Kamil Bouška: Inventura
Křest.
Křest.
Je to kázání. Whitman nabádá člověka, aby se nikdy před nikým nehrbil a šel svou cestou, aby nefixoval skutečnost zmrtvujícím pohledem…
Lidská vzájemnost omezuje a nakonec jde právě o to omezovat se, omezit se kvůli druhému.
Skrz chodby nemocnice se vinula nádherná vůně / Lékaři usínali a pak se probouzeli / Poháněla nás výměna tělesných šťáv u čerpací stanice / Později jsme sestoupili borovicovým lesem až / k průzračnému jezeru
Mám oči k ničemu a zmuchlaný kráter po tepnách, / tkaničky bez bot a sežvýkané boty bez nohou.
Člověk v básních Ferenčuhové se ocitá na pokraji smrti a nejistého zmrtvýchvstání.