06_studie
Vladimír Novotný

Někrasov a nekrásy na Rusi. K 200. výročí narození Nikolaje Alexejeviče Někrasova

Bonviván Někrasov občas prohrál, povětšinou však závratně vyhrával. Říkalo se, že například ministra financí obehrál nejméně o milion franků. Z jeho bohatýrských, nikoli loupežnických karbanických zisků po desetiletí blahodárně těžila i ruská literatura…

Esejistika – Studie
Z čísla 20/2021

Dvakrát čtrnáct dní, co se narozenin týče, dělí od sebe dva klasiky ruské literatury 19. století, leč z hlediska jejich mediální proslulosti mezi nimi zeje přímo bezedná propast. Zatímco o zmíněné čtyři týdny starší Fjodor Michajlovič Dostojevskij je označován za jednoho z největších evropských spisovatelů, jeho mladší generační vrstevník a leckdy i souputník Nikolaj Alexejevič Někrasov (1821–1878, původně 1877) skončil v propasti zapomnění. Narodil se podle juliánského kalendáře 28. listopadu, jenže když na Rusi doháněli a předháněli kalendář gregoriánský, posunuly se mu narozeniny na 10. prosince. V kulturním povědomí je ale nesrovnatelně známější jeho jmenovec, zesnulý prozaik Viktor Někrasov (1911–1987), někdejší laureát Stalinovy ceny za literaturu a pozdější pařížský exulant a disident.

Tak či onak, nejenom světoznámý Fjodor Dostojevskij, ale i klasik ruské poezie Nikolaj Někrasov v těchto dnech z literárního záhrobí důstojně oslavují své 200. narozeniny a nekrofilně oceňme, že rovněž jejich hroby jsou od sebe v Sankt-Petěrburgu poměrně blizoučko. Na básníkově náhrobku i na četných pomnících se pochopitelně uvádí letopočet úmrtí 1877. Připomeňme, že když Dostojevskij, který svého raného literárního redaktora přežil jen o tři roky, pronesl tklivou smuteční řeč na manifestačním Někrasovově pohřbu, polemicky vyzdvihl jeho košaté básnické dílo jako nejvýznamnější v ruské poezii po tvorbě Puškinově a Lermontovově. Což mu nepochybně nikým z básníků tehdy žijících na Rusi nebylo nikdy odpuštěno.

Jak však psát o klasikovi, aby se jeho odkaz aspoň zčásti oživil, zvláště když jde o umělce (právem? neprávem?) přehlíženého a opomíjeného? Vždyť i amúzická a málo vědoucí Wikipedie ve srovnání s přepodrobnými referencemi o Dostojevském věnuje druhému nynějšímu jubilantovi všehovšudy krapet bizarních řádek. Uveďme z nich nejúsměvnější větičky, v nichž se praví, že si Někrasov „díky svým veršům o rolnících získal obdiv radikálních a liberálních kruhů ruské inteligence“ (zvláště podřízených redaktorů a přispěvatelů, revolučních či radikálních demokratů Nikolaje Dobroljubova a Nikolaje Černyševského), dále že „byl také editorem několika literárních časopisů“. Skutečně několika, mělo by se však upřesnit, že několika dvou, ne-li tří, pohříchu však těch erbovních, které jsou dodnes pýchou a chloubou ruské literární žurnalistiky: Otěčestvennyje zapiski (Vlastenecké listy) a zejména Sovremennik (Současník), jejž básník a žurnalista vydával nepřetržitě, zápole a jednaje s cenzory skoro dvacet let, než byl list ouředně provždy zastaven. Aby ožil po necelé stovce let s názvem Naš sovremennik, leč finanční úbytě ho po roce 1990 nakonec udolaly.

