Michale, jsi básník, zpěvák, písničkář, textař, novinář, překladatel – co víc, co nejvíc?
Anebo: co jsem nejmíň…? Vezmu to popořadě: po mámě, tátovi a starším bratrovi jsem novinář. Vlastně i po dědečkovi Nikolajovi. Do takových sedmnácti osmnácti jsem se tomuhle údělu vzpouzel, připadalo mi až příliš snadné živit se činností, která je pro mě tak samozřejmá. Všemožně jsem se snažil ztěžovat si to, překračovat žánry, pouštět se do náročnějších úkolů. Dodnes mi novinařina nestačí, vymýšlím si ptákoviny, jen abych si nepřipadal jako podvodník. Na jedné straně tu práci beru vážně, protože ji vnímám jako zděděné řemeslo, na straně druhé mám nutkání všelijak si s ní pinkat, jít proti pravidlům, která už znám jako své boty. Abys mi rozuměla, to není póza. Ve všech jiných oblastech o sobě pořád pochybuju, ale psaní je pro mě jako dýchání. Patřím k novinovým dětem, to je dneska vzácný druh. Vyrůstal jsem po redakcích, ti největší profesionálové byli „strýčkové a tety“. Zažil jsem dobu, kdy se v kanclech Svobodného slova, polistopadových Lidovek a prvního Týdne vznášel hustý dým, klávesnice byly zažloutlé a posypané popelem, hulilo se, popíjelo, povídalo – úplný opak dnešního aseptického korporátu. V určenou chvíli měli všichni ti zdánliví povaleči hotovo a nepotřebovali k tomu manuál od žádného vystajlovaného manažera. Tohle jsem si tedy zapamatoval, stejně jako tisíc drobných rad a pouček, díky nimž si teď s textem hraju, vstupuju do něj z libovolných stran a různě ho obrábím, zatímco chudáci korporáti pomalu nedají dohromady větu.

Můj táta byl bilingvní, mluvil rusky stejně jako česky. Já šel v mládí schválně proti tomu a zamiloval se do americké angličtiny. Tu jsem se učil hlavně z písniček. Od Jirky Černého jsem si nosil domů tašky plné elpíček Dylana, Cohena a Simona, nahrával je na kazety, hledal si k nim texty a pořizoval první neumělé překlady, které jsem pak konfrontoval s těmi Jirkovými, vloženými na průklepácích do obalu každé desky. Později se mi naskytla možnost přeložit s kamarádkou životopis Toma Waitse. Pak jsem – už sám – přeložil sedm dalších knížek. Teď už se do podobných věcí nehrnu: strašná dřina za málo peněz. Myslím, že jsem měl místo té spousty hodin prosezených u počítače radši někde souložit… Tehdy jsem to ale dělal, abych se zdokonalil v jazyce. Možná ještě víc v českém než anglickém. A abych se dozvěděl co nejvíc o historii světové hudby.

No a k mé vlastní muzice: od dvanácti let hraju na kytaru a foukací harmoniku. Kromě fildy jsem chodil na Ježkovu konzervatoř, s přáteli jsme zakládali kapely. Nikdy jsem si nepředstavoval, že bych se tím mohl živit. Nicméně, zajímavá věc: když pracuju, jsem spisovatel, novinář. Tělem i duší. A když jsem na pódiu, naprosto niterně vím, že jsem muzikant. V době, kdy jsem studoval češtinu, jsem byl skálopevně přesvědčen, že moje místo je mezi bohemisty. A na Ježkárně jsem cítil, že mám hrát. Nikdy jsem si nevybral, dělám všechno a nic. Je ve mně několik osob a já je oživuju podle potřeby. Tím se dostávám k poslední části tvé otázky: jestli chceš vědět, čím se cítím být celý život úplně nejvíc, tak musím upřímně odpovědět, že básníkem. Ono to zní blbě, ale já to nemyslím nijak vzletně. Žiju poezií. Úplně normálně, tiše. Naplňuju jí svůj soukromý svět. Přemýšlím a jednám trochu trhle. Neužitečně. Pamatuju si na první biografii Leonarda Cohena, která vyšla v češtině. Moc mě ovlivnila, měla název: Leonard Cohen – Život v umění. To je přece něco jiného než třeba: Pan Vonásek – pisatel veršů. Já chtěl být uměním obklopen, ať už vypadá jakkoliv, ať už ho dělám, nebo přijímám. A to se mi myslím povedlo. Čtu a čtu, dívám se, pozoruju. Verše píšu, jen když doopravdy potřebuju, na to, co s nimi pak bude, nemyslím, a už vůbec mě nezajímá, co zrovna frčí. Ceny nežádám – zvláště ne ty pojmenované po minerálce. Ještě bych měl dodat, že poezii chápu jako zastřešující termín. Básně, písně, ženské tělo, kompozice v krajině, rozhovor mezi dvěma lidmi… To všechno tam může patřit.

