Letos 6. prosince si Finové připomínají 100 let od vyhlášení nezávislosti na Rusku. Ty žiješ napůl v Česku a napůl ve Finsku. Jak tohle výročí prociťuješ ty sama? Má pro tebe osobně nějaký konkrétní význam?

Pro Finy je to přirozeně největší událost posledních sta let. Jsou velmi hrdým národem, takže nejrůznější akce spojené s výročím plánují i několik let dopředu. Od rozsáhlých výstav a festivalů až po modrobílé Fazer bonbony nebo výroční plechovky s pivem. V tomhle bychom se od Finů rozhodně měli co učit. Nemůžu říct, že bych ve Finsku kdy dlouhodobě žila, ale je pravda, že ho vnímám jako svého druhu druhý domov. Jezdím tam jako jiní třeba na chatu nebo na léto do Itálie. V letech, kdy jsem byla na volné noze, jsem tam opravdu trávila i polovinu roku. Mám tam spoustu přátel, zázemí v lese, kam se můžu vždy vracet, ale někdy jedu jen do knihovny, antikvariátu, do sauny či nakoupit karelské pirožky a žitný chléb. Není to tak, že bych v souvislosti s výročím pociťovala podobnou vlasteneckou hrdost jako Finové, to by ani nebylo opodstatněné, ale jako člověk, který má na Finsko silnou citovou vazbu, sleduji dění a těším se s Finy. Tady u nás je to pak příležitost pro všechny finštináře a finology uspořádat různé akce a vzájemně se potkávat. Osobně jsem si někdy na začátku roku položila otázku: jak bych k těm oslavám mohla přispět? Jak bych se mohla zapojit? A tak se zrodila myšlenka projektu RUNOO1, který spočívá v tom, že po sto dní předcházejících 6. prosinci 2017 na webových stránkách www.runoo1.com uveřejňuji vždy jeden vlastní překlad finské básně denně. Je to projekt pro radost – moji i ostatních –, způsob, jak dělat něco, co mě baví, a současně se o to podělit s druhými. Navíc tím přibližuji důležitou (byť pro některé asi marginální) část finské kultury, které se u nás nikdo systematicky nevěnuje. Naposledy vyšla antologie Má tvář v jazyce, na jejímž vydání se podílela nakladatelství Host a Weles, a to se psal rok 1998. Celý projekt pak vyvrcholí ohromným finským večerem v Café Fra 30. listopadu, kdy v podání možná celé stovky různých interpretů zazní sto finských básní – v překladech i ve finštině.

Je ještě na něčem znát někdejší ruská přítomnost a její vliv, nebo se už během století úplně vytratila?

Rusko ve Finsku bylo, je a vždycky bude. Jinak to nejde. Dalo by se říct: souseda si nevybereš. Nejenže s Velkým med-vědem sdílí táhlou hranici, jsou napojeni na ruský průmysl a v zemi také žije ruská menšina, i když není tak silná jako třeba v Estonsku. Já vždycky pozici Finska připodobňuji k naší – tak jako u nás se i ve Finsku roztahoval chvíli jeden soused, pak zase druhý. Finsko bylo přitom mnohem déle pod nadvládou Švédska než pod tou ruskou. Obě kultury v zemi zanechaly své otisky, jedna švédský stůl a druhá pirožky. A rozdíl mezi východní a západní částí Finska je patrný v mnoha ohledech a někdy už na první pohled: na východě potkáte malé, podsadité, často rezaté Finy, na západě zase atletické, blonďaté potomky Vikingů.

Nesou v sobě Finové pocit hořkosti či frustrace z toho období „pod Ruskem“ – jako třeba my z 50. let či z okupace v roce 1968?

