|
Nové číslo Tvaru
13/2024
Vážení čtenáři, vážené čtenářky,
„Szeretek olvasni“ neboli „Rád čtu“ je věta, kterou začíná článek ve čtvrté lekci učebnice Maďarčina pre samoukov (Mussoniová – Tankó – Kostolný), která, ačkoli byla určena slovenskému zájemci o maďarštinu, ve svých mnoha reedicích po dlouhá léta představovala nejdostupnější materiál i pro toho českého.
Maďarština, jak jistě bude souhlasit každý, kdo ji někdy byť letmo zahlédl, není snadno dostupná partnerka k seznámení. Naštěstí máme překlady – a dlouhou tradici české hungaristiky, díky níž se můžeme v širokém výběru seznamovat s maďarskou literaturou. V tomto čísle Tvaru se snažíme o totéž, avšak samozřejmě jen tak, jak nám umožňuje rozsah daný počtem stran: nabídnout malý výběr ze současné maďarské produkce ve verši i v próze. Jeho součástí je „Malá antologie maďarské poezie“ (s. 12–14), koncipovaná spíše generačně, a několik ukázek z próz, které v Maďarsku vyšly v posledních několika letech. Při tom jsme se snažili o široký rozptyl žánrový i tematický, aby byl obraz – i na tak malé ploše, jakou máme k dispozici, spěchám zopakovat – co nejplastičtější. Za pomoc s rešeršemi, koncepcí a přípravou čísla na tomto místě s hlubokou úctou děkuji Attilovi Gálovi a Robertu Svobodovi.
Pro mě osobně maďarská literatura voní. Letními horky, nakládanou zeleninou, sychravě tajícími sněhy, červenou paprikou, zatuchlými schodišti, podzimními mlhami, nekonečnými dálkami a smutkem. Hlavně smutkem. Proč je to taková depka? ptal jsem se nejednou. Dostalo se mi různých vysvětlení. Některá z nich byla historická: náboženské spory, Turci, Trianon, to všechno přece prostě nemohlo dopadnout dobře. Jiná šla odlišnými směry. Ta literárněhistorická mluvila o sociografické tradici maďarského realismu nebo o jeremiádách, variacích na starozákonní Jeremiášův pláč z 16. a 17. století, v nichž dochází k „bičování“ obce za její hříchy. Jiná zdůvodnění hleděla spíše psychologicky, že totiž za všechno může nekonečná rovina Velké uherské nížiny: když tady na podzim začne pršet a od obzoru k obzoru nevidíš nic než mraky a bláto, copak by sis to nehodil? A ještě jiní říkali: jakápak depka, vždyť to je humor. Takový cynický, jistě – ale on musí humor být vždy po česku „laskavý“?
Zcela aktuální a pro nás, české čtenáře, objevná je jedna specifická „depka“: určitá žánrová či tematická linie v současné próze, o které mluví na s. 10–11 dvě výrazné osobnosti maďarské literární vědy Sarolta Deczki a Szilvia Szarka v rozhovoru o nejnovějších tendencích v jejich domovské literatuře (vřele na tomto místě doporučeném!) pod bizarním názvem „porno chudoby“. Posttransformační chudoba je fenomén obecně středoevropský, ale v Maďarsku se týkal, jak se v rozhovoru říká, neuvěřitelné třetiny všeho obyvatelstva. Život na okraji se tu paradoxně stává něčím, co je literárně exploatováno, snad dokonce romantizováno. Jak naznačuje ve svém do češtiny nedávno převedeném románu sedmihradská autorka Réka Mán-Várhegyi, udělat z periferie téma může současně znamenat omezit nebo jinak si nasměrovat možnosti vypovídat o ní společenskokritickým způsobem, ale zároveň možná otevřít nové. Ostatně, jak že se ten její román jmenuje? Aha, ano: Bída Maďarů.
České země a Maďarsko nešly a nejdou stejnou cestou, ale společných doteků je řada a nejsou k objevení vždy tam, kde jsou očekávány. Barokní krajina prosvítá svým poklidným rytmem pod nánosy drolících se torz betonových socialistických fabrik, předimenzovaných školních a nádražních budov a obchoďáků stejně v českých zemích jako v uherské nížině. Co Ty na to, milý čtenáři a milá čtenářko? Te is sokat olvasol?
Rozhovor s Dorou Kaprálovou
To je zvláštní, co říkáš o té temnotě. Protože já se temnotě bráním. Myslím, že ve všem musí být skulinka světla a naděje, jinak pro mě i psaní postrádá smysl. Asi hledám sama v psaní nějakou útěchu a v tom procesu se chci ubezpečit i o tom, že to má nějaký základní existenciální smysl.
