Jsou čtyři ráno. Nebo víc? Začíná svítat. Nemůžu spát. Jsem nabuzená jak jeptiška v máji. Ostatně žiju už nějakou dobu jako jeptiška a je máj. Včera večer jsem byla u J. Cestou k němu jsem koupila dvě plzně a uzenej sýr, on ukrojil dva krajíce svého rurálně vyhlížejícího, drahého chleba a šli jsme do Parukářky. Za Karla IV. tu byla vinice, potom prý popraviště, ale to je údajně dezinformace. Roztáhli jsme piknikovou deku, rozprostřeli po ní umně jídlo a začali konzumovat. Hovořili jsme o jeho buchtách, které během karantény různě proměňoval, až mu zbyla jen jedna, se kterou si nejen celé dny píše, ale taky se vídají. Neskutečný! Má ráda škrcení, ale asi by nebyl rád, že vám to sem píšu. Od té doby, co to vím, J. ze srandy často škrtím, prostě jen tak, jsme kamarádi.

Všimnu si jisté disbalance na naší dece, sedím totiž na ní jen z poloviny, druhou půlku zadku už mám na trávě, na deku se prostě nevejdu, protože J. je hrozně rozvalenej. Ráda bych upozornila na jistou disharmonii na této dece, řeknu. No dobrý, ale já bych jinak nedosáhl na to jídlo, tak se posuň, ne? To je tvůj problém, že tak blbě sedíš. No já to jenom konstatuju, přijde mi to vtipný, řeknu, vím, že bych si o věci měla víc a líp sama říkat, ale neumím to, a zadívám se na Prahu, která se před námi rozprostírá jak prostřený piknik. Fucking Žižkov za námi, moje Praha před námi. Utrhnu si kus chleba a namočím ho do humusu. J. zápasí se španělským salámkem, tupým nožíkem si chce uříznout kolečko. Bere mobil a kontroluje stav komunikace a světa, prsty se mu okamžitě rozletí po displeji. V dnešní tekuté době je nutné být neustále připojen a nic nepropást, i když se vesměs nic neděje, zvlášť poslední dva měsíce, kdy lidi většinu času sedí v teplákách na gauči.

Rozhlídnu se, kolem vidím další týpky a týpkyně s hlavou v jiné realitě, realitě mobilu. Natáhnu nohy před sebe a protahuju si záda. Moc to nejde, mám je po karanténě jako paragraf, ale už jsem rezignovala. Přišlo mi důležitější prostě nějak přežít. J. hudruje, že pokojík v bytečku, který si v Praze koupil, když to ještě nebylo tak nemyslitelné jako nyní, ještě donedávna pronajímal sympatickému tureckému spolubydlícímu za astronomických 13 litrů. Ten se nedávno sestěhoval se svojí polskou přítelkyní a od té doby jeho pokojík zeje prázdnotou, finančně nevytěžen. J. ho inzeruje na webu se střednědobými nájmy, ale nikdo se mu neozývá, cizáci sem teď nesmí.

Teče mi krev do hlavy. Říkám, ty vogo, třináct klacků stojí celá garsonka v Holešovicích, tos ho teda pěkně dojil. Víš, jak je pro Turka těžký tady najít ubytování? A já mu pomohl se všema vízama. Ten pokoj byl vybavenej a umím anglicky, to všechno je nadstandard, kterej ti každej neposkytne. Asi mu nevadilo tolik platit, když u mě bydlel tak dlouho. Víš, kolik stojí normální pokoj v Praze? Rozhodně ne 13, ale polovinu. No a co jako? Ty nechápeš trh. Nabízím mu pokoj za 13, on ho chce a zaplatí, deal. Nějak nevím, co na to říct, vlastně má pravdu. Mlčím. Chci odejít, ale nejde to. Mlčím. Chvíli mlčíme.

Tak ale jako víš jak, on by jinak neměl kde bydlet. To je argumentační faul. Cizinec prostě hůř shání bydlení a tak si toho pronajímatelé všimnou a nabízí jim bydlení o něco dražší. O něco jo, ale tys po něm chtěl 13 klacků! Tolik stojí garsonka na dobrým místě, sorry jako. A takhle to tady dělaj všichni. Z bydlení je fetiš. Hele a co jako? Bydlet tam nemusel. Já mu to nenutil. Proč si lidi taky nekoupí byty a nepronajímaj je? Nebo proč to neřeší politici, tu bytovou krizi? To je další argumentační faul, kámo. Ty seš jak učitelka! Nedá se s tebou vůbec mluvit. Nediv se, že nikoho nemáš. A co to vlastně je, ten argumentační faul? Herink, řeknu jen. J. lape po dechu: co?