Sepsal a přeložil jsi několik životopisů písničkářů. Hudební biografie je tvoje specialita (Tom Waits, Beatles, Pink Floyd, Bob Dylan, Led Zeppelin, Paul Simon, Freddie Mercury, Bruce Springsteen). Co ses z nich dozvěděl o tomto lidském druhu souborně, pokud lze zobecňovat, kým jsou písničkáři jako lidi, mají nějaký rys, který je spojuje?
Písničkář je široký pojem, skoro bezbřehý. Tam se opravdu vejde kdekdo, od Vysockého přes Eda Sheerana až po Charlese Aznavoura. V angličtině se mu, jak známo, říká „singer / songwriter“. To značí, že si ten člověk všechno složil, zahrál i zazpíval. Kdysi v Americe fungovala instituce známá jako Tin Pan Alley. To byla továrna na písně, věžák plný kanceláří, v nichž bylo piano, stůl, gauč a pak už nic. Tam se autoři zavřeli, měli pevnou pracovní dobu a během ní museli vymyslet – pokud možno – hit. Takhle to v showbyznysu fungovalo strašně dlouho, nástupcem Tin Pan Alley se v padesátých letech stala Brill Building, kde začínali jako námezdní skladatelé třeba Paul Simon nebo Carole Kingová. A celý tenhle mechanismus, založený na dělbě práce (a výdělku) mezi svatou trojicí „autor hudby – textař – aranžér“, uťal až příchod Boba Dylana. Ten vyvolal opravdovou revoluci, protože si dokázal prosadit, že písničku sám vymyslí, bude zpívat a nahraje ji na desku. To znamenalo dramatickou změnu, pokud jde o copyright, tantiémy atd. Instituce se zhroutila, najednou chtěl každý za svou tvorbu zodpovídat osobně, bez cizího přispění. Znovu tento trend zesílil v devadesátých letech, kdy se prosadily písničkářky typu Alanis Morissette či Sheryl Crow. Ono to tedy nedopadlo moc dobře. Když tak koukám, jaké voloviny zpívá Aneta Langerová, je mi docela líto, že se už nerodí žádní Gershwinové.

Chtěl jsem ale vysvětlit, že pojem „písničkář“ pro mě znamená stát si za svou hudbou. Stoprocentně zodpovídat za její úroveň, neschovávat se za najaté autory, nějaký tým, za firmu. Nic víc v tom asi není. Nesouhlasím s Jardou Hutkou, který ve slavném sporu o Nohavicu zdůrazňoval, že písničkář má mít také morální kvality. No, nemá. Když Bob Dylan v písničce Neighborhood Bully podporuje Izrael, není mi to dvakrát sympatické, ale jako rock’n’roll mě to baví. John Lennon finančně podporoval IRA, což mi upřímně řečeno připadá mnohem horší než selhání Jarka Nohavici. Van Morrison teď zase za asistence Erika Claptona šíří píseň proti krizovým opatřením. Nic z toho mi nepřipadá chytré ani morální, jenže já od nich nikdy žádnou velkou mravnost nečekal. Mám je rád jako muzikanty.

Když se podívám na tvou biografii, je tam „píseň“ jakýmsi jednotítkem. A hned se člověk zastaví u  třídílných Příběhů písní (2009, 2011, 2015 plus jsi edičně připravil knihu Od samomluvy k chóru aneb Písniček se držte! – Čtení o české lidové a zlidovělé písni, 2016) – proč se zabýváš historií písní, co je na ní pro tebe tak přitažlivé?
Přitahují mě záhady. To se netýká jen písniček, ale také staré Prahy, menhirů, zaniklých míst a dějin obecně. Zajímá mě mikrohistorie. Znáš rčení „from small things big things one day come“?