Nutno podotknout, že v těchto periodikách publikovala pod Někrasovovým vedením celá plejáda ruských klasiků, nejen Dostojevskij, ale kupříkladu také Lev Tolstoj, Ivan Turgeněv, Ivan Gončarov a další, v současnosti ještě více zapomenutí. Například Ivan Panajev, o němž se ještě zmíníme. Též jejich obdiv si N. A. Někrasov získal, napořád se však s nimi i rozkmotřoval vzhledem ke své až zlotřile nonkonformní povaze. Jednou byl příliš, podruhé zase příliš málo liberální nebo radikální, někdy si počínal jak ex-statkářský hejsek, jindy jako vzdorošlechtic. Ačkoli horlivě promlouval jako mluvčí „třetího stavu“ (ještě před zrušením nevolnictví v říši), hájil jeho zájmy a pranýřoval veškeré „nekrásy“ v sociální sféře, byl bytostně provázán se šlechtickým Ruskem a jeho publicistické plamenné protesty vyznívaly jako výzva k osvícenější konstituční monarchii. Revolucí se nedožadoval – zvláště po fiasku tzv. děkabristů, šlechtických revolucionářů, z nichž mnozí byli liberálně smýšlejícími svobodnými zednáři – a nedokonaný atentát na cara báťušku (v roce 1866) pokládal za nejhrdelnější z hrdelních zločinů.

Můžeme se dočíst, že se Někrasov narodil v Nemyrivu, ale za autorova života se tato provinční lokalita jmenovala porusku Němirov (nikoli: Němirovo) a šlo o posádkové město v někdejší Podolské gubernii na území dnešní Ukrajinské republiky. Na rozdíl od Nikolaje Gogola neměl budoucí básník žádné ukrajinské kořeny: Jeho rod pocházel ze středoseveroruské Jaroslavlské gubernie a Někrasovův otec v listopadu 1821 sloužil co poručík mysliveckého pluku v jižních končinách říše, jen aby měl nějaký příjem a vyřešil tíživou zadluženost. Proto chvátal s oženěním a pojal za choť šestnáctiletou Jelenu Zakrevskou (Zakrewskou), narozenou ve Varšavě, jejíž movití rodiče ovšem nedali ke sňatku souhlas. Novomanželé se záhy přemístili (už i s malým Nikolajem) do rodové vsi Grešňovo (zbylo v ní toliko padesát „duší“) u Jaroslavlu.

Vše, co v dětství a jinošství budoucí literát prožil, rezonuje jak brutální červená nit v mnoha knihách ruských spisovatelů: Matka téměř nevycházela z domu, zvláště když si despotický otec liboval v orgiích s mladičkými nevolnicemi, své „živé duše“ zvěrsky trestal a stvrzoval tím, jak může v Rusku vypadat „lidové hoře“, k němuž přispíval i jako neslitovný exekutor či vymahač poplatků. Právě o tomto nevolnickém „hoři“ pak psal Někrasov celý život. Ostatně podle literárněhistorických pramenů měl třináct sourozenců, nejspíše nejméně třináct kromě nemanželských. Rodič si přál, aby syn nastoupil důstojnickou dráhu, když si však trucující Nikolaj zvolil univerzitu, nedal mu na studia ani kopejku. Pravda: pouze zpočátku.

Následující etapa Někrasovova mládí ztělesňovala počátky „prokletého básníka“ své doby. Ač statkářský synek, jenž ve dvaceti přišel o svou „něžnou matku“, o níž tvrdil, že byla Polka, nikoli Ruska, v Sankt-Petěrburgu skoro tři roky žil jako bezdomovec i v doupatech plných blech. Nebo štěnic? Aby měl co jíst, postupně prodával oblečení a poté i všechny knihy, ponechal si jen polštář a kobereček, na němž spával. Traduje se, že ho co šeredně churavějícího před smrtí hladem zachránil potulný žebrák, který jej ošetřoval a ubytoval v chýšce na předměstí. Jindy nocoval u přítele, měli však jen jedny boty a vycházeli z domu na střídačku. Chudí lidé… S nadsázkou řečeno by po půlstoletí mohl Knut Hamsun napsat svou řeřavou expresivní prózu Hlad právě o Nikolaji Někrasovovi.