Dál se dívám na to plátno přede mnou, na město, kde žiju. Město, co se prohýbá tou spoustou problémů i krásy. Jo a mimochodem, proč se vlastně hádáme? Dnes jsem od čtyř nespala, su úplně vyřízená, a mám se tu s tebou hádat. Moralizovat jak nějaká pipina. Vůbec se mi nechce. Tak seš levičačka, musíš. A já zase kapitalistická zrůda. Vlastně su v srdci levičák, jen prostě ten trh teď tenduje k dojení. Jasně, chtěls peněžně zhodnotit ten pokoj, až na to, žes to udělal totálně nefér. A proč bych něco dělal fér? Když můžu vydělat na Turkovi balík? Mluví z tebe ty Turkovy prachy, nedovedeš si představit jeho situaci. Jo, protože mě nezajímá. A jak tys pomohla bytové krizi? Nijak, jen mi závidíš prachy, co jsem vytěžil. Sorry jako. Sorry jako? Zabořím hlavu do trávy a zírám do nebe. Mlčíme.

Jsem vyřízená a myslím na dnešní terapii. Popsala jsem v kostce, že jsem zamilovaná, ale že to nezvládám dobře, protože mě neustále atakují pochybnosti a apokalyptické myšlenky. Vlastně nic nového pod sluncem, že ano. Psychobába pravila, že mám při každé myšlence na to, čeho by se ve vztahu s tímto chlapcem mohlo nedostávat, zkusit pomyslet na to, jestli mi to dával můj otec. Freud se směje. Já se směju. Ale zároveň mi tečou slzy. Utřu je, ať si jich J. nevšimne.

Hele tak ale je přece fajn, že navzdory tomu, že se neshodnem v názoru na Kellnera ani bytovou krizi, se spolu dál bavíme. Tak asi mezi náma bude nějaký pouto. J. se na mě podívá: Jo, asi jo. To je to důležitý, levičačko. Ty vogo, já su levičačka, ale v zásadě chcu to, co ty. Mít kde bydlet a bejt za vodou. Ale nechcu se jen dobře zařídit sama pro sebe, chcu, aby se měli dobře všichni. Nevím, jak ti to vysvětlit. Já ti rozumím, vlastně to tak mám taky, ale ten trh je prostě nastavenej jinak. No a co? Nastav si to po svým. Nemusíš jít s davem. Kopnu do trávy.

Nechme už tyhle témata, nemám energii. Su hrozně zabouchlá, cuká mi pořád voko, vůbec nespím a mám strachy, nemůžem se radši bavit o tomhle? J. se vyptává na objekt mého zamilování a já za každou novou informaci dodám: Podle mě to zase bude průser. Bojím se o tom mluvit, je to tak hezký, že mám pocit, že jsem si to vymyslela. Kdy se uvidíte? Zítra. Nadechni se a vizualizuj si, jak to bude skvělý. Bude to skvělý. Vydechni. Bude to skvělý. A v tom žij. OK, nadechuju se. Funím a funím.

Kolik rande musím absolvovat bez vstupu do postele, aby mě bral vážně? Nápověda: A/ 5, B/ 10, C/ 30. Já bych teda víc než pět nevydržel čekat, vzal bych pak prostě rovnou kramle, říká J., se kterým jsem taky kdysi něco měla. Dyž jsme byli spolu, tak ti trvalo nejmíň tři rande, než jsi mi dal pusu. Cože? Jo, pamatuju si to. Já nějak moc ne. Děkuju, to mě těší. Zanechala jsem v tvým životě evidentně hlubokou stopu. Zanechala! Chodím k Vietnamcům na obědy se zkurvenejma krabičkama, abych minimalizoval odpad, posílám prachy Greenpeace, čtu Deník N a chcu v létě sázet stromy. Za to všechno můžeš ty. A teď se ještě stydím, že jsem se obohatil na Turkovi.