Kéž by.
Já na to věřím. Koncept Příběhů písní byl tento: na maličkosti, jakou je zlidovělá skladba, ukázat celou etapu, v níž vznikla, konkrétní dějinnou situaci, nějaký dobový fenomén – tematizovat, vybrat si určitý úsek minulosti a vyhmátnout, co ho pojí s naší současností. To je skutečný smysl mé trilogie, kterou chci ostatně rozšířit na pentalogii. (Hodlám totiž napsat ještě čtvrtý díl Příběhů písní a pak přidat poslední knížku, kterou považuju za nejzajímavější, nejpřekvapivější: Příběhy českých písní.)

Na Příběhy českých písní se hodně těším, držím palce, aby se všech pět dílů pro tebe osvědčilo a našlo čtenáře. Jak hledáš v písních příběh?
Vlastně jsem ti už odpověděl. Zabýval jsem se dějinami vzniku těch zlidovělých skladeb, na kterých se dá demonstrovat něco většího, buď dobře pohřbeného, nebo naopak stále platného. Není to žádná nová myšlenka, když řeknu, že je nutné všechno, co žijeme teď a tady, vidět v kontextu věcí minulých. A jedině tak pochopíme budoucnost. Hudba působí v historii lidstva jako katalyzátor – písnička je mnohdy lepším otiskem doby než všechna psaná či obrazová svědectví. Proto se asi písniček držím, jak jsem to vepsal i do podtitulu své antologie Od samomluvy k chóru. Tedy ne já, ale František Halas, to je jeho citát.

Proč ses pustil do přípravy bichle o fokloru, kterou by měl v ideálním případě dělat celý ústav?
Ten výbor jsem sestavil, neboť jsem měl dojem, že ctěná česká folkloristika spí, ba přímo chrápe. Když nedostane grant, tak nehne ani brvou, a i potom vznikne nějaký zbytečný traktát, kde „vysvětlivek je tlustěji než knihy“, jak říkal Jan Werich. Výstup pro širší veřejnost je veškerý žádný. Zdálo se mi, že už desítky let nevyšla obsáhlejší publikace, jež by nabízela normálním lidem výběr toho nejlepšího ze psaní o lidové hudbě. Povedlo se mi pokrýt dvě století, začínám někde u Erbena a končím u Ludvíka Vaculíka. Dovolil jsem si dost, nezapomenu na jeden hovor s význačným folkloristou, který mi otevřeně vyhrožoval, že jestli jim jako outsider polezu do zelí, dovedou být nepříjemní… Jenže já neudělal nic jiného, než že jsem jako publicista, spisovatel a básník sestavil výbor z děl jiných publicistů, spisovatelů a básníků. Fakt, že tu antologii dneska mají v Princetonu, mě s mým outsiderstvím trochu smiřuje. Příběhy písní se zase objevily v katalogu Library Of Congress. Hlavně ale zrovna tahle trojice knih oslovila spoustu lidí, kterých si vážím. Když ti vzkážou, že si tvou knížku půjčují kluci v kapele Etc…, nebo když ti za ni děkují tak rozdílné osobnosti jako Jiří Suchý, Wabi Daněk, Ľubomír Feldek, Ivan Hlas a Karel Hvížďala, chtě nechtě propadneš dojmu, že se dobrá věc podařila. Musím ale říct, že největší zázrak se stal hned na začátku. Prvním čtenářem prvního dílu Příběhů písní byl Josef Škvorecký, na jehož publikace ze šedesátých let jsem navazoval. A když mi z Toronta poslal úvod a napsal „dejte si to na obálku“, pomohl mi tím víc než deset recenzentů.

Čím dál víc se tážu, komu a jak vlastně recenze pomáhají a jestli pomáhat mají. Jak píšeš písničky – popiš prosím proces, kterým vzniká tvoje píseň, text předchází?
Písničky nejraději skládám u kytary. Baví mě, když text vzniká zároveň s hudbou. Nic tedy není první ani poslední. Ale samozřejmě, že mě texty napadají kdykoliv během dne. Pak jde jen o to, jestli rychle najdu tužku a papír. Kamarád Xindl X píše do mobilu, ale to bych si radši koupil brusle a objel Nusle, jak praví Čapek. Naopak testuju paměť i kvalitu svých nápadů tím, že nemaje zápisník, pokračuju v cestě a znovu se k těm veršům vrátím, až když dojdu domů. Jestli jsem je nezapomněl, tak jsou asi dobré. Pokud se mi vykouřily z hlavy, stejně za nic nestály. Mimochodem, to mi říkal právě Jiří Suchý, že ho plno textů napadlo za chůze. Inspiroval ho její rytmus. Já taky pořád chodím.

