Román Šeptuchy se odehrává v Podlasí, oblasti mezi Polskem a Běloruskem. Šeptuchy jsou léčitelky, za nimiž dochází místní i lidé z daleka, aby je zbavily jejich nemocí a soužení. Tento prostor je rámcem pro příběh dospívání hrobařovy dcery, jímž čtenáře provází její nejlepší přítelkyně. Spisovatelka Alena Sabuchová za svůj literární debut, sbírku povídek Zadné izby (2016), získala Cenu Ivana Kraska a Cenu Nadácie Tatra banky v kategorii mladých tvůrců. Její první román Šeptuchy získal literární cenu Anasoft litera 2020.

 

Pokaždé, bez ohledu na den, svátek nebo roční období, na jejich okenice klepali nešťastní lidé, kteří v zásadě jen potřebovali slyšet, že někdo za ně vyřeší jejich bolest. Jako by bolest byla málo úrodné pole, které se dá za rok znovu přeorat a zasadit na něj něco jiného. Co možná vyklíčí, zarodí, možná to už nebude tak bolet a jednou bude mít aspoň nějaký užitek.

Šeptucha z Opaky říkávala, že lidé stále méně vědí, co chtějí. Ale tím víc to chtějí.

„Vím o člověku všechno. Jakou má krev. Vím, jestli budeš žít, anebo ne,“ říkala.

Pořád ji navštěvují děvčata z města s namalovanými rty. Říkají, že Karol, Michal či Bartosz je miluje, jenom to potřebuje pochopit.

„Chlap očarovaný jako kvítek malovaný,“ upozornila je pokaždé.

Nevadí. Až potom.

„Lidé spolu buď bojují, anebo spolu spí. A když společně začnou spávat, časem stejně spolu začnou bojovat,“ říkala. „A potom o mně vykládají, že je to moje chyba.“

Duchovní v Podlasí se hněvali. Oficiálně nesouhlasili s řemeslem, které se stalo příznačným a vyhledávaným artiklem i za hranicemi, věděli jsme však, že šeptuchy sami navštěvují. Chodili za nimi všichni bez rozdílu věku, pohlaví anebo víry. Pravdou je, že nejvíc chodily ženy. Možná vidíme víc světel v dálce, občas spatříme i ohně, co se ostatním jenom zdají.

Těžko soudit.

Nevím, jestli je víra bližší ženám, jejich sušeným listům mezi stránkami knih, jestli jsou možná předurčeny víc uvěřit, že nemožnost nemá úplně ohraničené konce jako špagát, kterým svážeme vlastní přesvědčení a občas se jím trochu přidusíme.

Možná mají šeptuchy zcela jinou statistiku, jestli si nějakou vedou. I tohle řemeslo vykonávaly většinou ženy, zatímco jejich muži poráželi stromy anebo pili a nesnažili se vyvrátit žádné rodové stereotypy, v Podlasí ne. Svět tam stál, nechtěl se s vámi hádat, nechtěl vás o ničem přesvědčovat, měl svoje pravidla, která nikomu až tak nepřekážela, nikdo je nepotřeboval zásadně měnit. Dříve byly ženy nuceny naučit se sekat dřevo než muži vidět buducnost. S tím se nedalo moc hýbat.

Byl však mezi nimi také jeden muž, následovník paní M. z Orly, která neměla ženské následovnice. Stařičká a populární paní M. už nemohla. Táhlo jí na stovku.

Byla to zpráva, která se šířila Podlasím rychleji než informace o možnosti zavedení kabelovky. A kabelovku chtěli opravdu všichni.

„Paní v Orle ochořela,“ říkali místní všem, kteří se ptali na cestu. „Nevíme, jestli ještě léčí.“

Chvíli to vypadalo, že pověsí řemeslo na hřebík. Ale byla by to škoda. V kontextu víry na zázraky a v neposlední řadě i v rámci koloritu Podlasí. Záhy by se stala legendou, to ano. Ale dokud můžete být žijící legendou, a nezdaněné milodary také nebyly úplně zanedbatelný argument, bylo by nerozvážné zanechat řemesla.