Jdeme k J. domů, máme se dívat na seriál Chalífát, kterej jsme rozkoukali ještě během tvrdé uzávěry. Jenže on u toho pořád zírá do mobilu a ne a ne ten další díl konečně pustit. Už nevím, co mám dělat, do mobilu se mi čumět nechce, tak si v mezičase lehám na jeho shaggy chlupatej koberec. Bořím do něj prsty a dejchám. J. típe do mobilu a říká: Musím jí zavolat. Ona dnes byla poprvé na terapii, to není jen tak. A říkám si, dělal tohle se mnou? Byl tak pozornej, když jsme chodili spolu? Asi jo, ale ne způsobem, jaký jsem zrovna potřebovala. Cuká mi oko. Ale dýchám.

– Jindy. Úplně na konci Stromovky, kousek od nádraží Bubeneč, je komunitní zahrádka. Nikdo o ní neví a A. tu pěstuje kromě plevele také šalvěj, oregáno, růži, co tu vyrostla sama od sebe, nějaké obilí, dtto. Přišly jsme sem trhat plevel, ale mně se nechce, tak ji pozoruju, jak maká, chodím po zahradě, obhlížím cizí záhonky, těkám. Původně jsme se měly sejít kvůli instagramu, potřebuju něco ukázat, chci jít s dobou. A. trhá a trhá. Hrozně ráda pozoruju její tělo, je hrozně hubená a pohybuje se jak víla. Mám hrozně ráda, že je stejně jako já velmi hlučná a drzá.

Ze mě dnes nic moc nevymáčkne, řeknu jen, že bych mohla bejt happy, ale nejsem, protože moje psychobába se rozhodla řešit, jak se na mně podepsal otec. Prosím tě, znáš vůbec nějakýho otce, kterej své dceři říkal: Seš moje holčička a tenhle velbloud, cos nakreslila, je ten nejkrásnější na světě? Jo, můj táta to dělal, ale zároveň na mě kladl takový nároky, že se doteď prohýbám pod jejich tíhou a vyčítám si, že jsem jim nedostála, říká A. A hlavně, já třeba ani nevím, co to je bejt zamilovaná. Není to iluze? Nejsou to jen pudy? Není to jen sebepotvrzení? Není to celý jen fake news? A takhle pořád dokola. Dodám ještě, že skoro nespím a mám místo hlavy Fukushimu.

Ptám se A., co prášky, jestli je už líp zvládá. Jo, ale pořád ještě mi nejde brečet. Brečela jsem jen u seriálu Normal People. Obě milujeme seriál Normal People. Asi proto, že nikdy nebudem normal people. Ptám se na její trojúhelník, její kluk totiž hned po rozchodu začal chodit s její kamarádkou. Mě by to položilo, ale ona tvrdí, že dobrý a že si s ní už i pokecala a že byli i společně v hospodě. Mám radost, že má radost. A. má poruchu osobnosti. Vždycky, když o tom mluvíme, tak mi to zní nějak divně. Asi jako sporák, co se rozbil, trouba, co blbě peče, je rozbitá, měla by být jiná. Ale jaká by A. měla být, když ne taková, jakou ji znám?

A. říká, že se teď šprtá na přijímačky, rozhodla se studovat gender studia. Říkám, to je super, tam máš zaručený, že tam nebudou učit samí kokoti a boomeři. To je jedinej obor, kde snad došlo k nějaké generační filtraci, protože tu vůbec neexistoval. A. vypráví, že si kvůli tomu teď načítá různý materiály. Hele, třeba ve Švédsku už neví, kam to vyšroubovat. Komunálnímu politikovi někdo vyčítal, že on by do všeho tahal gender problematiku, třeba i do zametání sněhu na chodníku. A on řekl, no jo, ale ono je to potřeba, odsněžování je důležitý, protože po chodnících chodí hlavně ženský (vodí děti do školky a do školy) a senioři. Zlepšil odsněžování a ukázalo se, že docházelo míň k úrazům.

