Mystická postava, z dnešního pohledu něco mezi Kosmasem a mistrem Yodou. Nikdy jsem se s ním nepotkal, ale byl mi všemi možnými kanály „zprostředkován“ (zjevil se). Jeho charisma zmátlo mnohé. (Jakub Šofar)
(1951, Praha) básník, prozaik, esejista. Od roku 1979 člen Surrealistické skupiny v Československu, od roku 1994 šéfredaktor časopisu Analogon. Autorsky a redakčně se podílel na skupinových samizdatech Otevřená hra (1979), Sféra snu (1982), Proměny humoru (1984), Opak zrcadla (1986), Gambra (1989) aj. Knižně vydal soubory esejů Surrealismus není Umění (2005), Surrealismus vžitný (2015), Velký Antimasturbátor (esej-rozhovor s M. Ščurem, 2017), autorsky a editorsky (spolu se Š. Svěrákem a R. Telerovským) se podílel na sborníku tvorby současné surrealistické skupiny Princip imaginace (2016). Je autorem básnických sbírek Požíraný druh (1994), Muchomůr – génius noci (1997), Mrdat (1998), Šalamounův hadr (2002), Druhé Desatero (2004), Vlci (2010), Devět způsobů, jak přijít o rozum (2012), ACH – Angažovaná poesie A. D. 2013 (2013), Locus debilis (2014), Nebe – peklo – já (2018) a Neutečeš, vole! (2021). Přítomné básně jsou ukázkou ze sbírky Muriel vrtá mrtvou hlavu, kterou právě vydává Spolek Analogon.