Co tedy je?
Jaro – stromy zakořeněné v půllitrech vysouvají ze svých dřev brčálové listy, štamgasti si pobrukují hymnu a muži v montérkách, budoucí možní prezidenti, skrápějí rumem ženy s křídly, aby nemohly přelétávat.
Jaro – stromy zakořeněné v půllitrech vysouvají ze svých dřev brčálové listy, štamgasti si pobrukují hymnu a muži v montérkách, budoucí možní prezidenti, skrápějí rumem ženy s křídly, aby nemohly přelétávat.
poezie je útulek
pro stvoření bez domova
a i jinak
postiženou krásu
poesie by mohla být
páskou na hokejky hokejistů
ale není
je pochroumanou
planetou ve vesmíru
poezie
je rakev pro realitu
výkolejkou
osamělým zaměstnancem
nemoc jako
každá krutost
poezie je jen pro zasvěcené
nádražím pro krev
duší revolveru
ropným mořem
pod kunětickou horou
poezie je dárek
pro manželku lamborghini
který ona
nikdy nerozbalí
je otázkou i odpovědí
a znovu otázkou
je usmívající se bolest
byla milencem
ale nyní je dálkou
poesie je nepřetržité
kap kap kap…
je ten z Assisi
brýlemi proti tmě
jazykem
na sněhové vločce
žížalou v humusu
tlejícím lístkem v žížale
západem i východem
ale sluncem není i je
poezie je
je
poezie je intelekt mimozemšťana
básníkem
který nepíše básně
je mužné ňadro
a ženské slovo muže
záblesk
Konstantin Biebl1
poesie je hypermarket
čip
Odposlechy, nevhodné úvahy, zádrhele, verše a omyly (Průpovědi: 2018–2019)
Z černých myšlenek sestavím model noci.
Na obzoru mraky s nabroušenými pruhy světla, koleje se lesknou mým potem, pozorně sleduji trať skrze sebe zrcadlícího se v okně stroje… a před přejezdem varovně houkám na autobus plný spících školáků a řidiče se zavřenýma očima.
Do sklenic zavařujeme čirůvky, václavky, ryzce a tuhle větu: Svědomí má vlastní vědomí.
V těle mám nashromážděno tolik smutku, že by z něho mohla vzniknout malá planeta.
Pomáhám Ježíšovi vléct kříž až na Kunětickou horu, tam ho spolu svrháváme ze skály – nepadá dolů, ale vzhůru.
V mostecké nemocnici sedí maminka na lůžku celá vyděšená – zdravotní sestra jí nasadila na levou paži manžetovou smyčku tlakoměru, a jak z ní přístroj odsává vzduch a stahuje nad nadloktím svaly, začíná usedavě plakat a tiše šeptat, že ji to ukrutně bolí a s prosbou v očích ke mně vzhlíží, abych jí od té nesnesitelné bolesti pomohl… já ji však jen shovívavě tiším slovy, že je to jenom měření krevního tlaku… a to přece nemůže bolet; a společenským úsměvem dávám ostatním přítomným najevo, že maminka jen trošku přehání…
… ale dnes… dneska, mami, věřím Ti, odpusť, vím, konečně vím, byla to ukrutná bolest… žal srdce.
Jaro – stromy zakořeněné v půllitrech vysouvají ze svých dřev brčálové listy, štamgasti si pobrukují hymnu a muži v montérkách, budoucí možní prezidenti, skrápějí rumem ženy s křídly, aby nemohly přelétávat.
Mé lidské
– v dobrém i mylném –
přebývá v básních
Ojíněný ostružiník
plazí se po pražcích –
balancuji na hlavě kolejnice
Velké, hnědé oči ženy
nahrazují
moje myšlenky
Kráčím mezi kolejemi,
sehnu se
a pohladím hlavu srnky
Sýkorka svým trusem
potřísnila lak drezíny –
konečně jaro
Pod kapotou
vrabčí hnízdo –
musím nastartovat
Básně zapisují pozemské a mimozemské.
Sedím na kolejnici,
modrásek
na hlavě šroubu
Jak se vyvléknout z té podivné chvíle, než i se mnou pomine?
Jdu po pražcích
ve štěrku ocas ještěrky –
nemůžu za to
Oknem stroje pozoruji svůj dosavadní život v rychlosti 60 km za hodinu.
Básník nesmí
být obezřetný –
strojvůdce musí
Za dveřmi –
pláč z přízemí
stoupá nahoru výtahem
Mám zavřené
oči –
přesto se dívám
Stojím na balkóně v sedmém patře mnohabytového domu, hledím na rozbouřené moře, Tristan Corbière mi do ucha šeptá: Vidět je něco jako slepota.
Noc světle mořská, zahnívající.
Vnímám ji a rozumím. Na zítřek předvídám
noc kávovou, svou vůní vyvolávající chtivost.
Vzaly se odkudsi/ z blízkosti ženy / chystající večeři / pro čtyři / a kočku a kanára.