Chodectví je umělecký nebo spíš tvůrčí fenomén, vznikly o tom už hotové dokumenty. Mě by to zajímalo z neurovědního hlediska, takové studie o vlivu jógy nebo meditace na tvůrčí proces existují, ale něčeho tak zjevného, jako je vliv chůze, si vědci asi ještě nevšimli. Ovlivňuje tě třeba při psaní písňových textů tvoje překladová práce (básně Michaela Ondaatjeho, Richarda Brautigana, Charlese Bukowského a Kennetha Rexrotha). Jaký je vztah mezi tvojí poezií a písňovými texty?
V životě jsem už mockrát slyšel, že mé básničky mají „sklon k písňovosti“. Svým způsobem tak byly vyexpedovány ze současného kánonu dříve, než mohly ukázat, co v nich doopravdy je. Do tisku se dostaly s mnohaletým zpožděním, což z nich udělalo tak trochu mrtvou záležitost. Dokonce i pro mě. Naše společná kamarádka, které si vážím a ona to ví, jednou otráveně prohlásila, že to, co jí dávám přečíst, nejsou básně, ale písničky. A když jsem ji za nějaký čas zase potkal, řekla mi s obdivem, že zpívám básně. Tehdy mi došlo, že se nedohodneme. Dohodli jsme se – asi po deseti letech. Prostě jsme se oba jako čtenáři i autoři posunuli dál. Mezitím ty verše ale zhebly. Rozdělování na malou a velkou poezii, na příliš a málo zpívatelnou, na takovou, která obstojí a neobstojí na papíře, mi připadá jako nějaký relikt. Teď asi nadzdvihnu spoustu čtenářů Ravtu, ale já dokonce souhlasím s Janem Burianem, který tvrdí, že rozdíl mezi básní a písňovým textem neexistuje. Jsem přesvědčen, že jsme si ten plot postavili jen ve vlastní hlavě. Nedokážu říct, jestli je dokonalejší verš Vladimíra Holana „padající list je vyšší než strom“, nebo slova z prastarého blues Roberta Johnsona „I love my baby, my baby don’t love me“. Jestli je Nezvalův obraz „mé ano požírá tvé ne“ hodnotnější než ten v písni Paula Simona Graceland: „Losing love is like a window in your heart. Everybody sees you’re blown apart.“ Technicky pracuješ pořád stejnou metodou. A co se týká hudebnosti, tam už to nechápu vůbec. Báseň bez hudby není básní. V každé, i nerýmované básni je hudba – rytmus, akcent, zvukomalba. Každá báseň se dá zhudebnit, žádná být zhudebněna nemusí. Básničky a texty písní se pro mě liší jen v tom, že některé verše chci zpívat a jiné ne. Namítneš, že některé básně melodii nepotřebují. No, ona tam už je, jako drahokam v šutru. Já mám spíš pocit, že mimo jsou ti básníci, kteří hudbu neslyší. A že jich je…

Někdy ve dvaceti jsem zhudebnil první kapitolu novely Vladislava Vančury Pekař Jan Marhoul. Šílenost? Omyl, funguje to skvěle, protože v jeho próze byla skrytá hudba. Respektive, ani ji moc neskrýval… Jenže víš co, poukazovat vždycky v první řadě na to, že autor jako já je i muzikant (a proto mu verše tak pěkně – až moc snadno – plynou), je trošku levné. Skutečnost, že miluju blues a poslouchám Bruce Springsteena nebo Nicka Drakea, by kritiku neměla nijak zvlášť ovlivňovat. Ale ovlivňuje – a málokdo přijde s něčím lepším než s přirovnáním ke Gellnerovi nebo Hraběti. Už nikdo neřeší, jak moc mě zasáhl Robert Frost, Ferlinghetti, Prévert. Když už by se někdo chtěl přiblížit tomu, co v básnění hledám, musel by zmínit Ivana Blatného, Josefa Kainara, Robinsona Jefferse, E. A. Masterse, Jana Skácela, Jiřího Šotolu, Josefa Hanzlíka, Pavla Šruta… Nejmilejší je mi Jaroslav Seifert a ze současných Pavel Kolmačka.

