Vážený pane prezidente, vážení členové komise, vážení členové akademie, milá Judith Gerstenberg, Vaše Excelence, milí přátelé a především milé děti,

máte tu svobodu, že se mi dnes dostává velké pocty, a přestože Vás ujišťuji, jak hluboce a upřímně se z toho raduji, musím přiznat, že nějaká část ve mně má hříšné choutky Vám tu vynadat.

Je to zčásti vzrušením, které cena do mého života přinesla a o kterém nedokážu jistě říci, jak a kdy zase opadne. Mnohem větší je ono vnitřní rozrušení pramenící z toho, že se stávám součástí celé řady oceněných, je to pro mě zadostiučinění, ale také zdroj obrovských pochyb, zda moje dílo, v podobě, v níž se nachází, do této řady skutečně patří, a všem, kteří se nyní ostýchavě chytají za nos a doufají, že stylistická figura, kterou bych při této příležitosti měl vystřihnout, totiž veřejně na odiv stavěná skromnost, nepřekročí onu úzkou hranici s koketerií, bych prostě chtěl vzkázat to, že žádná z oceněných knih a her nedostačuje mým nárokům.

Neboť při každém pokusu mi do toho přišel život a vedlo to k tomu, že se nedostávalo toho, co by k uskutečnění mých cílů bylo třeba. Čas, to zaprvé, klid, a často ani peníze. A tak ono stávající dílo představuje pouze nepříznivými okolnostmi vynucenou krajní možnost a umělec ve mně, který stále ještě čeká na perfektní podmínky, takové, které mu jednoho dne dovolí své nároky neomezeně proměnit ve skutečnost, se ptá, ať už skromně či ne, jaká cena na něj zůstane potom.

Existence skrze utrpení

Dále mě udělení této ceny uvádí do rozpaků kvůli přítomnosti mé rodiny, především mých dětí. Jako otec jim chci dopřát naději a důvěru, ale moje dílo je z velké části svědectvím o lidské hanebnosti a krutosti, a já svým dětem chtě nechtě budu muset vysvětlit, co přesně se zde vlastně vyznamenává.

Poslední desetiletí jsem svoji existenci založil na utrpení a skrze utrpení, na vraždách a zabíjení, týrání a znásilňování. Svoje nejlepší roky jsem strávil studiem násilí, a to ne pouze abstraktně a teoreticky, ne, svým postavám jsem daroval existenci, abych ji následně proměnil v jedinečné utrpení, v jedna obrovská muka. Každého hrdinu, který vzbudil moji pozornost, je třeba upřímně politovat. Ctěnému publiku, které tyto moje zájmy sdílí, jsem zavdal dostatek příležitostí zblízka studovat zoufalé pokusy těchto ubohých kreatur, jak vyváznout z neštěstí. Tyto kalamity byly inscenovány a pojednány některými z nejtalentovanějších divadelníků současnosti, což názornosti a spojitosti se životem jistě nikterak neuškodilo.

Po těchto scénářích bolesti, ujišťuji vás, nejenže následovala živoucí, velmi živoucí představa, ale také jim předcházela. A tak jsem slyšel onen zvuk, a ještě pořád mi zní v uších, jak Hermann Erice láme prsty. Za Dorou jsem šel do hotelového pokoje, vedle Davida jsem se vkradl za záložní agregát a nejméně sto dní strávil v tom zatraceném domě Amsar. Chodil jsem do archívů a kdykoli jsem odhalil obzvlášť apartní perverzi, zformoval jsem z ní co možná nejpečlivěji nějakou scénu, kapitolu nebo odstavec.

Determinovaný strachem

Máloco mi bylo svaté a na jen fikci se vymlouvat nemůžu. Můj vlastní bratr, ten naprostý chudák, se mi stal materiálem, jeho popel se mi stal materiálem, jeho bolest, jeho utrpení, byl mi materiálem, byl mi látkou, šířil jsem jeho trápení na veřejnosti, zavedl jeho publikum až do koupelny, kde strávil poslední okamžiky svého života, posvítil jsem na bídu jeho života, a jako každý komediant jsem za tyto atrakce od každého diváka vybral vstupné.

