Krajiny zjevení
Stoupal vzhůru. Mohl jít se zavřenýma očima, tak dobře cestu znal. Měl spočítáno, po kolika krocích bude dřevěný předěl nahrazující schod. Již nezakopne. Přesně věděl, kdy se ozve bolest v lýtku a kde se zadýchá.
Stoupal vzhůru. Mohl jít se zavřenýma očima, tak dobře cestu znal. Měl spočítáno, po kolika krocích bude dřevěný předěl nahrazující schod. Již nezakopne. Přesně věděl, kdy se ozve bolest v lýtku a kde se zadýchá.
Na stále stejném místě, u posledního dřevěného prahu se jako vždy zastavil. Dech se rychle zklidnil. Výhled do hasnoucí krajiny byl krásný, nesmírně poklidný. V tuhle chvíli byla opovrhovaná rovina plná půvabů, jistě za to mohly drobné stíny vkreslené do obrazu krajiny jemným štětce čínského kaligrafa.
Bělostná stěna zvonice osvětlená nízkým sluncem jako reflektorem připomínala promítací plátno v letním kině. Právě se na něm promítal příběh stínu vysoké túje rostoucí u jednoho hrobu. Zápletka nebyla jasná. Bylo zřejmé, že přišel příliš pozdě, děj se viditelně zamotal a film za chvíli skončí. Ve vánku se pohybující stín, temný a výhružný, připomínal muže v kapuci. Nerozhodně se pohyboval, snad i ukláněl. Vedle něj se na ploše zvolna proplétaly stíny větví uschlého keře, který stál těsně u hřbitovní zdi. Stíny holých větví se na zdi kroutily jako hadi. Takže krotitel hadů? Teď se mezi stíny dal rozeznat obrys ženského těla. Takže večerní milostný příběh? Který příběh není milostný…
Nad zvlněným obzorem se rozhořely červánky. V rudých pásech se převalovala břicha oblak, přihřívala se s rozkoší na neuhasitelném požáru nebes. Nádherná podívaná Jakuba uchvátila. Na hřbitovní zdi seděly vrány, jedna vedle druhé. Kulatýma očima Jakuba sledovaly. Pak jedna zakrákala a ostatní jí daly jasně najevo, ať je zticha.
Posadil se na lavičku vedle vchodu do kostela. Byla studená. Za zády měl náhrobní desky farářů vsazené do zdiva. Drželi tu stráž? Snad ano. Jenomže proti komu? Na tuhle otázku odpovědět nedokázal. Znal jejich jména nazpaměť. Hlavně to jedno. Johann Krasl, narozený roku 1802. Kněz v nedalekých Osicích, pohřbený tady. Ten, který možná znal pravdu. Jak to bylo. Třeba jen, jak to mohlo být…
Třeba právě tady sedával s Františkou, setkávali se tady, kde jinde. Dovedl si tu scénu představit jako na ilustraci Věnceslava Černého. Starý kněz s holčičkou na lavičce před kostelem. Spojovalo je jistě mnohé. Také si vzpomněl na františkána, se kterým v červnu seděl, právě takhle na lavičce, před kostelem sv. Valentýna ve Scielsi. Náhle spatřil jeho bosé špinavé nohy ve starých sandálech, ty byly ve vzpomínce nejdůležitější. Musí být všechno takhle úzce propojené, každý sebemenší detail? Musí..
„To máte pravdu,“ ozvalo se tiše vedle něj. „Byla to vlastně má příbuzná, dcerka mé sestry Anny.“ Sepnul ruce a v kloubech protivně zapraskalo. „To všechno se nemělo stát.“
„Ale stalo se,“ oponoval Choc. „Ten, kdo by věděl, co se má nebo nemá stát, by mohl snadno ovládnout náš svět. Jste to vy?“
„Určitě ne!“ zaprotestoval hlas vedle něj. „Ale byly doby, kdy jsem si to myslel. Pak nastalo období až příliš dlouhé pokory. Ani nevím, kdo řídil mé pozemské kroky. Jeho vedení jsem nebyl hoden. Ale Františka byla nevinná!“
Zakašlal. Choc ucítil jemný závan tabáku. Nebo to byl naftalín, který jeho babička vkládala mezi šaty ve skříni?
„Ale když se tu zjevila ona…“, nedokončil kněz větu.
„Říkáte ona?“
„Dnes vlastně nevím, kdo to byl. Ale zjevila se, to vím určitě. Františka nedokázala lhát.“
„Matka Boží?“ zaútočil Jakub.
