Tereza Semotamová

Delfín, co uvízl na pláži

V neděli, právě, když jsem psala tento článek, jsem se dozvěděla, že byla zavražděna bulharská novinářka Victoria Marinova.

Esejistika – Úvaha
revue Ravt 15/2018

1. října to bude rok od vraždy maltské novinářky Daphne Caruany Galizie, která rozkrývala korupční kauzy současné maltské vlády. Činila tak na svých webových stránkách Running Commentary. Její poslední příspěvek věnovaný korupční kauze nadále úřadujícího (!) premiéra Josepha Muscata (a především nejbližším spolupracovníkům Keithovi Shembrimu a Konradu Mizzimu) končil větou: „There are crooks everywhere you look now. The situation is desperate.“ („Dnes narazíš na křiváky všude, kam se podíváš. Situace je zoufalá.“)

Jak vysvětlil její syn Matthew, novinář a spolupracovník International Consortium of Investigative Journalists, Daphne tímto popisovala své osamělé postavení, neboť všechny státní instituce drží s vládou – sněmovna včetně opozice, policie, soudy. Nikdo netlačil na to, aby podvody, které odhalovala, došly potrestání. „Pokud jste tedy chtěli zastavit tento tlak, jediné, co bylo potřeba udělat, bylo zbavit se jí,“ píše Matthew. „Vystudovala archeologii a jedna z věcí, které se naučila, je, že absence důkazů není důkazem absence. Bylo to její osobní motto, axiom, který používala ve své práci.“

Před téměř rokem, 16. října 2017 kolem třetí hodiny odpoledne, Daphne Caruana Galizia vyjela autem ze svého domu v obci Bidnija, načež její auto explodovalo – bomba byla ovládána na dálku najatými vrahy, jejichž vina dosud nebyla prokázána. A i kdyby, oni nejsou ti, kdo vraždu iniciovali. Opakuje se tedy stejný motiv jako v případě vražd ruských novinářů, například Anny Politkovské, či dost možná Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Aby veřejnost přestala demonstrovat, předvede se jakési zatýkání, ale ke skutečnému potrestání viníka a především rozkrytí důvodů k vraždě nedojde. Na konci dlouhého pracovního dne jeden z najatých vrahů odeslal své partnerce esemesku „buy me wine, my love“. Vrahové a skutečný motiv maltské novinářky dodnes nebyli odhaleni.

Daphne byla ikonou maltské investigativní scény, denně napsala až 30 krátkých textů ve stylu „hlídacího psa“, který věděl a zaznamenával všechno, co se šustne – od outfitu paní Delia, manželky šéfa opozice, při přísaze až po odhalování detailů ze zveřejněných Panama Papers. Ty dokazují, že žena premiéra Malty Josepha Muscata vlastnila tajnou společnost, která přijímala peníze od rodiny Alijeva, ázerbájdžánského diktátora. Byla to právě Caruana Galizia, která rozkrývala korupční prodávání maltských pasů (převážně občanům Ruska, kteří touží po svobodném pohybu po Evropě) nebo kontrakt podepsaný v Baku ohledně dodávek plynu pro novou elektrárnu na ostrově (Malta tak za dodávku zaplatila téměř dvojnásobnou sumu než na běžném trhu). A maltsko-ázerbájdžánské vztahy se nadále prohlubují.

Proč zrovna Malta a Ázerbájdžán? Ne že bych nepodporovala „družbu“ a přátelení se napříč národy, naopak! Ovšem je toto družba a hluboké přátelství, nebo jen mafiánské obchodování, na základě kterého prostý maltský i ázerbájdžánský člověk skončí s jednou kapsou prázdnou a druhou roztrženou a jejich vládci i se svými podržtaškami na pláži s drinkem v ruce? V případě vraždy Jána Kuciaka je to to stejné – podezřelé družby a rozhodně ne za cílem prohlubování italsko-slovenských interkulturních vztahů, které jsou cílem našeho členství v EU – ale prodlužování chapadel mafie. I v případě Kuciaka je třeba nadále vyvíjet tlak na vyšetřování a nespokojit se s málem.