Potom se však již od budoucího literáta rozmarná štěstěna neodvrátila: Neduživý studios vstupuje do redakce Vlasteneckých listů, živí se kondicemi, pilně sepisuje verše i vaudevilly, sbližuje se s největšími osobnostmi tehdejší ruské prózy a poezie a proklamuje polemicky zaměřenou realistickou poetiku v intencích tzv. naturální školy. Už v devatenácti Někrasov vydává první, pseudoromanticky laděnou sbírku, když ji však největší ruský kritik předminulého věku Vissarion Bělinskij bez pardonu strhá, autor ruče přesedlá na prózu. Paradoxní je, že po několika letech ho umírající Bělinskij vyzve, aby znovu vzkřísil svůj básnický talent, načež Nikolaj Alexejevič spontánně uposlechne.

Otázkou je, zda Někrasovův život nepředstavuje svého druhu ruskou románovou klasiku o sobě a není ještě dramatičtější a rozporuplnější než jeho literární dílo, píšeme však o jubileu velkého spisovatele, pročež zrekapitulujme, co zejména o autorově poezii soudí tuzemská literární rusistika. Ta praví, že N. A. Někrasov jako redaktor propagoval demokratické smýšlení a že psal „sociálně vyhrocené romány“ (mluví se také o „fyziologických črtách“), přičemž svůj epický talent vydatně uplatnil i v žánru básnické povídky. Danuše Kšicová zdůrazňuje, že jde též o tvůrce ruské syžetové lyriky, jakou v příštím století psala například Anna Achmatovová, přičemž Nikolaj Někrasov tyto syžetově komponované verše umně transformoval i z žánru dobového novinového fejetonu. Ve své tematické, jazykově eruptivní a apelativní poezii se s obžalobným temperamentem zaměřuje především na „zobrazení utrpení nespravedlivě pronásledovaných“, najmě vesničanů, továrních dělníků, nebo i vojáků, lidiček srovnatelných s Nerudovými „trhany“ (na tyto filiace upozornil již Jiří Honzík, in: Dvě století ruské literatury, Torst, 2000), nalézajících se však v ještě bezprávnějším postavení. Čteme, že stejně jako jeho někdejší vzory z řad romantiků věřil realistický literát Někrasov v sílu básnického slova a v jeho způsobilost mít pozitivní vliv na společenské prostředí. Byl to takříkajíc srdnatý „angažovaný umělec“ svého času.

Básníkovo a prozaikovo dílo čítá z akademického pohledu nikoli méně než plných patnáct svazků, pochopitelně zahrnujících i olbřímí, více než třicetiletou, mnohdy nadčasově pronikavou a prozíravou produkci publicistickou. Ve zmíněných básnických povídkách má nemálo blízko k poněkud pozdním, ne-li zpozdilým utopickým iluzím zvláště o osvícené venkovské aristokracii, v níž se údajně mohou skrývat netušené či doposud nerušené duševní schopnosti. Takoví šlechtičtí nihilisté a obzvláště mladičké krásné hrdinky v dalších letech naplno ožívají v generačních lyrických knihách klasika Ivana Turgeněva. V jedné autorově próze se ostatně mihne i nynější nebožtík jubilant Fjodor Michajlovič Dostojevskij pod značně interesantním pojmenováním či příjmením Krtek.

Z aktuálního nebo preferovaného pohledu ubíhajícího třetího tisíciletí se v rozličných příručkách též pravděpodobně oprávněně vyzdvihuje dobový Někrasovovův „feminismus“, a to jednak v souvislosti s poetizací osudu či údělu po celý život strádajících venkovských žen, jednak kvůli populárním autorovým ódickým skladbám o mladých manželkách někdejších proskribovaných děkabristů (Ruské ženy), které za svými partnery putovaly do krušných dálav sibiřského vyhnanství. Sice šlo spíše o poetovu symbolickou podporu ze západní Evropy se šířících emancipačních postojů, takto statečné byly „ruské ženy“ či především ruské šlechtičny jistěže jen některé a idylické to též nebylo, nicméně podle citované Danuše Kšicové

i tato okolnost z Někrasova činí pozoruhodný básnický zjev své doby.

