Je víkend po prezidentských volbách, které dopadly tak, jak dopadly. Lidé, kteří volili bělovlasého profesora, koukají jako telata na nová vrata (já se mezi ně počítám), protože věřili, že mír zůstane s touto krajinou. Ex post chtějí příslušníci tzv. pražské kavárny emigrovat a šermují poznatky z chaty, kde viděli naživo zpoza plotu takříkajíc ty druhé, tedy spodinu, ony primitivní občany s nízkými pudy a zkaženými životy a určitě i zuby. Dokonce i v tramvaji si povídaly melancholické studentky s látkovými taškami na ramenou, že neznají onu druhou polovinu národa a že žijí v bublině a jak je to smutné. Sociální sítě jsou plné pseudohumanitárních myslitelů, kteří volí lásku, ale opovrhují svými spoluobčany – chudými, zkoušenými, kdesi v Ústí, kdesi na moravské vísce (sejdeme se na Vlachovce). Jak je tomu se stranou B a jejím opovrhováním stranou A, to raději nechci vědět.

Empatie funguje nejlépe jako platonický koncept: mít na dálku adoptovaného malého Inda a vyměňovat si s ním dopisy, občas si koupit Nový prostor. Jak ale mít rád voliče MZ, zvláště pokud třeba nejsou zkoušeni životem nijak neobvykle, ale dají se pouze vidět jako zaslepení? Mí příbuzní mají přátele. Milí, milí lidé, manželský pár. Mají rádi hokejový tým Kometa a oba svorně nosí klubové šály, pak také zvířata a děti. Mají malý domek, všem by pomohli, prodávají nějaké součástky v obchodu a ve volném čase sbírají víčka na humanitární účely – jak v práci, tak na Kometě. Schvalují ovšem i střílení do plavidel s uprchlíky, kteří „mají ajfouny a ohrožují naše děcka“. Jak respektovat svobodu názoru někoho takového, to je tíha těžká jako olověné lyže (oni taky rádi lyžují).

Nemůžu nad tím mávnout rukou, ale příště už se s nimi hádat nebudu. Možná je řešením obtáhnout v mysli pomyslným kružítkem nějaký obrázek, a tím se uklidnit.

Jak se smířit s prohrou? Je to podobně těžké jako být ve třetí třídě přesvědčen o svém vítězství v Miss a pak nedosáhnout ani na Miss sympatie. Trpkost, že se to nepovedlo – vzpomínám si na Hillary Clintonovou a na její příznivce, kteří se snažili o přepočítávání hlasů (marně). Jak se to podobá předposlednímu stádiu přijetí smrti podle Kübler-Rossové (šok-odmítání-agrese-smlouvání-smíření)!

Vydržet dalších pět let a k nim upínat svoji naději může být jako hledat Štěchovický poklad – kutat, aniž by se něco objevilo. A přece neustávat, každé ráno si ustlat postel a doufat, že dalším prezidentem nebude Okamura. A když tak vylovit další naději.

Bože můj, hořím nadějí, že věci, které se nedějí, se stanou, napsal ostatně Bohuslav Reynek, oblíbenec Pražské kavárny, která na rozdíl od něj a voličů MZ ve vískách nikdy králíka nezabila.