Zilahi Anna

Mýcení a jiné básně

Beletrie – Poezie
revue Ravt 2/2018

Mýcení

Jako ten, kdo ještě neviděl, jak škrábáním kůry,
hledá někdo ve stromě sám sebe.
Dvěhodinynulanula, vyhlédnu z okna, nebe
se mísí s pavlačí. Kreslím si šípy na paži,
učím se pragmaticky zacházet s neobjímáním.
Právě uzavírám nové ujednání, není mi zatím jasné s kým.
Ve tmě je totiž blonďatá, zrzavá i hnědá barva stejná.
Ve tmě bych mohl být i ty, ale nejsem.
Jako každé kňučení, v nemocnici
se ticho a denní čas v uhlí obrací.
Už jsem to někde viděl, vzpomněl bych si, kdybych
šel proti sobě po ulici, jenže
nejdu. Když je jizva uprostřed každé dlaně,
hřbetu ruky, úzkost kde začíná.
Noc si drží odstup. Mýlím se. Dvě těla se vedle sebe
procházejí, totiž nohy jsou to. Dvě
těla jen tak. Od nynějška půjdu všude
naboso. Jak přijde bolest ke kládě,
sebe se ptám a z větve jak se stane hůlka,
jizva nad zápěstní kostí pálí. Jako klepne
ptačí zobák, když potká klenbu nebes. U nás je nebe
jak zamrzlé jezero, dovnitř můžeš jen dírou v ledu.
Nikdy se tě nezmocní úzkost, ačkoli je čas,
jak přijde noc ke kládě.

Ladění

čtyřiadvacítka odbočuje zeptá se stařík
zda má vystoupit opravdu tady v tomto nečase
ještě než autobus vjede do zastávky jsme
v jeho útrobách stiskne tlačítko nouze
smích v žaludku velryby
tlačítko výstupu je v dětské výšce
říká kostnatý dlouhán takový chci být
z toho mám vždycky strach přitom si vzpomenu na tebe
modlím se ať není na blízku kdo čte myšlenky
náhle se zastydím
v největší hloubi hangáru kam chodím
nemít rád vybavím si ladící tón lepší než
koncert nikdy jsem nesnášel tleskat při čemkoli
rudé nehty se obrušují tím se mění zvuk do sebe
narážejících bříšek prstů
myslím na tebe a na to nedokážu si
odpustit a na to doufám je to póza
a na to doufám teď jsem nejstylizovanější
a tento hangár tady je nevypodšívkovaná prázdnota takže
chladněji než tady už nebude

Pěstní linka

nejspíš až ke kopuli dneska přes celou divokou čtvrť
vychrtlá žena si přede mnou sedá na ruce dítě
šátek na holé hlavě může mít třicet pět míjím
polštáře a peřiny není v nich žádný člověk
promyslím to je třeba aby ho rozpálil obličej
nato teče celé týdny jen studená kdo sedí na kameni
nastydne i přesto že jsou vedle něj ramena
čekám na čtyřiadvacítku a tento dům
jsou na něm chrliče ty bys řekl líbí se mi
jako pěkná holka nebydlel bys v něm ale
zevnitř by sis jej prohlédl dvě chutě se mi
na jazyku míchají kapučíno včerejší noci
a krev jelikož jsem si zatím rozkousala ústa
a v nich převaluji jediné ale i kdybych to jakkoli
vyslovila dobře by to znělo praštila bych tě

Slévač

Ztluču tě každý večer, poněvadž jsi jiná,
poněvadž je nespravedlivé, že já se liším.
Když už se sama od sebe nepřipodobňuješ, ukážu ti,
jak se má do formy slévat těžký kov.
Znásilním tě a záda ti ztluču do krve –
tvých prsou, slibuju, se nedotknu.
Malý ústupek: stačí, aby vědomí oběti ti bylo ještě odškodněním,
ale už i tím, abys věděla, jaká bys měla být.
Jen ty pokořené oči, matné, suché –
no tuhle část nesnesu. Stav před povděkem.
Vyjdeš, podíváš se, do jakých barev tě rozleptaly kyseliny,
vrátíš se už plačky, odvyprávíš, co se s tebou stalo
a já tě budu objímat, utěšovat a objímat do večera dalšího dne.