Za umělecky vrcholné nebo za všeobecně nejproslulejší dílo Nikolaje Někrasova se zpravidla pokládá nedokončená čtyřdílná skladba (označovaná i za poému, za „epos“ či za „epopej“) Kdo žije šťastně na Rusi (Komu na Rusi žiť chorošo), na níž básník s prodlevami pracoval v letech 1863 až 1877. V českém překladu vyšla poprvé roku 1905 (s názvem Komu na Rusi blaze?), novější přetlumočení z pera Zdenky Bergrové vzniklo v roce 1959. Lze se ptát, zda v souhrnném titulu má být otazník či nikoli, lze také přitakat charakteristice, že jde o aktuální variantu pohádkového či folklorního námětu o bezútěšném hledání nejšťastnějšího člověka (čili aspoň jednoho jediného) v básníkově nešťastné či neblahé vlasti. Na cestu po Rusi (již po zrušení nevolnictví) se v poémě vydává sedm venkovanů (ergo: mužiků) a vše se odehrává v komediální, stejně jako tragikomické rovině, umocněné prolínáním reálného a fantaskního časoprostoru, v nichž se aktéři přesvědčují o neuchopitelné protikladnosti a protichůdnosti ruského života. Něco se však v těch nekonečných nekrásách opravdu nemění:

Mlčet a k zemi klanět se
na Rusi nikdy nikomu
se nezakazuje.

Nikomu není v tehdejších časech ani v nejmenším blaze, nikdo nežije ani náhodou šťastně: Ani putující venkované, byť vlastní kouzelný ubrousek, ani zchudlý vesnický pop (ten má velké obavy ze šířícího se sektářství, zejména z rozkolníků nebo baptistů, méně již z nepřiznaných ateistů), ani návštěvníci upadajícího zemědělského jarmarku, ani mučednickým životem utrýzněné venkovanky, ani mrtvičnatý kníže a jeho potomci. Přesto vše vyústí v optimistickou vizi „mužického Ruska“ (marně?) čekajícího na probuzení. Ačkoli se před časem nadmíru školometsky papouškovalo, že

světonázorovým základem básně je revoluční pohled na skutečnost a revoluční východisko
(Ivo Pospíšil),

symptomatická je závěrečná část nazvaná „Pije celá ves“, která ovšem za Někrasovova života nesměla vyjít. Slušel by jí s určitostí i titul „Pije celá Rus“, třebaže český převod je dosti diskutabilní (rusky: Pir na ves mir). V úplnosti byla tato poéma vydána až po roce 1918 a měla velký vliv též na meziválečnou ruskou sovětskou poezii epického ladění s venkovskou tematikou (mj. na Alexandra Tvardovského). Poměrně výstižně Bohumil Neumann ve Slovníku ruských spisovatelů konstatoval, že se Někrasov stal „nejtypičtějším reprezentantem protiartistního proudu ruské poezie 19. století“ neboli národním odpůrcem literárního parnasismu, filosofické poezie či koncepce „umění pro umění“.

S touto zčásti literárněhistorickou, zčásti publicistickou charakteristikou bezprostředně souvisí rovněž jiné, pohříchu se nejednou opakující a především vůčihledě učebnicové tvrzení, podle něhož byl N. A. Někrasov „zakladatelem tzv. ruské realistické školy“. Zní to na první pohled nemálo přesvědčivě, neprodleně je však možné položit si otázku, zda něco takového jako „tzv. ruská realistická škola“ v literárních dějinách skutečně existuje nebo je pouze takzvaná, případně zda se s tímto pojmem někdy zcela vážně operovalo nebo i manipulovalo. Obvykle se uplatňují jiné pojmy, či dokonce termíny, mluví se například nejobecněji o ruském realismu nebo o ruském klasickém realismu, v jiných souvislostech o ruském klasickém románu, přičemž se příliš nerozlišuje, zda jde o román psychologický, mravoučný nebo později „kolportážní“, případně o „ideoromány“, jako u Fjodora Dostojevského. Někrasov měl jistěže i pokračovatele a následovníky, sám byl zprvu považován za epigona pozdních romantiků, občas vyrukoval s beletrií na úrovni pouhého čtení nebo čtiva, nevytvořil však žádnou „realistickou školu“.

