90 °
Hranatý život je slepá skvrna,
vymodlený tvar, do kterého se soukáš
a berlí prozkoumáváš terén.
Pod vědomím je největší tma.
Jsme jeřáby umístěné do divočiny,
vláčné pohyby, o které se nezapřeš,
těla těhotná ze setrvačnosti.
Není jiná možnost
než to poslat dál,
rodit paniku, úzkost, paranoiu,
sestrojit nevěru,
pozvat si do bytu cizí element.
Nahmatáš hýždi z mramoru,
kost, kterou zahlédneš v ranním světle,
bim-bam, bim-bam, význam
ostrých hran už nemá smysl,
tohle bylo jen jednou,
ale ne naposled.
Mluvíme stejným jazykem,
ale rozumíme si při trapném odkašlání.
Hádám, jak daleko si budu,
sáhnu-li na sebe vypůjčeným gestem,
oslovím-li se infinitivem,
nebudu-li precizní, růžolící maso,
ale pravý úhel.

10 °
Moje polovina je vzteklina.
Má matka už není silná matka.
Trpění je začátek horského hřebene.
Podáš mi ruku, a vyroste mezi námi ledovec.
Uděláš gesto kolem mého boku,
a stanu se hysterií,
klidnou, útlou, trpělivou,
které můžeš všechno říct.
Levé zápěstí znamená strach z žen.
To druhé strach z pravých mužů.

20 °
Nepatřím-li ti, nepatřím ani studu.
Spánek má příchuť spánku,
chůze je svéhlavá bytost.
Cesta k jádru vede nížinami,
a pokud jsem byla pramenem,
nyní jsem separovaný tok,
v lidech prudká povodeň,
krevní řečiště vylité z brázd.
Ne každé trápení znamená stoupání.
Nakloň hlavu k rameni
a uvidíš, že letadla nemíří do cizí země,
ale brzdí tam, kde to znáš.
Chytneš-li to za správný konec,
nebe se rozevře jak zip
a ocasy letadel odhalí nalitá ňadra.
Potopa je tam nahoře.
Potupa je známá nížina.

30 °
Zatímco tvůj večer byl již dávno uklizený,
drobečky zametené pod práh
a naleštěné nádobí slibovalo další den,
ten můj nabíral rychlost a zase zpomaloval,
jako výtah připomíná dobrou vlnu,
jako postel má svůj břeh,
jako ty mizíš a zase se vracíš,
samozřejmý host, nevyzpytatelná matka.
A já pořád něco přijímala ústy
a ruce sahající po sklenicích
zněly jako dětská chrastítka.
Nebyla jsem dost krutá.
Olizovala jsem se po vydatném jídle
mlsná a zhýčkaná, pyšná na svůj původ.
Připravuji-li pokoje na probouzení,
přísahám, že vše, co sem nepatří,
donesla jsem jako službu
tvým kaktusům, palmám, červeným ibiškům.
A budeš-li zalévat,
pak jsem se starala,
starala jsem se dobře o tvé ruce.

40 °
Dveře jsou pootevřená ústa,
mluví ve zdrobnělinách a ohýbají horní ret
způsobem vedoucím k nevolnosti.
Plovací blána pro případ nouze
je napínavá jako čas mezi trnutím a trhnutím.
Každou chvíli přerušíš mé počítání,
připomeneš mi piruety pachů,
mimické vrásky, prolákliny
mezi předsudkem a dospělostí.
Zarovnávám ručičky hodin do pravých úhlů.
Vylaďuji podání ruky k dokonalosti.
Sčítám chloupky na svém těle.
Sčítám svou a tvou kůži.
Vidím ji, dravou depresi, jak krouží
po pokoji a schovává přede mnou lahve.
Zarámuji si odvahu a budu se k ní modlit.
Modlím se za odvahu.
Počítám modlitby.

Alžběta Luňáčková, Pravý úhel, Host, 2020