Humanitář

Dívej se na ně, ty je třeba zvlášť sledovat:
přicházejí s talířem, neřekl bych,
že všechny jsou otlučené, ale prázdné ano.
Útulek vydržuju já, jelikož jsem dobrý.
Právě se oba zahryznou do sebe, stopy
po zubech ještě nenaplníme formalínem.
Nejsi typ zdravotnice, každý den pokazíš
dávkování. Jenže lidé by se bránili,
nejsou už totiž vycpaní a všichni víme,
co snese a co ne pokožka ponechaná sama sobě.
Být na jejich místě, spíš bych se tiše přikryl.

Čekací listina

sedí na kartónu a huláká za mnou huhvenej hvět

taky se trochu začnu bát že mi vyříznou

jazyk když jsem dosud nic neřekla

držíc se zásady kdo mluví neohrožuje

zdali bys dopustil abych mlčení smluvně zrušila

jsme odsouzeni k čekání: zatím nevím zda má

samota protiklad chci se schovat do tebe

abys mě odnosil – nos mě dokud žiju jenže

nejstarším nedonošencem tu stejně nejsem já

nadarmo bych tě přijala za svého tátu-ploditele

Z maďarštiny přeložila Simona Kolmanová.

Simona Kolmanová je absolventkou oborů maďarská a finská filologie na Filozofické fakultě Univerzity Eötvöse Loránda v Budapešti. Od r. 1996 působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Odborně se věnuje dějinám maďarské literatury a problematice překladu, zaměřuje se především na maďarskou literaturu do začátku 20. století, současnou maďarskou literaturu. Aktuálně se podílí na projektech Formování a vývoj národních identit ve středoevropském prostoru v 19. a 20. století a InterCorp – Český národní korpus. Od r. 1991 je členkou Mezinárodní společnosti pro maďarskou filologii (IAHS). Za badatelskou činnost v oblasti maďarské literatury a popularizaci maďarského jazyka, kultury a literatury v Čechách obdržela r. 2001 řád Rytířský kříž Maďarské republiky.

Chviličku.
Načítá se.
  • Zilahi Anna

    (1990), básnířka. Vystudovala MKE Intermediate School, v současné době studuje na vídeňské Vysoké škole uměleckoprůmyslové obor transmediální umění. Věnovala se také experimentální poezii. R. 2017 vydala sbírku básní A bálna ...
    Profil

Souvisí

  • Slunce
    Kateřina Rudčenková, Kamil Bouška, Petr Borkovec, Michal Maršálek, Sylvie Richterová, Petr Král, Miroslav Fišmeister, Martin Reiner, Jan Vozka, Miloslav Topinka, Emil Hakl, Michal Šanda, Jakub Řehák, Albert S. Welig

    Slunce v obrazech současných českých básníků

    Skrz chodby nemocnice se vinula nádherná vůně / Lékaři usínali a pak se probouzeli / Poháněla nás výměna tělesných šťáv u čerpací stanice / Později jsme sestoupili borovicovým lesem až / k průzračnému jezeru

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 1/2018
  • Roger Gilbert-Lecomte, René Daumal, André Rolland de Reneville

    Vysoká hra

    Obrovská silueta kostela nás drtila vší / silou svých oblouků a ulice vedly na / náměstí, rudé jak srdce. Malá Annaïck, / odlesk lamp a větru drásal mrtvými znaky / vaše čisté tváře. Vaše ruka zemřela v mlze / jako poslední a život nadále mlčel jak / staveniště v dešti.

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 21/2017
  • macura
    Ondřej Macura

    Perfektní bezčasí

    Pach piva a cigár / v tramvaji podél řeky. / Ty dvě střídají jazyky / jako nádech a výdech. / Nordická dívka si krkla / s odzbrojující samozřejmostí / a něžně se holandsky omluvila

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 21/2017
  • Jitka Hanušová

    Finské básně

    Při příležitosti stého výročí finské nezávislosti uvádíme výběr básní z projektu RUNOO1 (čti runosto) překladatelky Jitky Hanušové. I z tohoto malého vzorku finské poezie posledního století je znát, že některá témata, jež máme s Finy spojena, jsou pro ně vskutku bytostně příznačná: příroda je všudypřítomná, počasí a jeho vrtochy nevyčerpatelným zdrojem kontemplací a to vše podtrhuje výrazná dávka existencialismu – tesknota, temnota duše, osamělost, smrt. O to víc pak doceníme záblesky humoru, sebeironie či milostného vzplanutí.

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 20/2017