***
Dnes zataženo, říkáš. Zítra velmi budoucnostní čas. Nepřibližující se tramvaje a slova zanechaná na malých lístcích, na právě opravených zastávkách. Dnes zas více než zataženo, tvrdíš. A nemyslíš to nikterak tvrdě, ale také ne příjemně. Spíš vše je tak nějak, jako už mnohokrát, jinde a vedle. Stojíš pak u nějakého dlouhého pultu, a opět na cosi s důvěrou čekáš.

Dlouho pak nikde nechceš zcela pobýt. Ani nevíš proč, a pak se stane, že se doslova zasekneš, sám v sobě, ve své asi ještě ne vzdálené minulosti. Chceš kupříkladu po jisté době říci: „Daří se,“ ale pak se opět vyskytne další zápor.

Nikdy to vlastně nevíš, opakuješ si ještě večer při kdoví kolikáté cestě vlakem. Další zápor jakoby před tebou, to slovo, které neznamená ani tak negaci jako spíš podivné zapření, zatarasení. Hluk slov, kdy zas někdo někam telefonuje, skřípot a nerozpoznatelný šum.

Stá nebo tisící cesta, která nevede vůbec nikam.

Sofia: Serdika 18. září
lidé jsou deštěm uvězněni u archeologických vykopávek –
dívají se tiše a vyčkávají konec průtrže mračen
mezitím donekonečna, někteří už ale posedávají, chodí mezi „vzpomínkami” na římskou/thráckou kulturu osídlení –
jsou tu celé výpravy i osamocení jedinci
několik z nich cosi vyťukává do svých mobilních telefonů
jako by se snažili domoci pomoci,
pak už sedí skoro všichni:

déšť trvá mnoho hodin
a zatím nikdo nevyšel ven
ale další a další přicházejí dovnitř

Tři piva v hostinci Pod Lampou
                                                    Otci

Síla je v něžnosti
Řekl bys
Když’s mlčel za sklenicí ztichlého piva
V hospůdce pro potřebné
                               pro cestující
usmíval ses
aniž jsi třeba věděl proč
a díval ses ven
s klidem a porozuměním
život je pravděpodobně nejhezčí, jaký je, právě teď
podívej!
Na ulici zrovna nikdo nebyl
právě proto
Dopils a objednal si další
Vše mělo čas
Vše trvalo několik hodin
A jako bychom tam byli dva dny
Jako bychom tam byli dosud

Více dní, přál jsem si
Ale ty už jsi zde nebyl
Neobjevím se!
A místa, která jsi měl tak rád, postupně zanikají

Neustále se mi vybavuje interiér malé hospody
Kdes prý často sedával
Ale já o tom věděl jen z vyprávění
Chtěl jsem tam už párkrát zajít
Ale nyní je to soukromý klub
A tu hospodu U Hrubých přeměnili na cykloprodejnu
Tak jen bloudím v ulicích
Třeba tě jednou zahlédnu
                                       jak zabočuješ do jedné z ulic
To mi asi musí stačit
Nepotřebuji s tebou nutně mluvit
Jen vědět, že tady stále někde jsi

Sestupuji k řece
Na kdoví kolikátém výletě tohoto roku
A tuším, že tě už nikdy nikde nepotkám
Ale nevzdávám to