Tak se šeptuchou po více než padesátileté praxi paní M. stal její synovec. Neměl rád, když ho nazývali šeptuchou, snažil se být jenom tím, který léčil. Dělal i kostelníka. To byly ty podlaské paradoxy. Samozřejmě že šeptuchy v oficiální verzi byly z pohledu duchovenstva neakceptovatelné, ale pan Tomasz byl vždy důstojným členem církve. Navíc, paní M. z Orly měla prestiž i v církevních kruzích, to se nedalo popřít. Nebyla jako ostatní šeptuchy, možná ji také její vysoký věk a reference učinily autoritou porovnatelnou s těmi duchovními. Neoficiálně, samozřejmě. Věděli to popi, biskupové, věděli to všichni. Že dřív než za nimi se chodí za šeptuchou z Orly.

Nedalo se dopředu odhadnout, jak lidé přijmou jejího synovce. Přijali. Bylo zajímavé pozorovat několik roků, jak šedesátník s prořídlými vlasy rozbíjí stereotypy o ženském řemesle.

„On se od ní všechno naučil,“ říkali, když jste se zeptali, jestli i pán z Orly je stejně obdařený.

Pan Tomasz se těšil oblibě, ačkoli nikdy nedosáhl tak vysoké návštěvnosti jako jeho teta. Svoje řemeslo vykonával v samostatném domě, kde měl čekárnu s dřevěnou lavicí a stoličkami a lidé se nepředbíhali. Seděli tiše jako při zpovědi, každý se svou bolestí, fyzickou či jinou. Právě díky tomu tichu bylo slyšet téměř vše, co se uvnitř říká.

Kdyby měla mít bolest barvu, nevím, jak bychom ji kreslili. Dorota by to určitě věděla. Bolívalo ji břicho, často a hodně. Krčila se ve škole a snažila se zadržet dech, ruce si držela na bocích a vypadala jako malý ježek třesoucí se před zimou a nepřítelem.

Říkali jsme, že je to možná z jídla, možná by měla jíst méně sladkého. Ve zdravotním středisku v Hajnówce jí udělali vyšetření moči a krve a řekli, že by měla snídat bílý jogurt a nejíst smažené. Předepsali jí dietu, sýr a rohlíky, kterou trochu trpěla a nikdy ji nedodržela, takže si stejně všichni říkali, že si za to může sama.

Lidé v čekárně se častokrát neznali. Přijížděli z celého Polska, ale i z Čech, Slovenska, někdy jste si mohli všimnout také belgické espézetky, takovou sílu měla zvěst o šeptuše z Orly a později o jejím následovníkovi. Lidé se ptali Elzbiety v Dubiczích, jak se k pánovi dostanou.

„Tam, kde bude kolejka.“

Kolejka se tvořila od časných ranních hodin před dřevěnicí, kde bylo nově na dveřích přibité i telefonní číslo, na kterém se zájemci mohli objednat. V zásadě jim to však bylo na nic, protože si stejně museli počkat v řadě. Čekala jsem s Dorotou v čekárně, ale moc dobře na mě nepůsobilo, že se na nás lidé dívali. Přemýšleli, co nás asi tak trápí, takové děti, co už je může tak trápit, a jestli budeme dlouho uvnitř. Možná ne. Možná si často jenom myslíme, že lidé o nás přemýšlejí, nebo občas přemýšlíme my o nich.

Někdy za ním chodívaly celé rodiny. Bylo to ekonomičtější, a jestli putovali zdaleka, návštěva Podlasí se dala definovat téměř jako rodinná pouť, kde všichni členové dostali požehnání.

Kancelář pana Tomasze byla malá a studená. V zimě topil elektrickým přímotopem, který trochu smrděl. Dbal na svůj status, a tak nosil oblek. V běžných dnech všední, v neděli a svátky sváteční, o velkých svátcích bílý.

Musela jsem vyjít na chvíli ven. Nedělalo mi dobře dusno a pocit, že všechny má někdo uvnitř zachránit, ať už chtěli cokoliv a kohokoliv.

Pan Tomasz měl vodu z Grabarky a jeden pohárek, ze kterého pili všichni. Svatá voda dezinfikovala.

„Sedni si,“ řekl pokaždé na začátek a zapálil svíčku.

