Kýhos na procházce

Po dlouhém váhání, přemítání a zvažování má-li nebo nemá-li, neměl-li by raději do Háje na jedno až na tři, rozhodl se Kýhos pro procházku, ale bez pejska a bez provázku. Vždyť žádného neměl. Takže nemusel mít ani pytlík na exkrementy, poskytovaný pro blaho občanů občanům zdarma, aby nešlapali v exkrementech od rána do večera, od večera do rána. Každý má právo na procházku, ať už se psem nebo bez provázku! Na procházce snadno lze mít se sladce, krmit vrabce, krmit holuby, rovnou do zobáčků. Lze i na lavičku v Sadech Boženy Němcové, Svatopluka Čecha, Hurvínka a Spejbla, Quidona Marii de la Camera van Obscury, také v Sadech Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic nebo Juraje Puciho lze na lavičce procházkovat a holí v písku poselství všelijaká, mravná i nemravná vyrývat, dámy okukovat, dětem do báboviček kopat; po cestičkách, které se kroutí jak lochneska na pouti, poskakovat. Procházka v parku nezarmoutí.

Jenže Kýhos se zabýval jinými spletitostmi, pro něž zvolil poklidný tok veletok, jeho břehy plné jarní něhy. Překročil několik exkrementů, vyhnul se dětem na zelených, červených a žlutých, převážně plastických nohama odrážedlech, aniž by kterémukoli z nich úmyslně ublížil.

„Jednu malou malinovku!“ poručil dámě v dřevěném krámě na břehu a v tu ránu byl obsloužen. Lepila a dělala sladké, červené sliny, jichž lze se zbavit jen s vynaložením všech sil. Je tu živo, čepují také únětické pivo, dvanáctku.

„Sedmnáct korun,“ řekla výčepní malinovky a usmála se, aniž by musela. „Má život smysl?“ zeptala se Kýhose, v němž vycítila ducha. Sice poněkud povadlého, ale imrhin.

„Každopádně!“ zvolal Kýhos nadurděn. „Život má smysl, protože je. Všechno, co je, má smysl. Proč by život měl být nesmyslem? Být jenom tak, beze smyslu, nedává smysl.“

„Měl jste si dát pivo, únětickou dvanáctku. Není červené a nelepí,“ řekla výčepní, neboť pochopila hloubku Kýhosovy úvahy. Jenže ne docela. „Ale jaký ho má?“

„Jaký má život smysl, to nám nikdo neřekne. Je to náš problém, mladá paní. Tak mi je natočte,“ poručil Kýhos a zbytek malinovky vylil do sotva se klubající jarní trávy. Jakmile se to domákli mravenci, řekli si o tom, a pustili se do malinovky. Vzápětí měli slepená kusadla a červené zadečky. „Všichni jsme hlupáci,“ pokračoval Kýhos rozšafně v úvahách nad únětickou dvanáctkou. „O věcech podstatných nevíme nic. Kupříkladu o smysl života se lidstvo handrkuje od samotného počátku. Ani ti největší chytráci nic nevědí. Vůbec nic. Bzum. – Člověk dokáže vymyslet leda tak pluh, žárovku, raketu krátkého, středního i dlouhého doletu, computer a smažené hranolky s kečupem…“

„Že vám pivo chutná víc než ta malinovka?“

„Nebýt Edisona, na žárovku by přišel někdo jiný. Třeba později, ale ne o moc. Mohli jsme žít skvěle déle ve sladkých temnotách. Rozum a logika? Leccos se jim vymyká…“

„Myslíte, že to mravenci přežijí?“ zeptala se výčepní s obavami. „Bylo by smutno na světě bez mravenců – cosi by tu chybělo.“

V Praze, 10. dubna 2015

Teplák z Mlčichvost došel po dlouhé a neúnavné úvaze k závěru, že kultura není zájmová činnost ani kutilství, ani kulturistika, nýbrž… kultura. Nezbývá tedy, než se pustit do práce. Pustil se do práce… a nic. Zhola nic, vůbec nic. Nic nic nic. Hrdý na svůj dvojdomek nebyl uvyklý namáhavé ani nenamáhavé práci; uvažoval zcela reálně, že toho nechá. Nechal toho.

A co čert nechtěl, nakvartýrovaly se mu tam k tomu všemu ještě tři ženy: Levá, Pravá a Prostřední, se všemi svými mazlíčky: kanárky, psy a ježky plnými blech. Prý nejdou z meziostní vyšťárat ani pinzetou proti klíšťatům. V rozhodující chvíli se jim pokaždé podaří uskočit.

„Tak to, kurva, něčím zasypu! Ne? A pak to něco i s pochcípanými blechmi vyklepu z okna na zahrádku! Ne? Tam to nikomu nevadí.“

„Ne! Ne a ne a ne! Ještě by se tomu zviřátkovi mohlo něco zlého přihodit.“

„Vždyť by se tomu ježečkovi mohla zatočit hlava.“

„Nebo by se mu při vyklepávání mohlo vyklepat něco nezbytného.“

„A co pak?“ zeptaly se tři ženy Tepláka z Mlčichost jako jeden muž.

„A co pak…“ zamumlal Mlčichvost zadumaně.

„A co pak!“ vzkřikly tři ženy popuzeně.

„Pak pak pak, naopak, jede jede vlak vlak vlak,“ řekl Teplák z Mlčichvost kultivovaně.

„Pak pak pak, je to tak,“ řekly tři ženy unisono.

A tak vznikla první píseň na poli kultury. Z prosté lidské potřeby žít nejen na poli orném a válečném, ale i na poli kulturním. Déle už se to nedalo vydržet, Teplák z Mlčichvost překročil řeku. V jednom domku dvojdomku žily tři ženy se svými psy, kanárky a ježky s blechami, ve druhém domku dvojdomku Teplák z Mlčichvost bez nich. Je pravdou, že se občas navštívili, občas i nějaká ta potvůrka přiběhla, aby se pomazlila.

V Praze, 11. května 2015

Dva dopisy nakladatelům

Tož, Pavle, jak?
Nedostal ten člověk, co na mé Peckově jámě pracuje, spalničky nebo spadl z výšky a má zlámaný nepostradatelný prst?

Zdar!
Ahoj. Zahltili jsme ho jinými úkoly. Něco nám tu hoří. Ale s jámou počítáme určitě. Já vím, to čekání je nepříjemné, ale na konci září pošlu sazbu.
Slibuju

Milej Ladislave,
není kam spěchat, život máme před sebou. Přesto bych rád věděl, jaký osud čeká moje dílko s názvem Revoluce! Virtuální šuplíky jsou bezedné, blbě se v nich hledá.
Abych připomněl, oč tu běží:
Někdy v prosinci jsme se potkali v Parlamentu (čirou náhodou mě tam zavlekl Bajaja – do hospod nechodím, protože jsem hluchej a nepiju, tak z toho nic nemám) a Ty ses mě zeptal, jestli nemám nějaký rukopis, abych Ti ho poslal. Poprvé v životě se mi stalo, že nakladatel po mně chtěl rukopis! Něco úžasného! Hned jsem Ti poslal Revoluci!, ještě docela čerstvou, zcela panenskou. A nic…
Dotaz po půlroce snad není známkou přehnané netrpělivosti?
Měj se pěkně

Ve Vlkovicích, 22. května 20015

Mám vás

„Mám vás dost, vy dva!“

„Vy tři!“

„Vy všichni!“

„Mám vás dost!“

„Vy!“

V Praze, 28. května 2015