Po celé 19. století „pod Ruskem“ bylo Finsko velkoknížectvím a mělo poměrně slušnou autonomii, takže tím se v dnešní době moc netrápí. Mezi palčivá témata patří občanská válka, k níž došlo právě po osamostatnění Finska v roce 1917 a která rozdělila zemi ideově. Jinými slovy: bojoval bratr s bratrem. A samostatnou kapitolou je pak druhá světová válka – Finové ji ale rozdělují na zimní a pokračovací –, při níž ztratili významné části svého území, zejména Karélii a Pečengu. Mám pocit, že ve srovnání s námi u Finů historické zkušenosti, které jim zrovna nenahrávaly, posílily národní sebevědomí a bojovnost, zatímco u nás se (nadále) spíš fňuká…

Nepřeklápí se národní sebevědomí a bojovnost u Finů do nacionalismu, jako je tomu i jinde v Evropě? V jakém stavu je tam demokracie?

Najdou se tam i extremisté, tak jako všude, ale podle mě jejich aktivity nijak zásadně nenarušují principy, na nichž právě demokracie staví, tedy svobodu projevu bez omezování ostatních občanů. Je ale pravda, že v souvislosti mimo jiné s vývojem uprchlické situace stoupla v posledních letech podpora nacionalistické strany Praví Finové (Perussuomalaiset), kteří se občas projevují jako u nás Sládkovci, programově se staví proti imigraci do Finska, proti EU a chtějí nadále posilovat sociální stát. Nic, s čím bychom se nesetkali i v našich luzích a hájích. Bohužel.

V době, kdy děláme tento rozhovor, jsi v projektu RUNOO1 u 39. básně. Jejím autorem je Paavo Haavikko, ale je tam spousta dalších jmen básníků a básnířek u nás naprosto neznámých. Máš nějaký osobní klíč, podle kterého je vybíráš? A jakou roli v tom projektu hrají fotografie?

Všechny texty vznikly v rozmezí let 1917–2017, to je asi hlavní omezení. Další je zcela prozaické – čerpám z textů, které jsou mi dostupné. Za patnáct let, co se finštině věnuji, jsem spoustu textů nashromáždila, ale ohromným zdrojem jsou mi finští nakladatelé, kteří jsou neskutečně štědří a rádi mi sbírky poskytli. Výběr je záměrně arbitrární, protože jsem nechtěla sama sebe svazovat chronologií ani ničím jiným. Snažím se střídat starší a mladší texty, autory a autorky, tematicky reagovat na významná výročí, úplněk, pátek třináctého a podobně. U Paava Haavikka jsem například připomněla výročí jeho úmrtí tak, že jsem přeložila celou jeho sbírku Zimní palác, která je považována za jedno ze zásadních děl finského modernismu. To byla jedna z výjimek, protože obvykle vybírám jeden text od jednoho autora či autorky. Některá jména si ale zaslouží větší pozornost, a proto jsem se rozhodla věnovat jim víc prostoru. K těm patří kromě Haa- vikka také Pentti Saarikoski, Eeva-Liisa Mannerová, Helvi Hämäläinenová, Mirkka Rekolová, Saila Susiluotová a další. Jedním z cílů projektu je právě představit tvorbu i zcela neznámých autorů a autorek. A fotografie, které jsem pořídila během mnoha návštěv Finska, jsou takovým bonusem navíc. Snažím se dokreslit jimi náladu básně, reagovat na jedno slovo, motiv, doplnit jej anebo jej popřít.

Mirkka Rekolová je jedno z mála finských jmen známých i u nás, a to i díky tobě. Čím je ti blízká?

S Mirkkou Rekolovou jsem se „seznámila“ zhruba měsíc po jejím úmrtí v roce 2014. Zúčastnila jsem se tehdy vzpomínkového večeru na její počest v helsinském Dubrovniku (což je klub, který vlastnili bratři Kaurismäkiové a je jako vystřižený z jejich filmů). Hluboce to na mě zapůsobilo. Sešli se tam její přátelé, příbuzní i čtenáři a byl to velmi intenzivní večer, při němž se vzpomínalo na různé zážitky s Mirkkou a četly se její texty. Mirkka Rekolová (1931–2014) byla jedna z nejsvébytnějších finských básnířek druhé poloviny 20. století. Její texty jsou velmi sevřené a mnohovýznamové, její pojetí časoprostoru osobité a fascinující. Byla mistryní aforismu, zkratky. To všechno je v originále neuvěřitelně působivé a pro mě jakožto překladatelku pochopitelně představuje obrovskou výzvu pokusit se něco z toho převést. Kromě toho měla Mirkka i zajímavý život – od přiznání své homosexuality v 50. letech nesla společenský cejch, zřejmě i proto se držela v ústraní a žila v jakémsi bezčasí, což se právě zásadně promítlo do její poetiky. U nás jsem její básně představila v rámci jednoho finského večera v Café Fra na začátku roku 2016.

Jaký význam jí přisuzují sami Finové?

V září 2014 byl založen Spolek Mirkky Rekolové (Mirkka Rekola-seura), který sdružuje její příznivce, pomáhá šířit povědomí o její tvorbě, shromažďuje dobové dokumenty a informace o jejím životě a pořádá nejen pro členy různé akce spojené s autorčinou osobou či tvorbou. Aktivity spolku sleduji, a pokud to jde, tak se i zapojuji. Takto jsem se v dubnu 2015 zúčastnila poetické procházky po Tampere, když jsem se vracela z překladatelské rezidence ve středním Finsku (kde jsem mimo jiné pracovala i na překladech básní Mirkky Rekolové). Bylo přínosné a inspirativní pohovořit s lidmi, kteří ji velmi dobře znali.

Našla bys v české literatuře nějaký její ekvivalent?

Nikdy jsem se vlastně nezamyslela nad tím, kdo by mohl být její český ekvivalent, ale když jsi tu otázku položila, v podstatě hned mě napadla Jiřina Hauková. Její básně na mě svým laděním a motivicky působí podobně. Ekvivalent to určitě není, ale věřím, že kdo má rád básně Haukové, osloví ho i básně Rekolové.

Co je pravdy na tom, že současnou finskou literaturu tvoří převážně ženy? Souvisí to nějak s feminismem? A vůbec – jak silné je toto hnutí ve Finsku?

Na tom samozřejmě není kousku pravdy. Možná že v posledních letech mezi českými překlady zazářily ženské autorky, především Katja Kettuová, Sofi Oksanenová nebo Johanna Sinisalová, paralelně ovšem vychází díla mužských autorů o nic méně výrazných a svérázných (Pasi Ilmari Jääskeläinen, Tuomas Kyrö, Pajtim Statovci, Antti Tuomainen). Hlas ženy byl ale v severských zemích slyšet mnohem dřív a silněji než třeba u nás. Severské ženy patřily v rámci celosvětového měřítka k průkopnicím ženské emancipace a to se projevovalo a dodnes projevuje ledaskde, od kuchyně až třeba po armádu. Finský muž se tak pod tímto dlouhotrvajícím tlakem ocitl ve stínu ženy, a to nejen v domácnosti. Ve finské literatuře ovšem feministické tendence vyvrcholily okolo přelomu 20. a 21. století. Severské ženy, a tedy i spisovatelky jsou dost sebevědomé, a proto bývají opravdu hodně vidět a slyšet. Člověka to až zaskočí. Tady na to nejsme zvyklí, u nás si většina autorů věří asi jako uťápnutý finský manžel – cosi si pokoutně spisuje do notýsku, občas o tom něco utrousí pod vousy v hospodě, a když ho pak někdo „objeví“ a vydá, tak stojí na křtu před obecenstvem růžolící a kroutí špičkou nohy. Ale to by bylo na debatu o sebevědomí autorů obecně a o tom u nás nedávno proběhlo debat celkem dost. Zdá se ale, že to pozvolna přináší ovoce, že si autoři začínají víc věřit. Že to ovšem může být někdy kontraproduktivní, to je druhá věc. Když to vztáhnu zpět k finské literatuře, není to přímo tendence, ale co se týče rozdílů mezi literaturou psanou muži a ženami, tak ženy bývají víc vidět a slyšet, muži si cosi spisují a na veřejnosti se projevují méně, přitom to, co tvoří, často stojí za víc než díla těch, co jsou víc vidět a slyšet. Ženy jsou zkrátka akční a muži mudrlanti. Ale víme, jak je to s jakoukoli generalizací – nikdy neplatí stoprocentně, stejně tak se mnou nemusí všichni souhlasit. Já to takto už nějaký čas vnímám a myslím, že možná nastal čas pro mužskou emancipaci.

Vážně? Já naopak slýchávám názor, že emancipace žen nebyla dosud dokončena… Nebo ve Finsku ano?

Ve Finsku podle mě v mnoha směrech už dávno dospěla do stádia, kdy není kam se posouvat dále. Vždyť už před lety zvolili do čela státu ženu, navíc lesbu, Tarju Halonenovou (ve funkci prezidentky v letech 2000–2012, pozn. red.). Ale abych se vrátila k literatuře: mně je upřímně jedno, jakého pohlaví je autor – muž, žena anebo někdo mezi –, pokud je text dobrý, je mi jedno, kdo ho napsal. A nemyslím si, že je v současné finské literatuře někdo zvýhodňován nebo znevýhodňován na základě tohoto měřítka.

Ještě k těm ženským autorkám, které jsou vidět… Co mají společného? Téma? Pohled na svět? Podobné životní zkušenosti? A proč zrovna ty tři, které jsi jmenovala, rezonují v Česku?

Možná proto, že u nás ta emancipace tak daleko nedospěla? Těžko říct. Oksanenová podle mě rezonovala před lety, teď už tolik ne, její dosavadní vrchol byla Očista, jestli přijde s něčím zajímavějším, kdoví. V případě Kettuové to byla Porodní bába. Obě díla nahlížejí určité, u nás nepříliš známé historické události novým prizmatem. Kettuová navíc na rozdíl od Oksanenové píše svérázným, nenapodobitelným poetickým jazykem, což ji činí literárně zajímavější. Sinisalová je špička finské literatury už dlouho a u nás myslím stále nedoceněná. Ale opravdu bych nerada, aby tady vznikl dojem, že autorky jsou výraz-nější. Před nimi u nás rezonovala celá řada silných finských autorů – vzpomeňme na Kariho Hotakainena, Juhu Sepäläho nebo Aska Sahlberga. Mimochodem všichni v úžasných překladech Vladimíra Piskoře. Netroufám si hádat, kde je zakopán pes – může to být v nakladatelských postupech, které jsou samy o sobě občas loterií; může to být tím, že jeden autor nebo autorka spustí určitou vlnu překladů, na které se svezou ostatní…

Já jsem četla debut Sofi Oksanenové Stalinovy krávy a velmi mě zaujala provázanost a prostupnost mezi Finskem a Estonskem, které bylo v době autor-čina dospívání ještě sovětskou republikou. Jednou z rovin románu je v důsledku toho i nesnadné hledání vlastní identity. Jak to mají s identitou Finové dnes? Trápí se nějak pocitem, kam vlastně patří?

Jak už jsem říkala – Finové se podobně jako my, Češi, vždy nacházeli mezi dvěma mlýnskými kameny, mezi dvěma velmocemi, které se přes ně v průběhu staletí valily, něco po sobě zanechaly, něco odnesly. Identita Finů jakožto národa je nadále diskutována, protože existuje několik teorií o původu Finů a žádná stoprocentně neuspokojuje všechny badatele. Myslím, že Finové jsou na jednu stranu velmi hrdí na to, jací jsou vlastně exoti a jak si tam kdesi na výspě kontinentu, v neúrodném kraji, vystačí sami, bez pomoci zvenčí. V tom se odráží jejich proslulá houževnatost neboli sisu. Nesmírně pyšní jsou na své úspěchy, kterým se dostalo světového věhlasu – například pokroky v oblasti digitálních technologií (Nokia) nebo světoznámý finský design. Na druhé straně ale stále po očku pomrkávají, co dělá jejich západní soused, a trochu se po něm opičí. Ta rivalita mezi Finskem a Švédskem se projevuje v ledasčem, nejen v hokeji, ale i v politice, v médiích… Řekla bych, že má hodně společné- ho s tím, jak Slováci vnímají Čechy a my je, jinými slovy: nám jsou „bratia“ víceméně ukradení, oni k nám ale vzhlíží.

Jak si ty sama vybíráš autora či autorku, které budeš překládat? Je pro tebe důležité, abys s textem souzněla, nebo je lepší mít od textu odstup? A můžeš to ukázat na nějakém konkrétním příkladu?

Nejsvobodněji si zatím vybírám básnířky a básníky, protože u poezie je šance na vydání dost mizivá, takže z žádné strany nikdo netlačí. Jsem typ překladatelky, která nerada překládá cokoli, co ji neoslovuje. Mám s tím opravdu problém, a proto se mi už několikrát stalo, že jsem po první knize odmítla v sérii pokračovat. Možná to zní povýšeně, ale není to tak. Já totiž vím, že bych u toho trpěla. A proč si tohle způsobovat? Nemluvě o tom, že bych pak s výsledkem zákonitě nemohla být spokojená a asi by to na něm bylo i znát. Chci zkrátka věnovat čas jen tomu, s čím nějakým způsobem souzním anebo co mi přijde z některého hlediska (jazykového, tematického) dostatečně zajímavé. V próze se to povedlo u Leeny Parkkinenové, Katji Kettu- ové, nakonec i u Pajtima Statovciho – u něj jsem trpěla, protože Kočka Jugoslávie je sice výborná kniha, ale vypráví velmi, velmi smutné příběhy. Netvrdím ovšem, že tento přístup k textu je jediný správný. A už vůbec ne výhodný, naopak – člověk jde vlastně sám proti sobě. Například když u nás nyní finská (potažmo severská) literatura zažívá zlatý věk, mohla bych plodit jeden překlad za druhým, brzy se pyšnit desítkami přeložených knih a pobírat vyšší tantiémy, možná se tím dokonce i uživit. Jenže ze své podstaty taková nejsem, naslouchám své intuici a mám určitá vlastní přesvědčení, kterými se řídím ve všech svých aktivitách či obecně v životě. Nerada se do čehokoli nutím. To ovšem neznamená, že neexistuje plno skvělých překladatelů, kteří jsou schopni se od textu oprostit, trochu jako by ze sebe vystoupit, jako to dělají herci nebo učitelé. Jsou to odlišné přístupy a z obojího může vzejít jak vynikající výstup, tak pěkný paskvil.

Kromě překládání a fotografování se věnuješ už řadu let organizování různých literárních akcí. Začalo to v Olomouci Festivalem básníků v Galerii U Mloka, teď se podílíš na programech v pražském Café Fra… Proměnil se nějak tento typ akcí vlivem proměny společnosti a jejího vnímání či přijímání literatury?

Řekla bych, že minimálně. Návštěvníci jsou možná méně upejpaví ptát se, autoři méně upejpaví říct si o honorář, ale to jsou spíš důsledky vývoje. Koncepčně jde stále o totéž: sejde se pár nadšenců, poslechnou si čtení nebo zhlédnou performanci, podebatují, tvrdé jádro to pak společně zhodnotí a spláchne u piva. Často se experimentuje, ale experiment tu byl taky vždycky. Vzpomínám si třeba na vystoupení básníka a překladatele Tomáše Míky na LIBRI v Olomouci někdy v roce 2002 nebo 2003, při němž se verše promítaly projektorem přes akvárium napuštěné vodou. Dnes je akcí nesrovnatelně víc než dřív, to bude ten největší rozdíl. Má to své výhody i úskalí: rozmanitá paleta akcí uspokojí náročnější i méně náročné čtenáře, ale někdy byste se potřebovali naklonovat.

Kde se vzal ten nápad pořádat ve Fra čtenářský klub v anglosaském stylu, který děláte s Ondřejem Lipárem? A s jakou odezvou se setkává?

Vznikl z potřeby zavést u nás tuto platformu na pravidelné bázi. Když jsem byla na překladatelské rezidenci ve Finsku, zúčastnila jsem se podobného čtenářského kroužku v jednom (doslova) zapadákově a říkala jsem si, jak je možné, že v Praze nic podobného není. Vím, že se konají čtenářské kluby v pražské Městské knihovně pro anglicky mluvící, vím, že někteří moji známí se setkávají a pořádají soukromé čtenářské kroužky pro přátele, vím, že podobné iniciativy probíhaly v jiných českých a moravských městech – například v Táboře nebo v Opavě díky nadšení tamních knihovníků. Většinou jde ovšem o akce nepravidelného rázu. Fra Book Club je v několika ohledech jiný, nový. Jednak v tom, že je rozdělený do dvou částí – v první si o knize povídáme s ostatními čtenáři, v druhé půli se přidá i autor/ka, u cizojazyčných překladatel/ka. Jednak v tom, že je placený – nad čímž někteří kroutí hlavou, i když je to naprosto v pořádku, protože je to přirozený řetězec: chceme autora, je to „něco navíc“, tak to oceníme; chceme autora, musíme ho za jeho čas odměnit. Zájem se liší knihu od knihy, někdy je plno a musíme odmítat, protože limit je deset lidí, jindy jich přijde třeba pět. Každý dosavadní klub byl něčím odlišný, co je ale spojuje a co mě na tom baví nejvíc, je, že člověk může být svědkem (potažmo účastníkem) přímé konfrontace autora a čtenáře. Navíc v té uvolněné atmosféře úzkého kruhu mizí bariéry v podobě jakéhosi respektu či strachu, které mohou mít čtenáři při návštěvách větších literárních čtení, a neodváží se proto autora na nic zeptat.

V září byl jeden z pořadů ve Fra věnovaný finskému komiksu. V tom jsi měla taky prsty? A je to ve Finsku oblíbený žánr?

Ne, to byla akce Českého literárního centra a jejich rezidentky Petry Virtanenové, která se komiksu profesně věnuje. Komiks ve Finsku určitě populárním žán-rem je. Ve světovém měřítku jsou dodnes nejznámější Muminci Tove Janssonové, ale pozvolna nakladatelé i u nás začínají objevovat širé, neprozkoumané vody současného finského komiksu. Posledním a dosud myslím největším počinem v tomto směru je Agnes a sedmý host od Kati Närhiové, který nedávno vydalo nakladatelství Paseka. A neříkám to jen proto, že jsem ho přeložila. Jde o velmi precizní dílo po všech stránkách – kresbou, textem i knižním provedením. Vizuálně připomene Addamsovu rodinu, filmy Tima Burtona, obsahově gotický román, detektivní záhadu zamčeného pokoje a nechybí samozřejmě finské podivno. Kdo má rád černý humor, přijde si na své. A Agnes je antihrdinka k pomilování.

V příštím roce by ti měla vyjít Finská čítanka. Jedná se skutečně o „čítanku“ pro školy, nebo je to úplně jinak?

Tyto dvojjazyčné čítanky vycházejí už několik let v nakladatelství Labyrint. Vyšla jich celá řada – britská, německá, holandská, italská, kubánská… Ze severu norská a švédská. Jde o kolektivní počin, bude se na něm podílet několik překladatelů z finštiny, já budu editorkou knihy. Čtenářům můžu slíbit, že se dočkají dosud nepřeložených povídek od autorek a autorů u nás už známých, ale také zcela neznámých, kterým tak vyjde první text v češtině. Textů bude celkem jedenáct a měly by postihnout žánrovou a tematickou rozmanitost a současně specifika finské literatury po roce 2010.