Za to všechno mi dnes předáváte listinu, a pokud při této příležitosti nutně není potřeba lékařské potvrzení o zdravotním stavu, odeslání pacienta k vyšetření nebo diagnóza, není od věci se zeptat, co je vlastně, k čertu, můj problém.

To lze ovšem zodpovědět velmi rychle.

Jsem spisovatelem Evropy 20. století: ať už se chopím jakéhokoli tématu, za příštím nebo nejpozději přespříštím rohem mě to vede k nějakému masovému hrobu. Vyrůstal jsem v době, které se říká studená válka, prostě jen další z mnoha neradostných epoch dějin lidstva. Světadílem, od severu na jih, vedla hranice, s ostnatým drátem, nastraženými zbraněmi a minovými poli. Na obou stranách stály stovky, tisíce raket, každá opatřená jadernou hlavicí. Každý den jsme počítali s možností okamžitého a naprostého zničení toho, čemu se říká lidská civilizace, ať už omylem nebo úmyslně, přičemž ve výsledku to vyjde nastejno. Neexistovala ani sebemenší vyhlídka, že by se během našeho života mohlo v tomto ohledu něco změnit. Poměry byly zabetonované, nenávist obou táborů existenciální a nepřekonatelná stejně jako železná opona.

Euforie trvala jen krátce

Ovšem přišel jistý podzim, a tehdy se něco stalo, zcela nepředvídaná událost, bez ohlášení, z jednoho okamžiku na druhý se změnilo všechno, prostě všechno, co se téměř blíží definici zázraku. Lidi na druhé straně hranice, na Východě, ztratili strach, který je umlčoval a spoutal na téměř půl století, a vzepřeli se.

Padlo celé impérium, bez násilí, poklidně, přes noc, zdi padaly jako hranice, rakety byly zbytečné, a všichni, co to zažili, budou celý život dojatě a pyšně myslet na tuto hvězdnou hodinu lidstva, v těchto dnech před přesně třiceti lety, a budou, musí, smějí být lidem v Lipsku, Drážďanech a Berlíně navždy vděční.

Jenže ach, jaro po dlouhé zimě trvalo jen krátce, neboť už přespříští duben, to jsem už byl definitivně dospělý, byli zase k vidění úplně obyčejní muži s úplně obyčejnými pivními břichy, jak míří do kopců kolem Sarajeva a nesystematicky střílí úplně obyčejné lidi, ženy, děti, staré lidi, kteří dole ve městě čekali na chleba nebo vodu. Bylo je vidět ráno, v poledne, večer, tisíc čtyři sta dvacet pět dní, jedenáct tisíc mrtvých, Bosna jakožto jedna obrovská jatka, a tato, moje Evropa, nedávno osvobozená, ještě opilá radostí, byla neschopná něco podniknout proti masovému vraždění a vyhánění. V hlavních městech svobodného světa se vrahům připravovali červené koberce, a stejně jako každý jiný vrah před nimi se i tito ospravedlňovali jednáním v sebeobraně. Nic nového pod sluncem, i v tom ohledu, že se mezi múzicky nadanými zrovna nacházeli ti nejprohnanější zločinci.

To zlé v nás

A v takové atmosféře jsem dospíval. To byla moje světově politická výchova. Moje první a nejdůležitější vzdělávací cesta byla tehdy do Polska, po boku mého kamaráda Michaela. Jeho rodina pocházela původně z města Wadowice. Měli tam dům a polskou vládu zajímalo, zda si jej rodina ještě nárokuje. A tak jsme se tam vlakem přes Berlín vydali, do rodného městečka Karola Wojtyly, pozdějšího papeže. Dům jsme našli celkem rychle, na dveřích ještě byla Davidova hvězda, žili tam Romové, kteří se styděli za svoji chudobu a nechtěli nás pustit dovnitř. Do Osvětimi to odtamtud bylo jen několik kilometrů. Neměli jsme v plánu tam jet, žádný plán vlastně neexistoval, nehovořili jsme o tom. Tu zbabělost bychom si nikdy neodpustili.