Proto může značné pochybnosti vyvolávat zvláště začátek uvedeného tvrzení, že se totiž básník stal „zakladatelem“ realistického směru či proudu, rozuměj v ruské literatuře čtyřicátých let a druhé poloviny 19. století. Pokud bychom tuto premisu akceptovali doslova, činili bychom z Někrasova divže ne ruského Járu da Cimrmana (případně předchůdce ruské cimrmanovské varianty, píšícího pod pseudonymem Kozma Prutkov), jenž nepochybně založil i to, co nepochybně nezaložil. Sám básník by určitě ihned co případné „zakladatele“ uvedl někoho z příštích klasiků, například Lva Tolstého nebo Ivana Turgeněva. Proč ale nepřipomenout také jiné vynikající ruské realistické romanopisce, byť se v uspěchaném 21. století už nikterak netěší takové proslulosti jako zpočátku dickensovský prozaik Dostojevskij nebo Ivan Gončarov, tvůrce nezapomenutelného „zbytečného člověka“ Oblomova? Nechť jsou vyvoláni jménem a příjmením též další velcí realisté na Rusi, byť si nikdo z nich nečinil čáku na „zakladatelství“ realistického vypravěčství: Sergej Aksakov, Nikolaj Leskov, Alexej Pisemskij…

Zbývá otázka, jak hodnotit a jak posuzovat sto padesát let dávné texty básníkovy a prozaikovy z estetického hlediska. Do jaké míry Někrasovovo dílo ve svých nejpřesvědčivějších projevech dokázalo něco podstatně změnit ve scenérii ruské literatury 19. století, když ze současného pohledu v něm kromě výrazných uzlových bodů zřejmě oprávněně spatřujeme i takové momenty jako nezavršenost či nedokončenost? Autorovo nesporné úsilí o tematickou nebo i žánrovou „změnu“ v poslání a zacílení literárního díla bylo nepochybně spjato a spojováno s tím, čemu se v kontextu předminulého věku mohlo říkat „utopické napětí“ a které se prosazovalo nejen ve filosofii či sociologii, ale i v artefaktech evropské a ruské literatury. Ačkoli i v případě N. A. Někrasova jde o vyhraněně klasický odkaz, jeho charakteristickým znakem je svého druhu vnitřní roztříštěnost výpovědi. Jak zdůrazňuje estetik Mario Perniola, také pro Někrasovovu tvorbu je z určitého pohledu příznačná „dynamická a výbušná dimenze“, která mu tenkrát získávala přízeň rozrůstající se čtenářské obce. O spisovateli jubilantovi by se posléze dalo říci, že náleží k těm umělcům, kteří, „aby se zbavili veškeré bázně, jednají rozhodně a vtrhávají do reality“. Zde tedy především do nekonečných a nepostižitelných „nekrás“ ruského života s mnoha vegetujícími „mrtvými dušemi“. V palácích i v chýších.

Jaký však člověk, „zbytečný“ nebo „nezbytečný“ byl nynější dvěstěletý oslavenec Nikolaj Někrasov? Zpravidla se připomíná zejména jeho dětství probíhající v ovzduší patriarchální brutality a poté již zmíněná bezdomovecká mladá léta, kdy si co hladový student sháněl obživu kupříkladu překládáním francouzských dramat, byť tenkráte neznal z mluvy Pařížanů ni slůvko. Hlad je hlad. V ruském prostředí jsou notoricky známé i v čítankách bytující portréty znehybnělého umírajícího Někrasova jako mučednické ruiny dlící na smrtelném loži a promlouvající k návštěvníkům – podle svědectví Dostojevského – sice jak živá mrtvola, leč mrtvola napořád činorodá. Slovník ruských spisovatelů však jeho postavení charakterizuje snad nejbizarnějším možným způsobem: Bohorovně prohlašuje, že autor pořádal sborníky konzumní literatury a

vedl život inteligentního proletáře a řemeslného literáta.

