Tesařova horská krajina byla neuchopitelná pohledem. Její tvářnost se zdála být bezvěká. Lysé kouty na okrajích borových lesů obrůstaly osikovými šedinami. To rozverné mlází se při vší své neposednosti drželo jen těsně při okraji. Za ním panovalo bodavé přítmí borů. Jejich jednohlasý sbor vydával i v sebemenším vánku sípavé zvuky. Jakási slova plná neznělých souhlásek. Odezřít jejich význam z tvářnosti krajiny bylo však nemožné. Uprostřed dne se zrak toužil zachytit za jeden věkovitý strom, za rozcestí se smírčím kamenem či za kříž, jehož střelky by usměrnily prostor do jediného středobodu. S vysílením se ale klížil a duše se stahovala do nitra, aby nesplynula předčasně s nekonečností. Prostor zalehlo zimní šero. Mírně osvětlený obzor a nad ním tma jak usazený kal. Jako by světlo mělo větší váhu než tma. Jako by i malé množství světla dovedlo převážit všechnu tmu. Slunce ani nestačilo vystoupat zpoza obzoru a už se rozemnulo o jeho hranu jako květ třezalky. To opojné rozemnutí přivíralo víčka. Pořád tentýž sever slunce. Marně se víčka od toho obrazu odstřihávala. Vždy znovu obrazil. Jeho uhrančivé modravé světlo na sebe stahovalo všechnu tmu. Působilo jako nečitelné znamení času v naprostém bezčasí. Měl jsem přesto neodbytný pocit, že s tím severem slunce nastává jakýsi nejvyšší čas. Bylo stále možné vrátit se do davu a nechat se paprskovitě rozptýlit září všech kupovaných cetek, lidských hvězd a uměle osvětlených povolání. Příliš čerstvě jsem měl ale v paměti tesařova slova o hodnotách dneška: „Buďme jako děti, a když dav tupě mlčí, křičme na něj i z něj, že císař nemá pranic na sobě.“ Nastával nejvyšší čas. Snad k usměrnění, v němž jsem počínal rozpoznávat obrysy nápisu: Nepovolaným vstup zakázán! Scestí se auty vyjezdila do jednoho mnohaproudého tahu vedoucího na první pohled od ničeho k ničemu. Něco zůstávalo odvrženo. Život nabíral podoby jakéhosi odbytí. V severu slunce jsem spatřoval uzemnění. A právě k němu jsem tíhl celou svou vahou. I proto mě to nerozptýlené obzorné světlo tak přitahovalo. Ten jeho soustředěný přísvit. Co jsem se pro tesaře napřenášel, nazvedal a natesal. Krouživé pohyby širočinou mě svým vírem unášely na dno mých tělesných sil, kde teprve pramenila neklidná hladina sil vnitřních. Nicméně nebe ani země nenapovídaly, jsem-li skutečně ve správný čas na správném místě. Modrý průzor obtékající obzor pomalu opadal, až nebylo ani hladiny, ani břehu. Tak končil každý zimní den dříve, než začal. Ale dny se postupně prodlužovaly a do obzoru se den ode dne vrážel stále větší světlý klín. Záletné světlo se navracelo. Slunce vypadalo jak oslepující rouška stmelená z pylu prvních květů, které prorostly sněhem. Všechna ta hmotná tíha, ta tesadřina, se dala snést. Neúnosné bylo ale sžití s tesařem a s jeho tovaryši. Ta jejich lidská prkennost, zdřevěnělost a topornost snad byla nemocí z povolání. Ta neotesanost snad výrazem něčeho hrubě nehotového. Možností ke zdokonalující změně. Věčné neshody mezi tovaryši působily jen jako úsměvná snaha napodobit názorovou vyhraněnost samotného tesaře. Ta budila buď odpor a vzdor, nebo obdiv a oddannost. Často se jedno skrývalo za druhé. Jeho vyhraněnost buď zbavovala samostatnosti, nebo k ní naopak vybízela. Byl to úděl silné osobnosti. Jako by se do jednoho muže soustředila jiskřivost bezpočtu dalších vyhaslých mužů, kteří se zatvrdili a ve slabých chvilkách měli příležitost se rozdrolit na svůj původní tvar. Zhrublé a ostré rysy v severských tvářích tovaryšů byly místy prudce zešikmené. Snad aby odvedly co nejrychleji vodu z vnitřních srážek. Jejich postoj měl ale vlastnost cementového základu, na němž stála jejich tělesná i myšlenková zdřevěnělost. Cement do sebe sice vtahoval veškerou vlhkost, ta ale zahnívala a trám po trámu onu zdřevěnělost bortila. Bylo jen otázkou času, kdy se taková potlačenost zhroutí. Nemám ponětí, kolik toho v sobě držel tesař, ale jeho chlad a odměřenost mě nutily zachovávat chladnou hlavu. Představoval jsem si tu vzdálenost mezi námi jako pole táhnoucí se za obzor viděného. Do úmoru jsem z jeho povrchu vybíral kamení. A mráz vytahoval ze zdánlivě nehybného podloží další a další. I když je kámen cosi neživého, dovede přes den zadržet teplo a uvolnit jej v noci k přilehlým kořenům. Chtělo se mi věřit, že sever slunce takto působí i na zkamenělou lidskost a že tíha, která na mě doléhala z tesaře, ze sebe vydávala nehmatatelnou vřelost.

(Ozim. Tesařské črty, str. 31 až 33)

Za ukázku z poetické prózy Ozim. Tesařské črty nominované na Cenu Jantar 2019 v kategorii Literatura děkujeme nakladatelství Protimluv.