Zavezl nás tam autobus, vzpomínám si na nějakou řeku, lidi, co se v ní koupou, na autobusovou zastávku, na ceduli, na ty dřevěné baráky, na konipasy, a já, sotva dvacetiletý, se potýkal s otázkou, jak se to jen všechno mohlo stát, co má vlastně tenhle světadíl, tahle Evropa, za problém. A tam jsem zůstal, tam jsem doposud. Na tom místě, s touto otázkou. Ta mě utvářela. Cítím se zavázán. Tomu, že tady stojím, dnes, na tomto jevišti, vděčím dvacátému století.

A je to právě tato otázka, která mě pojí s Georgem Büchnerem. Co je to v nás, co v nás lže, krade, kurví se a vraždí, ptá se revolucionář Georges Danton, když jej v noci navštíví vzpomínky na jím způsobené zářijové vraždy. Je to řezník, který tuto otázku pokládá, kdosi, kdo se snaží ospravedlnit své činy, a jen další z těch, kdo se odvolávají na jednání v sebeobraně, na prokletí, které na něj padlo a donutilo jej takto jednat. Tak hovoří vždycky, vrazi, bez výjimky, argumentují věcnou nutností, nouzovou situací, kdy museli vykonat rozkaz, byť nesouhlasili, osudem, jemuž jsou ponecháni napospas. Zdá se, že je to uklidňuje, Danton každopádně působí následně naprosto klidný a nechá si do postele vrahovy zavolat svoji ženu, Lucille.

Mějme bdělá srdce

Ale ne, tak daleko že bychom od Büchnera došli, „to“ obsažené v otázce, není v nás, je mezi námi, před námi, je tady, lze je číst, lze je slyšet, je v usneseních, nařízeních, služebních předpisech, funkčních souvislostech, formalitách ohledně vstupu do země, jízdních řádech, přepravních podmínkách. Jak jsem si přečetl u Raula Hilberga [historik a autor průkopnických prací o holocaustů, pozn. překl.], kdo cestuje vlakem, musí mít jízdenku, dospělí platí plnou cenu, dospívající polovinu, a jen děti mladší šesti let dle předpisů Říšských drah cestovali zdarma, bezplatná jízda směr Osvětim-Březinka. Není to v nás, je to mezi námi.

K činům nás nenutí žádná temná, metafyzická bažina. A to je, vlastně, dobrá zpráva. Nejsou potřeba žádní chirurgové, aby nám z těla vyoperovali zlo, za pomoci bdělých smyslů a citlivého srdce násilí můžeme rozpoznat, můžeme je vyjádřit slovy, a pokud máme odvahu a nestrachujeme se o svůj život, pak se mu dokážeme postavit a překonat je.

Pokud se člověku má dát možnost se z historie poučit, je prvním předpokladem, že se mu historie připomíná. Ale bohužel lidé rychle zapomínají, a často právě ty rozhodující lekce. A tak jsem například zapomněl, že k něčemu takovému jako denacifikace nedošlo. Byla to až Esther Bejarano, hudebnice a přeživší holocaustu, která mi oživila paměť, a to kdysi v lednu před dvěma roky, v nedělní talkshow při příležitosti pamětního dne holocaustu.

Vlastně jsem to věděl, samozřejmě, ale jednoho dne, najednou, už to člověk neví, jak a proč, prostě zapomene na to, že kontinuita národně socialistických elit po roce 1945 trvala i nadále. Zapomněl jsem, že NSDAP v květnu 1945 měla 7,5 milionu členů, a zapomněl jsem, že až do roku 2006 německé soudy v procesech s nacisty vynesli jen přibližně 6500 rozsudků. Z každého tisíce členů strany tedy 999 zůstalo zcela nepotrestaných. V armádě, ve výchově, v umění, v politice se dál činili, každý po svém. V žádném státním úřadu, ani v těch nejvyšších, nedostali zákaz působení.