Ptá se Simona Martínková-Racková
Hana Lundiaková – Planetky
Autorčino tíhnutí k sentimentalitě a supermarketovým happy endům (průhledná milostná povídka s bedekrovým podtónem „Blahonauti“ nebo terapeuticky temperovaný text s tématem strastí ukrajinských válečných uprchlíků „U Slepejch“) může vybízet k otázce, nakolik jde o vyprávěnky napaběrkované po časopisech a „vydupané“ na zakázku a nakolik o výsostnou, umělecky nezávislou tvorbu.
Reflektuje Vojtěch Němec
Opravdu moc fajn byt, zatočí se dokola, možná nejlepší, co zatím viděli. Úplné hnízdečko. Škoda jen, dodá, že je to v koupelně… jak by to jen řekla… tak cítit… močí. Nic ve zlém, možná to jenom vzlíná z kanálu, ale ona tam tedy silně cítí moč.
Próza
Hana Lundiaková – Planetky
V první polovině knihy budou čtenářovy pocity nejspíše zmatené a rozpačité: povídky střídají témata, naladění, prostor i čas, a než se člověk rozkouká, trochu zorientuje (a občas zavře oči nad nelogičnostmi zvolených situací), povídka končí. Společné jim je to, že jde o texty starší, vznikající od roku 2010; nejméně čtenářsky přístupné a logické jsou ty, které již byly otištěny v debutu Vrhnout.
Reflektuje Alena Šidáková Fialová
Krisztina Tóth
Má nejvnitřnější matka, mlčenlivá buňka,
je vzhůru po celý ten noční virvál,
najednou odhodí v dál membránový šátek,
jde dělat pořádek, ať je konečně ticho.
Poezie
Rozhovor se Saroltou Deczki
Zdá se, jako by mezinárodní úspěch kriminálního románu Vilmose Kondora z roku 2008 s názvem Budapest noir nastartoval motor současných maďarských detektivek. Není to samozřejmý vývoj, protože po změně režimu byla maďarsky psaná detektivní literatura spíše opomíjena.
Ptá se Szilvia Szarka
András Gerevich, Zita Izsó
zvláštní bude jenom to,
že si na svoje někdejší rysy
vzpomínáš čím dál tím obtížněji,
máš strach, že zapomeneš svoji tvář
jako tváře dávno neviděných příbuzných…
Poezie
Cesta romské literatury na běžný knižní trh není úplně snadná, ale v poslední době mám pocit, že se romským autorům a jejich knihám daří získávat si pozornost veřejnosti, a dokonce sbírají různá ocenění. Bez grantů a podpory nadací i drobných dárců by to však nešlo.
Akana me
Zsófia Czakó
Po půjčovně audioguidů jsem si dala kolečko kolem oltáře, hlavně proto, že tam turisté nesměli, zato já ano. Navštívila jsem místnůstku pod hlavním oltářem, vyměnila jsem si nějaké drobné na odpoledne a pak jsem se šla vyčurat na toalety u sakristie, odkud jsem vypoklonkovala dva Číňany.
Próza
Irene Solà – Zpívám já a hora tančí
Čeští čtenáři ani kritika by román Zpívám já a hora tančí neměli přehlédnout. Nejen proto, že patří k nejpřekládanějším dílům katalánské literatury všech dob. Velmi originálním způsobem a prostřednictvím bohatého jazyka se snaží nalézt odpověď na otázku, kterou si člověk klade od doby, kdy si začal uvědomovat sebe sama: kdo jsme a v čem spočívá smysl naší existence?
Reflektuje Anna Tkáčová
J. A. Pitínský – Domácí potřeby
Chtě nechtě tak musím konstatovat, že Pitínský svou knihu zakončil poselstvím půvabným, avšak hodně zašifrovaným. Natolik, že jeho skrytý význam asi zůstane pro čtenáře nerozluštitelným tajemstvím. Je to ovšem součástí autorovy poetiky, která vyrůstá z přesvědčení, že i nedoslovené může inspirovat.
Reflektuje Pavel Janoušek
Joanjo Garcia – Jaguárovo sbohem
aguárovo sbohem je intenzivní novela, která přináší potěchu v podobě promyšleně konstruovaného, citlivě plynoucího a famózně přeloženého textu, stesk a stísněnost tématu a hluboké nadechnutí životodárné odhodlané naděje.
Reflektuje Petra Schwarzová Žallmannová
Krajní past myšlení, které si zakládá na principu negativity, spočívá v absolutizaci negativity samotné, v její separaci. Zakládá to kulturu nesouhlasu jako největší jistoty, záruky správnosti.
Slovo
|
|
|
|
|
|