Pod názvem Lidé jako my přináší editorka Anna Sedláčková s týmem překladatelů výběr ze „současné lotyšské literatury“, jak praví podtitul. U názvu knihy je situace poměrně přehledná, byl sem přenesen z titulu stejnojmenné úvodní básně, kterou editorka přeložila z livonštiny; co se týče podtitulu, stojí za to si rozsah jeho jednotlivých složek zpřesnit.

Začít můžeme už u oné livonštiny neboli livštiny: to je vyhynutím akutně ohrožený ugrofinský (podobně jako sousední estonština a na rozdíl od většinové lotyštiny, která patří mezi jazyky baltské) jazyk, jehož revitalizaci je v současném Lotyšsku věnována pozornost – a na těchto snahách se podílí i sama editorka. Vedle toho je na závěr antologie připojen překlad kratičkého útvaru, který by se snad dal nejpřiléhavěji označit jako báseň v próze, s názvem „Příhraničí“ od Ligije Purinaši (1991), přeložený opět Annou Sedláčkovou, ale tentokrát z latgalštiny; to je podle některých dialekt lotyštiny, podle jiných samostatný jazyk, historicky starší než dnešní standardní lotyština. Bůh a odborník suď; běžnému čtenáři, který odborníkem na jazykovou situaci v Pobaltí není, je alespoň zřetelná snaha prezentovat lotyšskou literaturu nikoli jako jednojazyčný monolit, ale jako aspoň trochu jazykově rozrůzněnou, což pro něj nejspíš bude překvapivá novinka.

Zastavíme-li se dále u slova „literatura“, do antologie byly shromážděny, vedle obou zmíněných výjimek, v celkovém počtu sedmnácti texty prozaické – z větší části povídky, ale také úryvky z románů. Konečně co si lze představit pod adjektivem „současný“, vysvětluje letonista a lituanista Pavel Štoll v úvodní stati: antologie si nerozumí jako generační, ale snaží se pokrýt co nejrozsáhlejší spektrum autorů, jež sahá od „žijících klasiků“ po nedávné debutanty. V témže textu se dále deklaruje co možná největší pestrost a rozmanitost žánrová a obsahová a lehká preference próz oceněných; pokud jsem nečetl nepozorně, nikde se nedozvíme, zda byla zohledněna ještě nějaká další kritéria, nejnápadněji
např. to genderové: z jedenácti zastoupených prozaiků je sedm žen, což samozřejmě nemusí samo o sobě nic znamenat (na rozdíl např. od antologie lotyšských spisovatelek Krajinou samoty, vydané v roce 2006 v nakladatelství One Woman Press), ale jak uvidíme, ženské hledisko je v řadě přeložených textů výrazně přítomné.

V úvodní studii, zařazené až po zmíněné titulní básni, která tak plní funkci jakéhosi rozsáhlého motta, se vedle úvodních slov k vlastní antologii a aspoň základního komentáře ke shromážděným textům lze hlavně přehledně seznámit s tradicí překladů z lotyštiny do češtiny (stojí za zmínku, že první překlad pochází z roku 1910), která se – vinou vlivů povýtce neliterárních – v poválečném období do roku 1989 odehrávala v paradoxní situaci, kdy kontakty mezi Lotyšskem a Československem byly jednak upozaďovány a zamlčovány, co se týkalo svobodné tradice předválečné, a současně se těšily přízni rozhodujících činitelů, protože šlo koneckonců o součást navýsost žádoucí československo-sovětské spolupráce.

Pokud jde o recepci lotyšské literatury u nás v období po pádu komunistických režimů, vedle uvedené antologie povídek od lotyšských autorek lze připomenout hlavně povídkový soubor Ingy Ābele Vítr proměnlivých směrů (přel. Lenka Matoušková, 2009) nebo zcela nejnovější úspěšný počin, překlad románu Mateřské mléko Nory Iksteny (přel. Anna Sedláčková, 2023). Základní zvěst, kterou si lze odnést z celkového pohledu na antologii a z cenných doprovodných textů, počítaje mezi něž také medailonky překladatelů, zní, že česká letonistika je podle všeho v dobré kondici – a lotyšská literatura se u nás těší živému zájmu, podobně jako např. díky neúnavnému Jiřímu Našincovi literatura moldavská, o vzkvétající české ukrajinistice nemluvě.