„Tak co tě trápí?“

Spousta věcí. Lidé s sebou nosili od migrén, nádorů, křivd, spletitých vztahů asi všechno. Nevím, jestli se pán s čekárnou dozvídal něco nového. Věděl o místních hodně.

Na malém papírku měl nakrájený chléb a v prázdné sklenici od kávy oves.

Občas nějaké ženě složil kompliment.

„Super ladnie wyglądaś,“ řekl.

Řekl to i Dorotě, když za ním zašla s bolestmi břicha. Pro začátek se modlil otčenáš. Žehnal a blahořečil všem svatým. Měl uklidňující hlas a často používal slovo blahoslavený. Odháněl všechny choroby, všechny bolesti, všechny zlé duchy a všechny nervy.

Nakonec jí dal balíček první pomoci, vodu, chléb a oves.

Od šeptuch jste si nosili posvěcený matroš, který jste měli používat podle návodu.

Když potřetí odháněl nervy a zlé duchy, zazvonil mu telefon. Zvedl ho.

„Haló?… Ano, pracuju. Ve čtvrtek mám pohřeb, tak tady budu po desáté… Prosím. Na shledanou… Decku vody nepolykat…“ řekl a znovu začal. „To je voda z Grabarky… Zažeň všechny nervy, všechny zlé duchy, všechny nemoci, zadrž je od ženy daleko… Polkni.“

Dorota polkla vodu z Grabarky. Snažila se nemyslet na to, kolik lidí před ní pilo z posvátného pohárku.

Opět jí požehnal.

„Večer sněz chlebík, pomodli se třikrát otčenáš, po modlitbě třikrát přilož oves tam, kde tě to bolí. Potom musíš třikrát zakašlat a všechno spálit.“

„Co jsem dlužná?“ zeptala se, když odcházela s ovsem zabaleným v papírku.

„Ty nic.“

Dala mu deset zlotých.

„Tak na svíčky,“ řekl.

„Na svíčky.“

Před dřevěnicí stálo černé auto. Trochu pršelo. Muž sedící uvnitř otevřel dveře a řekl, ať si sednu do auta, jestli chci.

Samozřejmě že si nemáme sedat k cizím lidem do auta, pořád nám to říkali. Ale i když auto není nastartované?

Nebyl z Podlasí. Čekal na svou ženu, která teď uvnitř čekala na odnětí nějaké kletby anebo na cokoliv, co měla lidsky v plánu, ale zázračně se to nedostavilo.

Pozdravila jsem.

„Se nám rozpršelo.“ Přikývla jsem.

„Byla jste za paní?“ zeptal se a ukázal směrem k dřevěnici.

„Čekám na kamarádku. Už to dělá pán, ne paní.“

„Aha. A paní umřela?“

„Ne, ale už je stará.“

„A to je její muž?“

„Synovec.“

Muž v autě se usmál.

„Mají to vymyšlené. Zdědil čarodějné schopnosti, co?“

Nevěděla jsem, jestli má smysl mu něco vysvětlovat, navíc ani já jsem nemohla s jistotou říct, jak to je, kdy se paní z Orly stala pánem z Orly, a nikdo se nad tím důkladněji nezamýšlel. Že něco takového vznešeného a obdivovaného jako dar, co měla paní M., se najednou úplně jednoduše přesunulo. A lidé nepřestali věřit.

„Měli to v rodině.“

Měl hnědošedé oči a vousy.

„Nechcete se projet, než přestane pršet? Ti lidé jsou tam asi dlouho.“

Tehdy se ve mně poprvé, nevím odkud, vzala nepřekonatelná potřeba odejít. Kamkoliv. Nevím, zda jsem víc chtěla odejít s ním, anebo odejít z Podlasí, nezkoumala jsem to.

„Máte tu otevřenou nějakou kavárnu?“

Usmála jsem se. Hospoda se otevírala kolem desáté.

„Až za půlhodinu, ale možná už tam Elzbieta bude.“

„Tak mě navigujte, je příšerný tlak.“

Nastartoval. Projížděli jsme kolem pole s vanou uprostřed.