– Dnes se mám vidět s M. Odnesla boty svoje a svých partnerů do sídla Greenpeace na nějaký happening. Volá mi, že hotovo, sbalím si v kanclu věci a jdu za ní. Jdeme přes Hlávkáč do Stromovky, moc se neznáme. Znám její články a vím, že žije polyamoricky. Nedovedu si toto širokospektrální milování vůbec představit a těším se, že se o tom něco dozvím. M. mluví o našem společném kamarádovi P., se kterým dřív chodila. Mám pocit, že se jí po něm hodně stýská. Nevím, zda o něm mluví tolik proto, že ho obě známe, nebo proto, že ho tak moc miluje. Pak vyzvídá, co V., a já nevím, co říct, protože mám strach mluvit o tom, že je vlastně všechno super. Jsem člověk apokalypsy. Jakmile se děje něco až moc dobrýho, nemohu se realizovat a jsem neklidná. Navíc od P. vím, že M. s V. něco měla, ale pak už zase ne, ale vlastně nechci vědět proč, nechci víc informací. Láska a informace.

Ptám se M., na koho nejvíc myslí, když má tolik partnerů a partnerek. Nedokáže odpovědět. Tak takhle, na koho myslíš, když se ráno probudíš. No většinou na toho, kdo leží vedle mě. Vzpomenu si na to, jak moc mě ještě nedávno děsilo, kolik rán patřila první myšlenka odborníkovi, a jak jsem jásala, když jsem se jednoho dne probudila a konečně myslela nejdřív na něco jinýho (že musím zaplatit telefon nebo co já vím). A na ten pocit, když se to zase vrátilo. M. zase mluví o P. Znovu se mě ptá na V. Zase tu odpověď hodím do autu.

Připadám si jak v seriálu Beverly Hills 90210 a ptám se, jak to má se svými dvěma partnery, s nimiž žije, jestli i tam mají nějaké hierarchie. Prý ne, ale bývá to složité. Popisuje mi celý spletenec vztahů, v nichž žije. Hrozně ráda bych ti viděla do hlavy, věříš mi to? A ona říká, že to je krásný vyznání. A já mám radost, že mám možná novou kamarádku. Svět se vždycky zachvěje, když člověku do života vstoupí někdo, s kým může sdílet život a doufat, že mu alespoň trochu vidí do hlavy. Dívám se jí do očí, vypadá jako Panna Maria. M. hovoří o Hildegardě z Bingenu a jejím vztahu k přírodě, píše o tom dizertaci. Představuju si, jaké oči asi měla Hildegarda a jestli taky takhle s někým vysedávala pod platanem a hovořila o lásce. O poli. O polylásce.

Mně by asi dělalo problém hledat s tolika partnery tolik hranic, říkám M. o svém odvěkém problému ve vztazích. Jo, to mi dělá problém, ale učím se a jde to celkem dobře. No mně dělá problém chlap jeden, natož víc, už tak mi to hlava špatně procesuje. A pak bych měla asi pocit, že se pro ty lidi musím rozkrájet a nevěděla bych, kde mi hlava stojí. No vidiš, a já vůbec nemám pocit, že bych se měla pro někoho krájet. Už jsem nakrájená a jde to sdílet. Neuralgickými body současnosti jsou vztahy, sdílení, potřebovat se, propojovat se, ale také výzva nepotřebovat se, individuality, kolektivy, zmatek, stín. Sharing is caring. Caring is annoying. Blízkost a vzdálenost. V pořadu Ondřeje Kobzy natočeném na jeho střeše, který si pouštím k večeři, se dozvídám zásadní ideu polyamorie. Sv. Augustin prý říkávával: Miluj a dělej, co chceš. Pipi Dlouhá Punčocha řekla myslím to stejný.

– Neděle. Jdeme s V. na procházku. Dojdem až k řece. Charón s kšiltovkou s nápisem „stay weird“ napsaným vzhůru nohama zrovna odpoutává přívoz, který na místo spadlé lávky lidi převáží na druhou stranu řeky, kde je Troja, zoo, Pustá vinice, vinice svaté Kláry, botanická zahrada a tak. Dojdeme až ke břehu, Charón se na nás podívá: Chcete na druhej břeh? Chceme, ne? A tak si nandáváme roušky, vstupujem na palubu, z boudy, odkud dalekou plavbu na druhý břeh řídí, je slyšet metal, sedáme si na trochu mokrý lavičky, držíme se kolem pasu a rozhlížíme se všude okolo: Řeka nedělního večera, klidná, všichni už jsou doma a připravujou se na pondělí, kdy se český svět vrací do svýho nenormálního normálu, děti do škol, dospělí do hospod, rozestupy, místo rtěnky rouška a místo parfému dezinfekce. Vstáváme, protože už jsme na onom břehu. Pamatuj si to jako naši první plavbu.