Hle, dokonce i vědecké, údajně vědecké slovníky někdy lhou jak věže, nejenom rozliční ovčáčkové a jiní bačové! Cui bono?

Skutečný nebo skrytý život Nikolaje Alexandroviče Někrasova byl ovšem jiný a navenek tajemnější než příslovečné hrady v Karpatech. Byl to zastánce chudých, byl to statkářův syn, který měl blízko k ideálům a iluzím prvopočátečního hnutí „narodniků“, svého druhu demokratické agrární strany mimo dvorské struktury, byl to i revoluční nebo radikální demokrat, byl to významný spisovatel a vynikající literární redaktor, s nepopiratelnou nadsázkou bychom však také mohli zdůraznit, že to byl možná v prvé řadě geniální karbaník. Žádný podvodník, nýbrž mistr nad mistry, nedoceněný velmistr karetního umění. Svým způsobem se stal takřečenou bílou vranou v rodokmenu neúspěšných předků: Jeho prapraděd prohrál v kartách sedm tisíc „duší“ čili nevolníků, praděd dva tisíce, děd tisíc, pouze otec už dohromady neměl co prohrát, prohrál by však.

Jejich potomek si to ale jako kdyby velkoryse vynahradil. Nemarnil čas v hernách a v putykách, nebyl závislý na kasinech jako Dostojevskij, nýbrž se po patřičné přípravě (spánek, koupel, štamprle rumu) dostavoval do elitního metropolitního Anglického klubu, kde se scházeli carští dvořané, bankéři, výkvět aristokracie a průmyslníků, ti, kdo si mohli dovolit bezstarostně přijít během večera o desetitisíce rublů. Bonviván Někrasov občas prohrál, povětšinou však závratně vyhrával. Říkalo se, že například ministra financí obehrál nejméně o milion franků. Z jeho bohatýrských, nikoli loupežnických karbanických zisků po desetiletí blahodárně těžila i ruská literatura: Jen díky tomu mohl básník dlouhodobě finančně držet nad vodou nonkonformní, umírněně opoziční Sovremennik.

Nežil jako revoluční demokrat, byť jeho přátelé mizeli na Sibiři, nýbrž jako básnický Rothschild. Za vydané knížky činil jeho honorář čtyřicet tisíc rublů, pokud ale v klubu vyhrál během večera v kartách pouze tuto sumu, pokládal to za debakl. Měl luxusní ekvipáž a jeho vraníky znala celá metropole. Básníkův parádní příbytek fungoval i jako redakční adresa časopisu a literáti v něm mohli obdivovat namátkou Někrasovovy lovecké psy, jakož i patero vycpaných, vlastnoručně odstřelených medvědů. Sám tvůrce udílel spisovatelům audienci vleže v ložnici, v níž měl v koutě velkou truhlu s bankovkami, z které štědře přiděloval desetitisíce. Když jeden literární kritik nepříznivě posoudil Někrasovovy texty, velký karbaník poslal po sluhovi jménem Gavrila čili po pseudoarchanděli Gabrielovi jeho manželce hromadu peněz s odůvodněním, že rodina a děti nesdílejí kritikovy názory a ani na růžích údajně nemají ustláno.

Ačkoli Nikolaj Někrasov nesčíslněkrát vystupoval jako nezpochybnitelný „přítel lidu“, zároveň si užívaje bohatství a blahobytu při každé příležitosti počínal jako pravý ruský bárin, jako laskavý pán propuštěných nevolníků. Miloval lov na medvědy a na divoké kachny, na výpravy vyrážel v okázalém vlčím kožichu a stovky přeplácených mužiků mu v odlehlých lesích a bažinách plnily každé přání. Svého nejmilejšího loveckého psa usazoval u stolu s ubrouskem pod čenichem, a když jeho psí mazlíček nešťastně zahynul, dal mu zřídit důstojný náhrobek. Dva veskrze pokrokoví, ne-li nejpokrokovější revoluční demokraté ho posléze záštiplně obvinili, že má dvojí tvář a že naprosto neztělesňuje vytyčované krédo „být básníkem i občanem“, které razil a šířil. Ovšem za pár let se z jednoho žalobníka stal tajný rada a z druhého bankéř.

