nakonec rozkládá emancipační magií. Trh totiž ze své podstaty odděluje: staví na konkurenci, odcizení a vyloučení těch, co prohráli. Magie ale naopak spojuje: neviditelné s hmatatelným, možné s nemožným, spojuje napříč časem a prostorem, propojuje tělo a vědomí, nezávisí na mocenské hierarchii, s její pomocí se mohou bránit i ti poslední z posledních. Zkrátka, slovy tradičního symbolismu: vodní, femininní chaos podemílá maskulinní řád obchodu a moci.

„Ten muž je londýnský podvraťák.“

Tvořivý aspekt dále propuká v jeho spojenectví se „špínou společnosti“: prostitutkami, zločinci, sirotky, homosexuály… Pachtící se mimo struktury a kategorie slušné společnosti jsou právě oni onou douglasovskou „nečistotou“, chaotickou matérií nadanou schopností tvarovat svět. Tyto vyloučené a nepotřebné přizve Delaney ke svému projektu, objeví jejich nadání a tužby a podle toho jim přidělí úkoly. Znovu dá jejich životu smysl a učiní je užitečnými pro svou utopickou komunitu. V „lidské špíně“ probudí tvůrčí a revoltující potenciál. Nemanželský syn se stává poslem, který doručuje Delaneyho dopisy – mění se v Herma londýnských ulic; nájemný vrah dostává šanci probudit svou vášeň pro sepisování zeměpisných pojednání; alchymista už nebude opovrhovaným podomním šarlatánem, ale cenným mudrcem. Nejjasněji ovšem můžeme tento povzbudivý impuls spatřit u ženských figur.

Ty na první pohled nepůsobí nikterak revolučně. Koneckonců se nalézáme v devatenáctém století, kdy jistou míru volnosti nabízely jen vyšší společenské vrstvy. Většina ženských postav proto zapadá do zcela klasických rolí, které byly pro ženy nachystány ve „zlaté éře patriarchátu“.

Mladá herečka, která nedávno pochovala svého vetchého manžela (Delaneyho otce) – to je typická zlatokopka, která se z komediantské šmíry pokusila vyhoupnout mezi londýnskou smetánku. Delaneyho sestra, s níž ho pojí vášnivý, incestní poměr, byla svým tyranským manželem zkrocena do role poslušné ženušky. Vyšívá, říká „ano, ne, čaj s kapkou mléka, prosím“. A samozřejmě se tu potkáváme i s figurou prostitutky, rázné a nevypočitatelné bordelmamá.

Jenže pak začne Delaneyho šamanská magie rozechvívat londýnské stoky a mramorové sály. Svět postupně prostupuje zázračno. Tehdy se probudí podvratné šibalství také v těchto ženách. Všechny začnou manipulovat s rolemi, které jim společnost přisoudila. Většinou se nejedná o žádné zmatečné trucování, ale naopak o velmi sofistikované a nuancované posouvání hranic. Slovy Hakima Beye se v nich probouzí „umění života v nepřetržité vzpouře, v divoké, ale jemné rebelii“.

Lorna (Delaneyho macecha) se z vysmívané herečky, kterou se dříve pokoušeli zaplést i do prostituce, postupně proměňuje v šedou eminenci Delaneyho projektu. Neúprosně smlouvá s americkými agenty, přestože ji na hrdle studí čepel nože, a dokonce musí onoho „temného ďábla z Afriky“ přemlouvat jako malého kluka, aby dokončil, co začal. V té chvíli se opravdu mění v jeho matku, která něžně, ale důrazně připomíná povinnosti svému náladovému potomkovi. Statický rozpis společenských rolí Delaney proměňuje v imaginativní hru, v níž si jedinci své role volí, tvoří a vyměňují.

Nevěstka Helga stáčí se odvážila k činu, který si žádná prostitutka nesmí dovolit: věnuje péči a lásku své dcerce Winter. Vždyť, ó hrůzo, co je pro tradiční dobré mravy otřesnější než šlapka, která si místo nezávazného sexu dovolí dítě nejen porodit, ale dokonce milovat a bezpodmínečně chránit? K subverzivnímu kroku se nakonec odhodlá i ctihodná manželka Zilpha. Promyšleně a bez výčitek zavraždí svého despotického chotě: pletací jehlicí, kterou musela vytvářet dečky do své zlaté klece, jej přišpendlí k posteli, místu, kde musela odevzdávat vlastní tělo. Svůj radikální akt odporu pak dotáhne do bolestného konce, když se vrhne do vln bahnité a ledové Temže. Z poslušné a ochočené ženy se stává buřičská bytost nezávislá dokonce i na vlastním životě. Všechny tři postavy tak sice zosobňují určitý stereotyp, ale nakonec jej překonávají tím, že vstřebají naprostý protiklad a posouvají mantinely utlačovatelského rámce.