V neděli, právě, když jsem psala tento článek, jsem se dozvěděla, že byla zavražděna bulharská novinářka Victoria Marinova – zda byla motivem vraždy její práce, se dosud neví. Každopádně Bulharsko se v řebříčcích svobody tisku umísťuje pravidelně na posledních místech v rámci EU. Ve stejný den jsem si také přečetla, že z budovy tureckého konzulátu zmizel saúdskoarabský opoziční novinář Džamál Chášakdží, přispěvatel například deníku The Washington Post. Vzápětí jsem se ale dočetla, že turecký prezident Erdogan jej považuje za svého osobního přítele, a proto jej velmi zajímá, proč tento kritik saúdskoarabského režimu „neopustil konzulát v Istanbulu ‚standardním způsobem‘“. Začala se mi točit hlava a vypnula jsem počítač – jinak bych skončila jako „delfín, který uvízl na pláži“. Nevím, zda náhodou taky nejsem přítelkyní Erdogana, a zatím nevím, jak z tohoto světa legálně zmizet „standardním způsobem“.

V pátek, 5. 10. 2018, ilegálně vězněný filmař Oleh Sencov ukončil po 145 dnech hladovku, odůvodnil ji odumíráním svých vnitřních orgánů. Vzkázal, že je vděčný všem, kdo jej podporovali, a omluvil se těm, které zklamal. V pondělí se začal ruskými médii (původně v deníku Izvestija) šířit fejk cynický vůči politickým vězňům vůbec: zástupce vedení vězeňské správy Valerij Maksimenko prý prohlásil, že Sencov první den po ukončení své hladovky snědl celou slepici. Tu do vězení údajně donesla z vlastní iniciativy jedna lékařka, uvařila z ní Sencovovi „nádherný, skvěle vonící bujón“, ale dal si i maso – a nakonec slepici snědl celou. Celé povídání je vedeno v duchu, který si nezadá s humorem ve stylu České sody. Ano, pokud 144 dní nejíte, první, co dietologové radí, je dát si slepici! Nezapomínejme, že zatímco my se smějeme představě vychrtlého vězně, co na posezení snědl celou slepici, on mezitím dál sedí v ruském vězení, má nenávratně zdevastované tělo a ztratil poslední možnost, jak o sobě světu dát vědět a protestovat.

Proto vyzývám, pište mu. Návod je tu, dopis vám někdo rád přeloží do ruštiny a Oleh třeba na chvíli pocítí, že není jen „delfín, co uvízl na pláži“. (Сенцов Олег, 1976, ФКУ ИК-8 УФСИН, Адрес: 629400, Ямало-Ненецкий АО, Лабытнанги, ул. Северная, 33).

Nikdy jsem neusilovala o to, stát se vyděděncem, a teď si připadám jako delfín, který uvízl na pláži.” To byla jedna z posledních slov Anny Politkovské, ruské novinářky, která byla zavražděna přesně před 12 lety. A 9. října by ruský novinář Boris Němcov oslavil 59. narozeniny.

Chviličku.
Načítá se.
  • Tereza Semotamová

    (1983) prozaička, překladatelka a redaktorka. Vystudovala dramaturgii a scenáristiku na JAMU, německý jazyk a literaturu na FF MU, napsala doktorskou práci o německých rozhlasových hrách 50. let. Je redaktorkou JÁDU, magazínu pražského Goethe-Institutu. Překládá současnou německojazyčnou beletrii, věnuje ...
    Profil

Souvisí

  • Vratislav Kadlec

    Chvály

    O sbírce básnířky z Pobořanska Jany Polcerové Světlo a stín napsal Radek Kuncipál ze Strakonic: „Je možné, aby tolik krásy a lásky objevil v našem světě širém jeden člověk?“

    Beletrie – Próza
    revue Ravt 15/2018
  • Robin Král

    Zip se zasek

    Dírka v helmě! Ota pění! / to je konec potápění

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 15/2018
  • Pomalu všechny už myšlenky vaše sdružují se samy sebou s hovnem, každé druhé přirovnání vaše čerpáno je ze záchodu, jakoby záchod byl polovinou světa; a tak pomalu všechny už věci ve vás zhovnatěly, svět je vám hovno, boha samého dovedete si představit jen v podobě hovna.

    Drobná publicistika – Nezařazené
    Z čísla 14/2018
  • Lesk a bída překladatelství
    Rita Kindlerová, Helena Beguivinová, Kateřina Klabanová, Markéta Vinická, Miloslav Uličný, Zdeněk Beran, Dana Svobodová, Jiří Hrubý, Alena Morávková, Lenka Kuhar Daňhelová, Vladimír Medek, Jana Zoubková

    Anketa

    Mám několik překladatelských snů, tj. tipů na knihy, které bych rád přeložil, ale takové sny se neprozrazují. Není nic snazšího než někomu jeho sen vyfouknout. Takže se svěřím pouze s jedním snem: aby konečně někdo vydal překlad, který mi leží v šuplíku už čtvrt století.

    Drobná publicistika – Nezařazené
    Z čísla 13/2018