„To je pro zvířata? Už jsem jich tu pár viděl. Skoro jsem srazil jelena.“

„Ano, v zimě jim do ní dávají potravu. Občas jim vejdeme do cesty.“

A občas se do nich chodí koupat panny, aby si našly ženicha prý, ale to jsem mu neřekla. Zastavili jsme u hospody. Elzbieta už měla otevřeno. Věděla jsem, že to poví babičce. Poví našim o neznámém chlapovi s hnědýma očima a úsměškem v nich.

Zvedla zrak.

„Jedete z Orly? Pán přijel za šeptuchou?“

„Moje žena.“

„A co ji trápí?“

Vzhlédla jsem na Elzbietu, ať nevyzvídá.

„Dal bych si malé preso s mlékem.“

Elzbieta přikývla. Přinesla mu třídecový hrnek zalévané kávy a dolila mu mléko až po okraj.

Usmál se.

„To je… polévka?“

„To je podlaské malé preso s mlékem,“ řekla jsem. „Odkud jste?“

„Z Varšavy.“

„Varšava je krásná.“

„Byla jste tam někdy?“

„Na školním výletě. Koupila jsem si tam šátek.“

„Vidím, že si tu celkem žijete.“

Neřekla jsem mu, že jsme tam ve skutečnosti byli s Agatou na koncertě Piotra Rubika a jeho Tu es Petrus předtím, než se navzájem rozkmotřili se sólisty. Agata nám chtěla ukázat, že i takhle může vypadat sbor. Byl to skvělý výlet. Poprvé vypadala, že je opravdu šťastná. Při pohledu na nevysokého blonďatého dirigenta v manšestrovém saku se usmívala, zpívala a poskakovala do rytmu. Tehdy jsme jí přáli dlouhovlasého hudebníka, samozřejmě se zásadami, který by jí občas složil písničku, uměl by si užívat život a ona by se to od něj trochu naučila. Celou cestu z Varšavy zpět do Podlasí si v autobuse s Dariou sdělovaly dojmy z koncertu a zkoumaly Rubikův autogram na cédéčkách, na který stály ve frontě. Byly úplně jako my, když jsme se těšily na nové číslo Brava a dychtivě jsme hledaly přibalený dáreček. Možná kdyby nám občas k životu do fólie přibalili sprchový gel anebo cédéčko Natalie Oreiro, radovaly bychom se z něho pravidelněji.

Muž z Varšavy se napil ze šálku a zatvářil se jako profesionální ochutnávač kávy.

„Cítím tam brazilská pole.“

Elzbieta nás po očku pozorovala. Líbil se nám. Oběma. Řekli byste, zcela beze studu, že takoví muži tu nebyli.

Ani sem často nepřijížděli. A ani byste jim příliš nekřivdili. Samozřejmě, za pár let to budeme říkat jako mantru, ztracené ve virtuálních vztazích, tinderových balastech a haldách idiotských otázek v barech. Tehdy to bylo něco jako noc Ivana Kupaly. Radost.

„Dobře se vám tu žije? Ve kterém jste ročníku?“

„Příští rok maturuju.“

„A kam byste chtěla jít?“

„Do Białystoku na jazyky.“

„Super, jazyky jsou potřeba. To je základ. Nechcete jít do Varšavy? Ukázal bych vám ji.“

„Varšava je daleko.“

„Daleko odkud? Z Orly? No díkybohu.“

„Ale bydlím ve Świętech.“

„Ještě lépe. Viděl jsem ukazatel někde v seně.“

Líbil se mi i tenhle jeho polovýsměch, někdo by to označil za nadřazenou velkoměstskou aroganci, ale v Elzbietině „bistru“ na prahu mojí dospělosti a tušené svobody byl vším, co jsem tehdy chtěla.

„Nedá si pán trochu kropky? Asi nejste odtud.“

„To je alkohol?“

Přikývla jsem.

„Z éteru.“

„Není to náhodou nebezpečné?“

„Ale prosím vás, stejně jako alkohol ze supermarketu. Dnes už je všechno toxické. Toto je poctivá domácí výroba,“ chlubila se Elzbieta.

„No právě. Rád bych, nezlobte se, ale jsem autem.“

Elzbieta se téměř koketně zasmála. Občas přemýšlím, jak vypadala předtím, než se z ní stala Elzbieta s kropkou. Když někdy pozoruju dospělé lidi, jejich tváře a oči, představuju si, jak mohli vypadat, když byli děti.