Srovnání právě s literaturami bývalého Sovětského svazu se nabízí mimoděk a lze proti němu pochopitelně vznášet námitky – připouštím, že je to vlastně nálepkování, že je z určitého úhlu nestoudně koloniální. Přesto mi budiž odpuštěno, protože v samotných zastoupených textech – a mimochodem i v Mateřském mléce, zpracovávajícím právě sovětskou dobu očima tří ženských generací – je historické trauma jedním z frekventovaných témat a tím spíše stojí za to podívat se, jak se náhled na ně proměňuje v očích současné prózy.

Konkrétně do období sovětského panství se vracejí povídky Kristīne Ilziņy (1969) „Když jsem byla mladá a zamilovaná“ a „Romance v době puče“. První z nich na malé ploše popisuje dilemata spojená s nahlížením do zpřístupněných čekistických spisů, s nimiž je spojen jednak absurdní škleb podobný tomu, který známe od Moldavana Iuliana Ciocana, jednak vztekle bezmocná melancholie za jedním vztahem, v němž nebylo vše tak, jak se zdálo být – a text končí protagonistčinými dvěma přáními

… abych se to nikdy nedozvěděla. A abych jeho krycí jméno nevymyslela já sama
s. 79.

Druhá povídka se odehrává v době srpnového vojenského puče proti Michailu Gorbačovovi v roce 1991 a klade do kontrastu hledání normality v podmínkách, kdy se na ulicích najednou objeví tanky. První je založená na psychologizaci postav, druhá na reáliích, obě pak na konfrontaci života s vnějšími prvky, které do něj vtrhnou: otevřeně násilné, jazykové (přídech cizoty a nepatřičnosti u ruštiny), prostorově odtažité (ozvuk vzdálené vojenské intervence SSSR v Afghánistánu) či prostě nějak divné.

Na návratech do minulosti a jejich nesdělitelnosti jsou založeny ukázky z románu Māry Zālīte (1952) Pět prstů, v němž můžeme poznat lotyšské navrátilce ze sibiřského vyhnanství, kteří v domovině musejí čelit nepřijetí a ocejchování. I tato autorka pracuje s náznakem, s izolovanými detaily, každodenními motivy a s jejich absurdní konfrontací – a poslední z úryvků ústí do poznané nemožnosti osobní historickou zkušenost sdělit:

Pravda není strašidelný příběh. Pravda je pravda.
s. 154

Stejně tak je předmětem uměleckého ztvárnění druhá historická rána, která Pobaltí ve 20. století postihla: okupace nacistická. Zde vyniká povídka Ievy Melgalve (1981) „Laimdotino osvobození“, odehrávající se na přelomu obou okupací a tematizující perspektivu ženskou v jejích metamorfózách zejména mileneckých – a také opět pohled individuální, když zachycuje vnitřní monolog mladého protagonisty po lotyšské variaci na Křišťálovou noc, v níž hoří synagogy i s lidmi:

… to se přece nemůže dít. Nemůže být pravda, že všichni tito lidé, Němci a Lotyši, s úsměvem na tvářích ozářených plameny, že by všichni byli takoví. Že by se všichni tak strašlivě mýlili. Musí to být tak, že se mýlím já
s. 204.

Podobně stojí v centru pozornosti osamocený člověk a introspekce jeho nitra v úryvcích z románu Ingy Gaile (1976) Krasavice.

S oběma těmito autorkami se dostáváme k dalšímu velkému tématu v antologii výrazně přítomnému, a to ženskému. Než se na ně však podíváme zblízka, podotkněme, že celá tato základní konfigurace v historizujících lotyšských prózách – jednotlivec versus systém – má zcela jinou povahu než středoevropský topos „malého člověka“: lotyšští autoři své hrdiny nezbavují hrdinského rozměru, ale stavějí je do situací, v nichž jde takřka o kejhák, spíše než před každodenní morální volby, z nichž by se dalo vybruslit, nejlépe ještě bez ztráty květinky, přesmyknutím do groteskního nebo absurdního tónu.