„Doufal jsem, že to byla ona, jen doufal.“
„A teď?“ Začal se obávat, zda nepřekračuje dané hranice, ale copak tento rozhovor jakékoliv hranice již dávno nepřestoupil?
„Stále ještě doufám, ale nahlas se to bojím říci. Víte, mladý muži, v naší církvi existují i věci zamlčené, nevyslovitelné a zakázané. Já o tom vím jen málo, jsem jen obyčejný venkovský kněz…“
„A co zamlčela Františka?“
„Všechno. Dobře věděla proč.“
„Ani vám neřekla nic?“
„Nic. “
„A mohl to být někdo jiný?“
„Mohl. Kdokoliv,“ vedle sedící stín s bělostným kolárkem se na chvíli odmlčel. Pak si povzdechl. „Já určitě ne. Třeba vy? Teď jste si mě přece vymyslel a tak tu sedím.“
To bylo hodně opovážlivé. Překvapivě se na kněze Johanna Krasla podíval, ale vedle něj nikdo neseděl. Listopadový den končil. Začínalo se stmívat. Filmové představení na bílé zdi zvonice končilo také. Jakub Choc byl posledním divákem. Letní kino se zavíralo stejně jako hřbitov. V letní době ve dvacet dva hodin, jak stálo na ceduli zavěšené na otevřených dvířkách. V listopadu nemá smysl zavírat nic. Není co ukrást, protože i zlodějům mrznou ruce.
Pozoroval blednoucí červánky stmívání, růžová se rozplývala do modrošedé. Nad obzorem se kupily temné mraky a slunce je na chvíli ozdobilo rudými krajkami. Pak za temnou hradbou zmizelo, zdálo se, že navždy. Do krajiny nakukovala tma. Bylo krátce po dušičkách a krajina připomínala až příliš rozlehlý hřbitov se shluky světýlek. Na vzpomínky na mrtvé je času dost. Ve vsi pod kostelem se rozsvítily, tak jako na hrobech, lampy veřejného osvětlení. Klid a mír. Spíše smír. Mezi tím nahoře a tím dole. Po silnici projelo velkou rychlostí drahé auto dunící pekelnou hudbou. Ten, kdo tak spěchá jistě míří do „chateau“ za kostelem. Jistě ho, na rozdíl od Jakuba, čeká veselá společnost.
Najednou spatřil nečekané.
Co je to nečekané? Mnoho dnešních samozřejmostí, by v době dřívějšího zjevení bylo považováno za zázrak. Na temnící se obloze se pohybovalo světlo. Hvězda? Letadlo. Pravidelná linka. Třeba další, co Jakub Choc najednou spatřil, byla také nějaká samozřejmost, ale spatřené za ni považovat nemohl. Co to tedy bylo?
Z nudné roviny směřující k okresnímu městu se začal zvedal kopec. Rychle rostl. V přicházející noci se zdálo, že je složen z drobných svítících částic. Snad obří magnet přitáhl hvězdy z oblohy a postavil z nich horu. Magnetickou horu. Tak jako kdysi bábovičku z písku. Jenomže souhvězdí svítila bezpochyby na svých místech, zatím neviditelná, a zářící kopec je v nejmenším neznepokojoval. Jako vždy byla souhvězdí zcela lhostejná. A letadlo také zmizelo, jistě podle letového řádu.
Kopec rostl s neobyčejnou rychlostí, aby Choc dohlédl na jeho vrchol, musel zaklonit hlavu. A tak ji konečně spatřil. Na vrcholu stála obří postava. Celá v bílém, na zádech temná křídla, v ruce planoucí meč. Všechno na ní bylo nesmlouvavé. Zářící kopec, teď již hora, byla jen podstavcem pro velkolepé zjevení. Bylo mu jasné, kdo to je. Angelos. Posel. Maĺak. Snažil se rozeznat obličej, ale marně. Možná, že anděl žádnou tvář nemá. Nesmí mít. Hlavně tu lidskou ne.
Jaké poselství přináší? Zjevil se mu posel počátku nebo konce?
„Co mi chceš?“ chtěl vykřiknout, ale věděl, že jeho slabý hlas k uším posla nedoletí. Pochopil, že anděl pozoruje a prožívá svou vizi. Svět. Jsme tedy součástí jeho zjevení? To by bylo krásné… Pozoroval horu s poslem, byla stále větší a větší, a přece jen cosi pochopil. Pokusil se viděné, zjevené, naplnit slovy. Vyslovit.
„Osvobození,“ zašeptal jen pro sebe. Pochopil, že ten, kdo dokáže něco správně pojmenovat, je osvobozen. Zda navždy ale není jisté.
