Co tedy je?

poezie je útulek
pro stvoření bez domova
a i jinak
postiženou krásu

poesie by mohla být
páskou na hokejky hokejistů
ale není

je pochroumanou
planetou ve vesmíru

poezie
je rakev pro realitu

výkolejkou

osamělým zaměstnancem
nemoc jako
každá krutost
poezie je jen pro zasvěcené

nádražím pro krev

duší revolveru

ropným mořem
pod kunětickou horou

poezie je dárek
pro manželku lamborghini
který ona
nikdy nerozbalí

je otázkou i odpovědí
a znovu otázkou

je usmívající se bolest

byla milencem
ale nyní je dálkou
poesie je nepřetržité
kap kap kap…

je ten z Assisi

brýlemi proti tmě

jazykem
na sněhové vločce
žížalou v humusu
tlejícím lístkem v žížale

západem i východem
ale sluncem není i je

poezie je

je

poezie je intelekt mimozemšťana

básníkem
který nepíše básně
je mužné ňadro
a ženské slovo muže

záblesk

Konstantin Biebl¹

poesie je hypermarket

čip

Odposlechy, nevhodné úvahy, zádrhele, verše a omyly (Průpovědi: 2018–2019)

***

Z černých myšlenek sestavím model noci.

***

Na obzoru mraky s nabroušenými pruhy světla, koleje se lesknou mým potem, pozorně sleduji trať skrze sebe zrcadlícího se v okně stroje… a před přejezdem varovně houkám na autobus plný spících školáků a řidiče se zavřenýma očima.

***

Do sklenic zavařujeme čirůvky, václavky, ryzce a tuhle větu: Svědomí má vlastní vědomí.

***

V těle mám nashromážděno tolik smutku, že by z něho mohla vzniknout malá planeta.

***

Pomáhám Ježíšovi vléct kříž až na Kunětickou horu, tam ho spolu svrháváme ze skály – nepadá dolů, ale vzhůru.

***

V mostecké nemocnici sedí maminka na lůžku celá vyděšená – zdravotní sestra jí nasadila na levou paži manžetovou smyčku tlakoměru, a jak z ní přístroj odsává vzduch a stahuje nad nadloktím svaly, začíná usedavě plakat a tiše šeptat, že ji to ukrutně bolí a s prosbou v očích ke mně vzhlíží, abych jí od té nesnesitelné bolesti pomohl… já ji však jen shovívavě tiším slovy, že je to jenom měření krevního tlaku… a to přece nemůže bolet; a společenským úsměvem dávám ostatním přítomným najevo, že maminka jen trošku přehání…

***

… ale dnes… dneska, mami, věřím Ti, odpusť, vím, konečně vím, byla to ukrutná bolest… žal srdce.

***

Jaro – stromy zakořeněné v půllitrech vysouvají ze svých dřev brčálové listy, štamgasti si pobrukují hymnu a muži v montérkách, budoucí možní prezidenti, skrápějí rumem ženy s křídly, aby nemohly přelétávat.

***

Mé lidské
– v dobrém i mylném –
přebývá v básních

***

Ojíněný ostružiník
plazí se po pražcích –
balancuji na hlavě kolejnice

***

Velké, hnědé oči ženy
nahrazují
moje myšlenky

***

Kráčím mezi kolejemi,
sehnu se
a pohladím hlavu srnky

***

Sýkorka svým trusem
potřísnila lak drezíny –
konečně jaro

***

Pod kapotou
vrabčí hnízdo –
musím nastartovat

***

Básně zapisují pozemské a mimozemské.

***

Sedím na kolejnici,
modrásek
na hlavě šroubu

***

Jak se vyvléknout z té podivné chvíle, než i se mnou pomine?

***

Jdu po pražcích
ve štěrku ocas ještěrky –
nemůžu za to

***

Oknem stroje pozoruji svůj dosavadní život v rychlosti 60 km za hodinu.

***

Básník nesmí
být obezřetný –
strojvůdce musí

***

Za dveřmi –
pláč z přízemí
stoupá nahoru výtahem

***

Mám zavřené
oči –
přesto se dívám

***

Stojím na balkóně v sedmém patře mnohabytového domu, hledím na rozbouřené moře, Tristan Corbière mi do ucha šeptá: Vidět je něco jako slepota.