Jen ubohá Winter, dcera bordelmamá Helgy, zemřela brzy a rukou vraha. Snad proto, že byla příliš nezařaditelná a příliš nezávislá. Ani manželka, ani prostitutka. Panna, ale nikoli na vdávání, dítě toulající se po pobřeží, pro mnohé děsivá svou nevinností. Na strukturální rovině právě tato nezkrotnost vysvětluje její tragický osud: řád ji nemohl pojmenovat a jako subverzivní prvek ji musel odstranit. Britské impérium je zde totiž příliš zkostnatělé a neumí pracovat s oživující energií podvratnosti – na rozdíl od Delaneyho emancipační magie.

„Zažil jsem temnotu, o které nemáte ani ponětí.“

V rámci narativu dává smysl, že britskou spodinu připlul vybudit k osvobození takový jedinec, který v sobě – krom jiného – nese otisk touhy po svobodě vyvěrající z těl zotročených Afričanů. Zmíněný dvojí směr kolonialismu se totiž neprojevuje jen ve zdvojení útlaku. Může být přerozen do pozitivní formy: revolta otroků posiluje emancipační výboje uvnitř Londýna. Je to globální magie periférie a vyloučených. Oni jsou v jistém smyslu tabu – jsou prokletí i svatí zároveň. Společnost se jich štítí, ale také se děsí potenciální mohutnosti jejich hlasu. Je ovšem potřeba tricksterský překračovatel hranic, který může s tak nebezpečnou „manou“ vůbec zacházet.

Zóna, která není na prodej

Delaney tak vytváří jakousi undergroundovou síť ze zlodějů, nevěstek a sirotků. Šíří se jako horizontální pro- pletenec, je to „pavučina spletená uvnitř škvír a skulin“ vertikální mocenské struktury, utajované a rebelské cévy vztahů a toku informací. Tvoří jeho strategickou základnu, ale i způsob, jak se ztratit z dohledu policie a vojska. Je to paralelní svět, který se rozmáhá uvnitř „oficiální reality“.

Právě do těchto skulin pošle homosexuálního písaře a transvestitu, kterému jdou po krku represivní orgány. „Schoval jej do míst, kde je velezradou zradit Delaneyho,“ odfrkne si hořce vládce Britské východoindické společnosti, který tuší, že do této oblasti nemá přístup, pro něj je to zóna neviditelných a nevystopovatelných. Právě tahle nepolapitelná základna tvoří dělohu pro zrození a vyvrcholení Delaneyho projektu – odplutí s bandou psanců do nutské úžiny.

Celou povahu této mise asi nejlépe vystihuje koncept „dočasné autonomní zóny“, kterou rozpracoval filosof a hermetik Hakim Bey. Jedná se o ostrůvky svobody, krátkodobá prolomení nezávislého časoprostoru do tradičních systémů. Jejich motýlí prchavost se projevuje i obtížným definováním.

„Dočasná autonomní zóna (D. A. Z.) totiž existuje nejen mimo jakoukoli definici, mimo možnost jejího zkoumání a pojmenování jakožto aktů jejího zotročení – existuje nejen mimo možnost porozumění ze strany systému, ale i mimo schopnost systému vidět ji. Projekt alternativní reality D. A. Z. je uměním ztratit se systému z očí – existovat jinde.“

Domnívám se ale, že alespoň částečné ohmatání této energie, její ochutnání na špičce jazyka, nabízí finále příběhu Jamese Delaneyho.

Jeho D. A. Z. možná není ani tak samotná Nutka, jako spíše cesta k ní: loď plná vyvrženců, kterou vodní hladina odděluje od starých struktur. Nutka je symbolickým vyjádřením toho, co taková autonomní zóna nabízí a čím láká: je to místo, kde se mísí „materia prima, přírodní stav, nevinnost a všemožnost, s představou jakéhosi chaosu, nehotovosti či neúplnosti“. Delaneyho skvadru koneckonců vytvarovalo umění proměnit se v divochy a vůle zmizet ve svobodě divočiny.

Jsou tak zárodkem jakési „pirátské utopie“. Ostatně tyto historické předobrazy D. A. Z. byly rovněž tvořeny uprchlými otroky a nevolníky, zločinci a prostitutkami. Důležitými obyvateli takových pirátských oáz byli také takzvaní hessiani, ztracení britští žoldáci. A co jiného je James Delaney než právě takový ztracenec, který se z poslušného zprostředkovatele řádu proměňuje v zakladatele zóny odporu?

„Ať se nalodí poutníci!“

Samotná „archa“ a její obyvatelé v tomto smyslu skutečně ztělesňují beyovskou „dočasnou autonomní zónu“. Nejedná se o tradiční familii, která si vyjela na výlet, je to spíše „tlupa“ provázaná jinými, bohatšími vztahy nežli viktoriánská „rodinná buňka“. Jejich vyplutí je svého druhu festivalem, oslavou trvající možná jen několik týdnů – ale do té doby jsou z nich sejmuty obvyklá pravidla a normy. Cílem této vzpoury není nějaká státotvorná politika, ale jistý typ „psychického nomádství“. Jsou poháněni zvědavostí jako poutníci s velmi slabou loajalitou k „evropskému projektu, který pro ně ztratil šarm“. Nejsou spjati s žádným „konkrétním časem ani prostorem, hledají jinakost, různost a dobrodružství…“. Opouští teoretizování o futuristických utopiích, nečekají na budoucí revoluce a politologické konstrukty, svůj čin provádějí teď a tady, právě v současné vteřině se prohlašují za svobodné bytosti, které chtějí zakoušet autonomii okamžitě a všemi svými smysly.