Co Někrasov rozhodně nebyl: misogyn. Ve věku jedenadvaceti let se zamiloval do o rok starší spisovatelky Avdoťji Jakovlevny Panajevové, obdivované manželky literáta a redaktora Vlasteneckých listů a poté i Sovremennika, šlechtického prozaika a flamendra Ivana Panajeva (ostatně i autora vynikajících Literárních vzpomínek, vydaných v roce 1861), do ženy, jíž se nedlouho předtím marně kořil Fjodor Dostojevskij. Spolu s Panajevovými se vydal do přívolžské Kazaně, vrátil se ale již jako Avdoťjin milec a zanedlouho se tito dva stali „občanskými manželi“. Pobývali však i nadále pospolu s jejím „církevním“ manželem Ivanem šestnáctero let v jejich bytě, z něhož se stal renomovaný literární salon. Pod partnerčiným vlivem a ve spolupráci s ní tehdy začal básník Někrasov sepisovat nejenom dobrodružné, ale i rodinné prózy.

Tato jejich díla však měla zvláštní určení: Kdykoli cenzoři „vybílili“ stránky Sovremenniku, Nikolaj s Avdoťjou na bílá místa umístili náhradou za zabavené texty další pokračování některého svého společného výtvoru. Měli syna, který želbohu nežil dlouho. Když ale Ivan Panajev v roce 1862 zesnul, Avdoťja básníka opustila, podruhé (či potřetí) se provdala, psala dál pod pseudonymem Stanickij a přežila svého někdejšího „občanského manžela“ o patnáct let. Básník pak hledal štěstí i v cizině, se svou milenkou, herečkou Céline Lefrainovou jezdil po Francii, po návratu na Rus se ale znenadání oženil s nejspíše negramotným, o čtvrtstoletí mladším vesnickým děvčetem s řeckým jménem Thekla Viktorovová, kterou ovšem záhy začal veřejně oslovovat Zinaida Nikolajevna. Na všechny své lásky štědře pamatoval v závěti.

Jaká je ale Někrasovova pomyslná i nepomyslná literární závěť? Takříkajíc mezi řádky se v tichosti připouští, že sepsal habaděj prachmizerné poezie, která nefiguruje ani v jeho Sebraných spisech, že jeho satirické výtvory vesměs zastaraly, že jeho básnický jazyk nesnese sebemenší srovnání ani s dílem romantiků Puškina a Lermontova, ani s tehdejší esteticky vytříbenou filosofickou lyrikou Ťutčevovou nebo s kultivovaným impresivním básnictvím Alexandra Feta. Zároveň se konstatuje, že to je „vpravdě národní básník“, načež nezbývá než přitakat, že to vpravdě je národní básník. Když ale ruští modernisté s obrazoboreckým zápalem šmahem zavrhovali veškerou ruskou poezii počínaje polovinou 19. století, pro „národního realistu“ a žurnalistu Nikolaje Někrasova měli kupodivu samá slova uznání. Cenili si ho dokonce i symbolisté Andrej Bělyj a Alexandr Blok, v jehož poémě Dvanáct napořád zaznívají ryze někrasovovské tóniny. Jakož i uhrančivé leitmotivy všenárodního i osobního pokání, jež ztělesňují z odstupu času bytostně ruský vnitřní hlas prostupující nejpřesvědčivější a nejpůsobivější stránky Někrasovovy poezie.

Bylo též řečeno, že vše, co kdy napsal, je vtělená bolest.

Foto: Někrasovův pomník v Jaroslavli,
zdroj: wikipedia commons

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí