Tak zní název společného projektu Asociace spisovatelů (AS) a českých knihoven, který byl zahájen v září tohoto roku a potrvá až do června roku 2018. O jeho vzniku, podobě, cílech a financování jsem hovořila se členem výboru AS Ondřejem Lipárem. 

Jak tento projekt vznikl? Souvisí nějak s výzvou či spíše prosbou ředitele Moravské zemské knihovny (MZK) v Brně Tomáše Kubíčka, kterou v roce 12. 6. 2015 reagoval v Hospodářských novinách na Sjezd spisovatelů, a která zněla:

„Přijďte za námi do knihoven. Nejenom jako ti, kteří budou číst či diskutovat z pódia, ale i jako ti, kteří jsou účastni v publiku. Staňte se našimi proaktivními čtenáři. Myslím, že si tím pomůžeme navzájem.“?

Pokud ne, co potřebu tohoto projektu vyvolalo, případně kdo jmenovitě s ním přišel?

Celý nápad vzešel z přátelských debat mezi Janem Němcem z Asociace spisovatelů, Evou Měřínskou z Městské knihovny Tábor, Janem Delongem z Knihovny Třinec a mnou. Jednak jsme hledali způsob, jakým by Asociace mohla prakticky vstoupit do literárního provozu, zároveň se ukázalo, že některé knihovny takový typ spolupráce ocení a využijí. S výzvou pana Kubíčka je to spíš přirozená souhra, než nějaká přímá inspirace, ale je pravda, že MZK je pod jeho vedením tím typem knihovny, která nechce jen půjčovat knihy, a s tím souzníme.

Co je jeho cílem?

Zprostředkovat čtenářům kontakt se současnou českou literaturou naživo, zblízka a během jedné sezony v deseti různých podobách, protože věřím, že jsme vybrali autory poměrně rozličné. Ale projekt se dá brát i opačně: nabídnout autorům možnost vyjet do deseti míst, kam by se třeba jinak nedostali, a představit tam své texty. Obecně nám jde o to, více propojit světy knihoven a současné literatury.

Kdo za knihovny je partnerem Asociace spisovatelů a v čem toto partnerství spočívá?

Největší práci v rámci příprav odvedli Eva Měřínská a Jan Delong – pomohli nám jak s přípravou konceptu, tak i žádosti o grant a hlavně s pochopením toho, co knihovny v podobném projektu potřebují.

Co tedy knihovny potřebují?

Vedle samotného kontaktu s autorkami a autory v případě takovéto akce třeba sjednocené propagační materiály, koordinaci a zároveň do určité míry individuální přístup, třeba kvůli administrativě.

Ta akce je někde nazývaná „Projekt 10 na 10“, což znamená 10 autorských čtení v 10 knihovnách po 10 měsíců (září 2017–červen 2018), ale jak zjišťuji, už se zapojilo knihoven dvanáct…  Může se tedy přidat kdokoliv a počet není omezen?

Finální sestavu knihoven tvoří Knihovna Jiřího Mahena v Brně, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích, Městská knihovna Chodov u Karlových Varů, Městská knihovna v Jevíčku, Krajská vědecká knihovna Liberec, Městská knihovna Polička, Městská knihovna Prostějov, Šmidingerova knihovna Strakonice, Městská knihovna ve Svitavách, Městská knihovna Tábor, Knihovna Třinec a Masarykova veřejná knihovna Vsetín. Místo plánovaných deseti tedy jedenáct, s tím, že Jevíčko a Svitavy se po vzájemné dohodě budou po měsíci střídat.

Žádnou pražskou knihovnu jste neoslovili?

V Praze se toho myslím okolo literatury děje až až, bylo by to trochu nošení dříví do lesa.

Jak náročné je to na organizaci, kdo se o ni stará a na základě čeho jsou vybíráni autoři?

Autory jsme se snažili namíchat tak, aby byli zastoupeni prozaici i básníci a aby to ideálně byli také autoři, kteří v roce 2017 vydávají novou knihu. Vedle toho jsme se snažili nabídnout jak bestsellerové autory, tak ty, kteří píší pro užší okruh čtenářů, ale možná o to intenzivněji.

Zorganizovat celou věc je skutečně poměrně složité, ale nemá cenu zdržovat tu detaily; v praktické rovině se o většinu věcí stará student arts managementu Václav Miškovský.

Bestsellerové autory? Takovou autorkou je pro knihovny například Halina Pawlowská, která jim raketově zvedne statistiku návštěvnosti, a to i tehdy, vybírá-li se na ní vstupné 150 korun. Předpokládám, že touto cestou jít nechcete…

To samozřejmě ne – v první řadě jde především o kvalitu, což doufám jména letošních autorů dokazují: Petra Hůlová, Ivana Myšková, Milan Ohnisko, Karol Sidon, Adam Borzič, Petr Borkovec, Petr Hruška, Martin Reiner, Jakub Řehák či Marek Šindelka.

Jsme-li u autorů, s jakou odezvou jste se u nich setkali? Byla něčí reakce odmítavá? A pokud ano, na základě jakých argumentů?

Pokud si dobře vzpomínám, autoři naši nabídku přijímali poměrně ochotně, což nás samozřejmě potěšilo. Konečně, je to služba pro ně, nabízíme jim v podstatě takové turné. Z pohledu Asociace spisovatelů je to přesně ten typ činnosti, kvůli kterému vznikla: starat se o současnou literaturu ve veřejném prostoru.

Měli jste pocit, že ve veřejném prostoru je současné literatury málo?

V Praze nebo Brně literatura beze sporu žije celkem intenzivně, ale ne v každém českém městě máte možnost se setkat s žijícím autorem, poslechnout si ho naživo a debatovat s ním.

Mezi vybranými autory je i prozaička Ivana Myšková, která si v rozhovoru ve Tvaru 8/2017 trochu stěžovala na přemíru autorských čtení a literárních festivalů, protože jí (a možná i jiným autorům) berou čas, klid a možnost soustředění se na vlastní psaní. Na druhé straně – předpokládám, že toto „kočování“ po knihovnách je honorované, což spisovatelé jistě uvítají. Kdo projekt financuje? A chcete, aby pokračoval i v dalších letech? Jaké jsou pro to předpoklady?

Finančně je projekt zajištěný jednak z grantu Ministerstva kultury, ale přispívají na něj také samotné knihovny. Byli bychom určitě rádi, pokud bychom mohli pokračovat i v dalším roce nebo letech, ale důležité samozřejmě bude, s jakou reakcí se během letošního běhu setkáme u návštěvníků knihoven, knihovníků i samotných autorů, včetně Ivany Myškové. No a Ivanu stejně nejlepší věci napadají ve vlaku, takže snad to turné její tvorbě moc neuškodí…

Možná i proto se účastní právě probíhajícího festivalu Čtení ve vlaku… Ale vážně: když jsme ve Tvaru v období podzim 2016 – jaro 2017 otiskovali seriál o knihovnách a jejich směřování, který odstartovala právě reportáž Ivany Myškové, nazvaná „Musí být knihovna ‚sexy‘?“, měla jsem z následných reakcí pocit, že spisovatelé a knihovníci nemluví stejným jazykem. Vy jste na nic podobného nenarazili?

Těžko to nahlížet takhle, když u zrodu celé věci byla právě shoda mezi konkrétními lidmi z knihoven a konkrétními spisovateli. Myslím, že si obě strany mají vzájemně co nabídnout a vzájemně si prospívat. A hlavně věříme, že společná řeč se nachází právě skrz společnou činnost.