Nejedná se přitom o laciný eskapismus, ale naopak o odvážné vykročení ke svobodné komunitě, i když v malém měřítku. Také proto Delaney neusiluje o zpunktování politické partaje, která by se pustila do souboje, jehož pravidla beztak určila mocenská elita. Energické volnosti zkrátka dávají průchod bez ohledu na státní moc, kterou zanechávají dýchavičně kornatět daleko za sebou.

V poslední scéně se obrazně vyjevuje tato nezávislost na národu. Při odplutí svěsí Delaney vlajku Spojeného království a vyvěsí fangli Spojených států – symbolický je přitom právě pohyb vlajek. Nedeklamuje totiž kýčovité americké vlastenectví, ale spíše osvobození od národnosti jako takové. Jde o odpoutání se od nacionalismu, svazujícího „otcovského“ principu, který přikazuje a uděluje role svým „rodinným“ poddaným. Místo toho míří do prostoru mateřské činorodosti. Toto je jednou z lekcí nutské výpravy: domov možná není jen místo, z něhož jsme vzešli, ale prostor, který hledáme. Domů se nemůžeme vrátit, domov musíme tvořit.

„V tomhle městě nemá nikdo jen jednoho pána.“
„Já ano.“

Delaney a jeho banda ovšem vytváří komunitu, která provokuje nejen britskou monarchii devatenáctého století, ale vyzývá i naše současné pojetí „domova“, toho, v čem vlastně žijeme. Zpochybňuje široce sdílené přesvědčení, že vše je na prodej, vše se může proměnit ve zboží. Delaney totiž svými činy naopak prokazuje, že některé roviny světa nelze zkrotit do podoby komodit: půdu, práci, ale ani peníze. Vždyť půda je jen násilně rozparcelovanou divočinou, práce je činnost nevyzpytatelných lidských bytostí a peníze nejsou než symbolem vztahu. Takové oblasti se budou vždy chovat neočekávaně a nelze je polapit tržními kategoriemi jako nějakou unci obilí. Tržní systém ovšem není schopný s takovou dynamikou zacházet, jeho uzurpující a racionalistická logika zůstává bezmocná. Udiveně proto sleduje cyklické krize pokaždé, kdy se některá z těchto sfér vzbouří a překvapí burzovní výpočty. Příroda, lidská důstojnost a vztahy mezi živými organismy jsou zkrátka bytostně nezávislé. Volají po životě v „autonomních zónách“.

To, co ze začátku vypadalo jako fráze z obchodnického smlouvání, se tedy posléze ukáže jako ideové prohlášení: „Nutská úžina není na prodej.“ Je to utopická krajina, která je vyňata z tržního světa proměňující okolní univerzum ve zboží. Proti temné magii trhu staví Delaney živelnou alchymii, která tvaruje lidskou důstojnost.

Jak tedy shrnout ty „pošetilé věci“, k nimž se Delaney zapřísahal a kterými napadl společnost jako imaginativní infekce narušující konsenzuální realitu? Svět bez soucitu a představivosti zkrátka potřebuje překračovatele hranic, který vtrhne do zkostnatělé hierarchie. Vyloučené přizve ke své misi, oživí jejich naděje a transmutuje je v užitečné členy nové komunity. Právě s nimi pak zakládá dočasnou autonomní zónu.

Na rozdíl od hitových seriálů jako House of Cards nebo Game of Thrones je Taboo možná pravdivější – neukazuje totiž jen totální zkaženost a pragmatičnost světa, ale výrazněji nabízí také naději. „Realistický pohled“ na krutou realitu, jakkoli kritický, totiž v posledku jen paradoxně utvrzuje kapitalistickou logiku: ano, svět je krvelačný a neúprosný, proto je třeba soutěžit, naděje je pouze „nerealistická“ utopie a lež. Pokud bychom přijali takový zkormoucený pohled, tak se skutečně potřebujeme odrazit od břehů kapitalistické reality a vyplout do Delaneyho zóny magického anarchismu.

Jistě, Taboo nenabízí politický recept. Spíše oživuje symboly. Jenže

„v symbolech se tají moc, Netley. Moc dost velká na to, aby zotročila polovinu obyvatel této planety,“

napsal londýnský spisovatel a mág Alan Moore. Symboly Jamese Keziaha Delaneyho jsou ale symboly emancipační a magické, symboly spojení a osvobození. Koneckonců toto slovo vychází z řeckého syn-ballein, tedy „spojovat“. Nebude proto snad takovou pošetilostí, když budeme doufat, že podobné obrazy mohou „obyvatele této planety“ naopak vybudit k výpravě za osvobozením.

  • Lukáš Senft

    (1990), básník, esejista a religionista. Věnuje se politické filosofii a ontologii přírody. Za svou publicistickou činnost obdržel v roce 2017 cenu Novinářská křepelka.