Třesk

     Zástiní se tvořilo ojediněle v lesních porostech
      napříč Sahelem,
      dává nám najíst a běhá s našimi otci
      odvěký závod Evropou
                               (Senegalské přísloví)

Propána, co ty jsi za člověka!
Zahrada se uzavřela, mol chycený
pod sklenici deportoval úžas mimo tvé chápání.

Podstatné je, že čas nyní plyne v intervalech
několik životů bylo obětováno, aby
jsi i po další generace mohl opět tvarovat, šlechtit.

Počkali jsme na výsledky, obálky odolávají
zubu času, kolem oken se míhají incká města,
přehráli jsme znovu desku, tentýž prostor objevován
znovu a znovu, knihy popsány, vše vysloveno,
došel jsi k základu – hladina, struna, pohyb, vlna,
částice ve svých nejintimnějších partiích.

Máš prostor, definuj ideologii, jsi svým následovníkem,
svou opozicí… jen toto pnutí stvoří známou hmotu.

Lemuješ okraje vesmíru, nádech do bezcílnosti, organismus zatím
neexistuje, vytvořil jsi nepravdu, špatně jsi naložil s myšlenkou, náhle do sebe nic nezapadá, třeseš s tím, písek se sype, čistí hladinu, genocida, bílé plátno,
čisto, uklizeno, jen první vzpomínky před narozením…
…jiný život, místnost, kde je zhasnuto, to světlo z vedlejšího pokoje,
ano a hlasy, jsou tam hlasy… pohybuješ se po vratkých prknech
pod tebou projíždějí vlaky, zase jsi to viděl, zapsal sis to poselství
do listů zmačkaných u postele, bude to začátek básně, zpráva
o tvém narození přišla těsně před začátkem světa, chtěl by ses modlit
ale tvá duše nestojí za nic, byla využita k imitaci slasti, nemohl ses jí nabažit,
udav se sám sebou…
Zase ten šepot, chtěl bys rozumět, ale tvá vlastní krev
tě již zastínila, tvá civilizace vyspěla v okamžiku, odžila lidskou genezi
během jednoho dne mola…
Počkej, teď už nic nedokážeš, je pozdě,
nasměroval ses do špatného kódu, zapadl jsi příliš hluboko do zámku,
nedokážeš rozeznít zvony bez srdce, neschováš se do jejich životadárné frekvence.

Na začátku byl vzorec, klíč k dobytí nitra.
Nadzvedni sklenici, daruj si svobodu,
je to jen další pokus – neobstát znamená
poznat podstatu bytí… ale…
ukájej se klidně dál tou poutí, pověz o tom doma,
pošli zprávu do reality, v které je běžné vraždit pro nádech v krajině za sklem.

Míjíme se v představách, v originalitě procesu stvoření
nalézáme jen otázky, na které jsme si již odpověděli,
nikdy nic nebylo, nebude a není,
vše, o čem mluvíš, je již rozloženo v hlavách
posluchačů…
Není nutné opouštět pevnost.
Stvořil jsi žalm, motýla,
zažil třesk.

Kniha 6. (závěr)

… onen zločinec projevil emoci,
lehl si do klubka jehel a žadonil o naslinění prstu,
hlupák, samozřejmě, že přišel trest…

Bylo nebylo, v okopaném truhlíku pod centimetrovým nánosem mulče
byla nalezena onyxová destička, poryta do paragrafů zkroucenými
neumy…
Chlapec s kulovitou hlavou ji očistil a pod tekoucím pískem vycídil, poté na
řádně navlhčené Hičiriki obtáhl ji zvukem až v místnosti
s krbem opadala omítka.

TA civilizace tajila krásné city, ohrazovala se proti drhnutí jemných výrazů
po páteřích obyvatel, jejich kultura byla vysoká,
tudíž němá…
Dalším poznatkem byl děsivý témbr v druhé polovině
plošky, nazval jsem jej oblakem zklamání, aniž bych věděl,
že tam, odkud zvuk přichází, krajina již není…
nesměl jsem vyvíjet pararely se světem tak, jak jsme ho znali,
pokud by se dostavila emoce, výjev by zpozorněl a schoval by se do radiohodin… komunikace v číselných řadách
by poté nemusela být nejpraktičtější.

Zahnal jsem chmury a položil nástroj
strojkem k východu, pokud je čas vykřiknout, tak je to právě teď, příběh
je totiž mírně zmatený, tam chybí slovo, tam textura, neznámé
věty promlouvají v nekonečných technických básních.
Samomluva strojů nakonec vyústí v hlahol dvousethlavého sboru individuí z dějin
jisté planety…

Tak pravil strašného dne rozechvělý TER, zapsal mág Bohuš, reflektoval v knize
Vikýře Domova polobůh eF.

Hrany děr (6. výprava)

Zakonzervovaný případ, ale jak utéct
před mírně napuchlou vzducholodí, když těsnicí mléko
rozlilo se i do těch posledních uzlin, prosáklo ke kloubům
(obyčejného) nevědomí a zpustošilo ovládací panel
z dříve pevné pryže.

Tu a tam procítěně vzdychneš v hádeckém háji,
jako bys nevěděl o kostrách blízko vysílače,
to záření zatemňuje mysl, ale otevírá duši, říkával
apoštol Marvan… a s touto modlitbou na rtech víš, že jsi
připraven k letu.

Po rozednění bývají schody horké a na návsi
psi pozorují pálení májek, svou roli tu však hraje i
názor, že to může být klam, že tato replika zdí
vznikla v dobře nastaveném přístroji, však jak jinak
bychom dokázali pozorovat vzdalující se žluté a rudé lány,
až do jejich úplného zmizení, zakrytí párou…

pak už jen blahoslavený ozón sykl
a prorostl zápěstí svírající mírně zaoblenou čočku

Důkazy, ale my chceme důkazy! Rozhodly jsme se tě nemilovat,
neoslavovat, jsme pragmatici a chcem vidět výsledky, zdali tam
něco je a to, co tam je, ať se nám ukáže a rozloží na atomy,
poté budeme konečně nevěřit s klidným srdcem.

… no jistě, pochopitelně vyvracím jednu lež za druhou, konstrukce
střídá konstrukci, dříve průhledný palác mlží se pod vypjatou symbolikou
nářků…. to bylo povyku pro jedno nanebevzetí, přitom z tebe ta
kyselinka dobra cákala již od vstupních dveří hangáru…

Slyšte: Vezměte v úvahu tvar planety, znásobte svá očekávání kulturního
kapitálu a čekejte, čekejte, až na vás dojde řada… následující sady budou
rozdány bez řádné evidence, prostoupí vás hodnota, ale zároveň se budete
bořit do rašeliny tendencí…
Zdalipak se dá v duchovní slati došlápnout na dno… nebo musíš
uvěřit v pohanské skřítky, aby sis neloknul kalné šťávy z útrob druhohor?

Nohama zpět na zem! vykřikuje slogan na krabičce od teflonových
podložek, a tak i my odoláváme historickým přehlídkám dronů,
Spolu! můj vášnivý kolego, musíme pochovat život, dále zpívat písně mládí,
tančit až do doby, kdy ucítíme mezi prsty dosud
teplý písek nikdy nepochopených erárních mandal.