To však zároveň neznamená, že by groteskní a absurdní tóny ve sbírce nezaznívaly – právě naopak. Je to ovšem absurdno spíše hravé, ironické, relativizující, nonsensové než tragicky existenciální, jak by snad mohlo z předchozího odstavce zdánlivě plynout. Platí to pro obě povídky Guntise Berelise (1961), v nichž ještě zableskne až hororový motiv, a hlavně pro kratičké anekdotické či črtovité miniatury Rvīnse Vardeho (1985), na které by se přiléhavě hodil titul sbírky maďarského autora Istvána Örkényho, který tento žánr proslavil – Minutové grotesky:

Paní na trhu se mě najednou nahlas ptá: ,Co děláte?‘ Pomyslím si, že hledám řecký jogurt v kyblíčku, co se z obchodů vytratil, jestli to ale myslí globálně, tak co já jen nedělám. Ukázalo se, že mluvila do telefonu.
s. 117

Ženská perspektiva je třetím z výrazných rysů řady textů obsažených v antologii, a to v různém žánru. Umístění ženské postavy do opozitní pozice vůči dějinným krutostem jsme viděli u Gaile či Melgalve, opět se zde nabízí připomenout Kristīne Ilziņu; ženy se v nich vyskytují v rolích společnic, partnerek, matek, nevěst, babiček, pečujících, zodpovědných za další lidi nebo prožívajících specifickou intimitu; úryvky z románu Insomnia Ilze Jansone (1982) nabízejí lesbickou lásku konfrontovanou v poklidném, introspektivně-analytickém tónu s náboženskou vírou. Svým způsobem sem patří i silně lyrizovaná próza Ingy Ābele, konkrétně dvě povídky „Linda“ a „Margareta“. V nich se ze zvláštního tkaniva z jazyka (opět se tu navrací téma livonštiny, hlavně její zvukové stránky), mýtu, lidových představ a pověstí, zbožnosti synkretizující křesťanství s předkřesťanským posvátnem a meditacemi nad světem přírody vynořují reflexe individuálních osudů ženských postav.

Jestliže v ženské perspektivě je akcentována niternost a spíše pasivní, adaptační přístup k nejrůznějším protivenstvím, jež život přináší (protože jejich aktivními aktéry jsou téměř vždy muži), lze podobný princip nalézt i v posledním typu próz v antologii obsažených – těch, jejichž tématem jsou dramata rodinná. Násilí v rodině či mezi dětskými aktéry je jedním z témat obou krátkých povídek Jany Egle (1963) a ještě výrazněji, protože zvýrazněno odstupem generačním, v povídce „Jak jen miluju Rainise“ Svense Kuzminse (1985) – v ní je postava otce, po jehož smrti se protagonista vydává do rodného maloměsta a ocitá se v zajetí traumatických vzpomínek, spojením patriarchálních a politických struktur. I to je téma feministické, a to dokonce explicitně: poté co se do dysfunkčních vztahů v rodině vložila v době vypravěčova mládí jeho učitelka, otec už

nic neudělal. Byl vzteklý a slabý. Bylo pro něho těžké žít s myšlenkou, že Paní učitelka S, tato křehká, ženská bytost, se ukázala být silnější než on
s. 166.

„Člověk je slabý. Tak byl stvořen,“ (s. 74) krčí rameny protagonistka první povídky Kristīne Ilziņy.

Možná že tento chápavý přístup k lidské slabosti je tím hlavním, co odlišuje v okamžicích nejnesnesitelnějšího tlaku vnějších okolností ženský pohled od pohledu muže, který je – neboť tradičně musí či aspoň má být – nositelem síly. A proto sem zařadíme i posledního autora – Andrise Kalnozolse (1983), jenž v úryvcích z románu Říkají mi kalendář představuje fiktivní zápisky mladíka trpícího blíže nespecifikovanou duševní poruchou, jejichž prostřednictvím (psát si deník dostal za úkol od místního pastora) se účastníme ohledávání prostoru maloměsta a namnoze bolestivých interakcí s jeho obyvateli; i zde je hrdinou někdo, kdo je jaksi z definice ten slabší.

Jako celek lze antologii hodnotit jako velmi zdařilou – cíl nabídnout čtenáři co nejrozmanitější paletu současné lotyšské literatury byl nepochybně splněn. Úroveň překladu nejsem schopen zhodnotit, ale u žádného z textů není plynulost oslabena natolik, že by to vzbuzovalo otázku, zda podobný odpor klade i originál, a jde tedy o záměr; snad jen u překladů Ondřeje Muroně mě rušily některé moravismy („solnička“ ještě snad, ale „plytký“ talíř?) a jsem si téměř jist, že postavička jménem „Karlsons“, který létá povětřím za pomoci vrtule na zádech, je Karkulín (ze střechy) Astrid Lindgrenové. Ale to je pouhá drobnost. Vcelku lze vydání sbírky Lidé jako my přivítat – nejen jako potenciální vodítko pro případnou iniciativu českých nakladatelství (jak Pavel Štoll naznačuje v samém závěru svého textu), ale jako základ ke komparaci se situací naší, domácí prózy.