Nikdy nezmizeli

A protože se nyní, v tomto roce, slaví ústava, musím vám přiznat, že jsem rovněž zapomněl, že jeden z nejvlivnějších analytiků ústavy, muž jménem Theodor Maunz, právník a pro mnoho generací, dodneška, osobně a díky svým spisům učitel budoucích právníků, už v třicátých letech ospravedlňoval totalitní stát a až do své smrti v pravicově extremistických médiích soukromě a anonymně šířil svoje vidění světa. Vedl skutečný dvojí život, v práci byl demokratem, ve volném čase fašistou. Dle jakých zásad asi vychovával své děti?

A když se, jen jako příklad, zadívám směrem Sasko, musím si přiznat k dalšímu zapomínání, vybavím si tchána prvního ministerského předsedy svobodného státu, byl to průmyslník, který továrny provozoval díky nuceným pracím, mimo jiné v Osvětimi, a taky jsem zapomněl, že stejně jako většina průmyslníků si svůj majetek po válce mohla ponechat; zapomněl jsem i to, jak štědrý byl tento muž k politickým stranám, obzvláště té, v níž působí jeho tchán.

Co to má všechno znamenat? To je dobrá otázka, měla by se prodiskutovat v klidu a důkladně. Jenže předpokladem k tomu by bylo, že si člověk vzpomíná. Není to tak, že by se zase najednou vrátili, nacisti a jejich myšlenkový odkaz totiž nikdy nezmizeli, a každý demokrat, co nad tím žasne, by si měl možná položit otázku, proč na to zapomněl, a především, kdo nám tohle všechno v budoucnu připomene.

Ponechat zločiny ve vzpomínkách

Neboť brzy, v těchto dnech, zmizí poslední svědci. Jednoho dne tu Esther Bejarano nebude. Ruth Klüger a Primo Levi a Imre Kertész a Richard Glazar, to byli nejen mí učitelé, nejen že mi ukázali směr, každému demokratovi, nehledě na politické a světonázorové rozdíly, pomohli se zorientovat. V budoucnu se bez nich budeme muset obejít, a neklid, svévole a vnitřní rozvrácení, které je charakteristické pro naši dobu a které všichni cítíme, pramení právě odsud. Je to strach ze zapomnění, ze ztráty orientace. Zůstává tedy úkolem a zodpovědností mojí generace udržovat vzpomínky živé. Kdo zapomíná poslední válku, připravuje tu další.

Moje poetika, moje dramaturgie mi nikdy nebyla samoúčelem. Každou libozvučnost jsem chápal jako formu memotechniky, jakožto metodu, jak čile vzpomínat, pociťovat, co si lidé vzájemně dokáží udělat, ale i v tom smyslu, že u toho neexistuje žádná fatalita, žádný mus. Nejsme žádné loutky, v něž doufá Danton, neexistuje žádné neznámé násilí, které tahá za drátky. Svoboda a empatie nejsou nikdy zadarmo, to je pravda, ale možné jsou vždycky, v každém okamžiku. O tom jsem chtěl a chci vyprávět.

Ve svém spisovatelském snažení se cítím být spojený s těmi, jako je Georg Büchner, pro něž cynismus a rezignace jsou pouze jiná slova pro zbabělost, kteří se i přes všechny nezdary zůstávají věrni možnosti, že jednoho dne zanecháme lhaní, kurvení, kradení a vraždění a nerozděleni, jakožto lidstvo, budeme moci žít v míru. A protože vidím, že tato akademie svým oceněním toto snažení nejen vyznamenává, ale také sdílí a dává to najevo veřejně, vděčím vám za mnohem víc než za čest a vavříny. Co mi dnes předáváte, dokazuje, že v tom všem nejsem sám. Ten dar, za který vám ze srdce děkuji, pro mě znamená povzbuzení, znamená víru a naději.

Lukas Bärfuss, 2. listopadu 2019, Darmstadt

Překlad Tereza Semotamová.

© Wallstein Verlag, Göttingen 2019