Anděl prožívající svou vizi světa se počal rozplývat, i hora, na níž stál měla stále nezřetelnější rysy. Polabská krajina vítězila. Vítězně se rozkládala do široka a do daleka. Uléhala do studených mlh, do chladu, chráněna vraními zobáky. Nudná a unavená. Bez pocitů. Rozprostřená od jednoho konce k druhému. Ke všemu zcela netečná, i k hoře s andělem.
Prostě chvíle klidu a ticha.
Najednou na stále temnější obloze zazářila písmena. Připomínalo mu to sváteční chvíle o Vánocích, kdy s otcem před stromečkem psali prskavkami do šera vonícího purpurou. Písmena na obloze se složila do slov. Poznal, že je svědkem přerodu světa, v němž se jazyk promění ze slyšeného do viděného. Jen tak konečně pochopíme…
Ačkoliv světelné zjevení trvalo jen okamžik, zdál se mu věčností, četl je znova a znova, aby měl jistotu, že si je nejen zapamatuje, ale porozumí jim:
RADOST
BLÍZKOST
MILOSRDENSTVÍ
Najednou písmena složená do slov rychle pohasla. Byla, nebyla. Jakub Choc se rozplýval vděčností nad zášlehem svého zjevení. Patřilo jen jemu, tak jako kdysi třem dívkám.
Ozval se pronikavý zvuk záchranky. Rychle s přibližoval. Asi někdo potřebuje pomoc, blesklo mu hlavou. Nad temnou hradbu nedalekého lesa se vyhoupla první hvězda. Světla záchranky zprudka osvítila, asi tím byla vina zatáčka pod kostelem, věž kostela. Blížila se. Světla sanitky vytvořila z větví podél zdi hřbitova husté mřížoví a pak se na chvilku usadila na bílé stěně zvonice. Promítací plátno bylo prázdné. Jen oslnivá bílá. V příští vteřině se na ní objevil mnich v kapuci, v jakémsi naprosto nerozhodném gestu. Pak vše zhaslo. Konec filmu? Ten, kdo by věděl, kdy nastane skutečný konec představení, by se stál nekorunovaným králem světa.
A co to ticho, je i ono součástí konce? Odpověď znal předem. Ten, kdo by věděl, co je skutečné ticho a kde ho naleznout, by dokázal spasit svět. Je tedy ticho pravou podstatou věcí? Ne. Ticho je někdy horkým pečetním voskem, do kterého je třeba otisknout první slovo.
„Jen jedno? Před chvílí zářila na obloze tři!“ vykřikl Jakub. „To je úžasné! Pak by ke spáse byl pouze jeden krok.“ Nadšeně vzhlédl. Pár kroků od něj stál mnich s vyholenou hlavou. Mistr Dógen se na Jakuba Choce smál a řekl nezvykle tichým hlasem:
„Ponechte vše stranou a nemyslete ani na dobro, ani na zlo, na správné, ani nesprávné.“
„Pak bude svět spasen?“
Mistr Dógen si výmluvným gestem poťukal na čelo. Zavěsil se do františkánského mnicha, Jakub si nevšiml, kde se tu tak náhle vzal, a zmizeli. Okýnka orloje se zavřela. Kohout nezakokrhal, protože již dávno spal.
A svět měl ke své spáse skutečně daleko, těch pár minut do půlnoci to dokazovalo. Ale pak přišel, jako obvykle, další den. Sobota. Byla deštivá a chladná. Bílá. K ránu totiž začal padat sníh. Krajina, tak dlouho žíznící, hltavě sála vláhu a semena v klíně země začínala pomalu klíčit. Do bílých cest se otiskly první stopy.
Závěrečná část románu Krajiny zjevení (vydá Argo)
Nejnovější obrazy, ještě teplé
Až tam civilizace došla, slovo láska se stalo označením pro coitus. A přitom jsem nasraný i na sebe, že se nějak nemohu se vším tím svinstvem vyrovnat. Už si pomalu s nikým nerozumím, lidi nerozumějí mně, s kdekým se vzdaluju, jako kdybych vjel na jinou výhybku, kolej.
Ačkoliv vyvřeliny slov v tvorbě básníka Emila Juliše jsou úzce spjaty s místopisem vulkanických hor Českého středohoří, stojí jeho poezie široce rozkročena nad celým výsostným územím české literatury. (Robert Janda)
Někdy nás loučení hluboce zasáhne. A někdy nás osvobodí. Nový povídkový soubor Bernharda Schlinka je mistrovským dílem: Klade zásadní otázky a neváhá na ně odpovídat.
Její kočka pomočila mu čepici
odloženou na židli, odháněl ji
z jejího klína, tak ho nenáviděla.