A ty zahraniční inspirace?
Cizí autoři, které jsem (vlastně jen pro sebe) překládal, mě inspirovali díky své fantazii. Konkrétně Brautigan – jeho nemoc mu umožnila psát volně, jako kdyby neexistovaly žádné meze. A přitom je to tak úžasně trefné. „Byl to ten typ, co by ti prodal krysí řiť místo snubáku.“ Nebo: „V 1:03 prd voní jako sňatek avokáda s rybí hlavou.“ Tohle by snad zdravý člověk nevymyslel. Měl jsem rád prebeatniky, jako byl Kenneth Rexroth (k němu mě přivedl Pavel Šrut, který mi dal celý svůj rexrothovský archiv). A postbeatniky, což je Bukowski. Bavila mě jejich nonkonformnost, to, že nikam nepatřili. Překračovali styly a jiným nedostačovali. Prostě se nehodili. Mou nejoblíbenější Bukowského sbírkou je ta, která česky myslím nevyšla a v níž není skoro ani jedna sprostá báseň. Dostává mě už její název: Play The Piano Drunk Like A Percussion Instrument Until The Fingers Begin To Bleed A Bit.

Ale jestli narážíš na to, že Bukowski používá vulgarismy a já taky, že Brautigan dělá fóry a já taky, že beatnici měli blízko k muzice a já taky, asi tě zklamu.

Vůbec na nic nenarážím, nehledám, kde bys měl koho kopírovat nebo přímo z někoho „povstávat“.
Nejvíc jsem se naučil od Leonarda Cohena – ne písničkáře, nýbrž básníka. Z jeho psané poezie jsem pochopil, že můžu dát vedle sebe slova jako „God“ a „piss“. A pokud své sdělení vyfutruju smyslem, nic se mi nemůže stát. To byl asi největší objev, který jsem v literatuře učinil.

Co podle tebe definuje českou písničkářskou scénu, z jakých kořenů povstala, jaké vlivy jsou pro ni zásadní?
Uf. To je otázka za milion dolarů. Stručně řečeno máme dva proudy: jeden sleduje tu slovanskou krev, sem patří ctitelé Vysockého, Okudžavy, ale také polské muziky nebo moravského fokloru. Druhý vychází z angloamerického folku a folkrocku šedesátých let. Zvláštní je, že v českých zemích ještě více než Dylan rezonuje Donovan. Je melodičtější, úhlednější, hezčí… Česká hudba je vůbec hodně věrnou kopií amerických a britských vzorů. Nikdy se z toho nevymaní, ale mně to nevadí. Je to jako nosit kvalitní džíny. Na druhé straně tu funguje dost autorů, kteří už k žádnému folku v tradičním slova smyslu netíhnou. V mládí poslouchali Nirvanu, pak Radiohead nebo Sigur Rós, a jediné, co je spojuje s tradičním písničkářstvím, je kytara – pokud vůbec. Vznikl nový underground, hrdinou už ale není rozladěná kapela, nýbrž osamělý střelec.

Určitá sorta písničkářů klade důraz na procítěné, táhlé zpívání. Nejde u nich ani tolik o obsah, jako spíš o výraz. To není pro „básníky s kytarou“ typické. Do pop music se tahle naléhavost vloudila s Timem a Jeffem Buckleym. Bohužel, existují stovky jejich epigonů, tak jako desítky folkových skupin napodobují Nerez a zástupy zpěvaček chtějí být druhou Zuzanou Navarovou. Ještě bych dodal, že se u nás písničkáři rovným dílem dělí na „závažné“ (typ Merta) a „hravé“ (typ bratři Ebenové). Když se to přežene, je to v obou případech pěkný průšvih. A nakonec: spousta lidí tady písničkářům přisuzuje úlohy, které nikdy neměli, a pak vznikají nedorozumění. Folkaři nejsou hlasem svědomí ani národa, nebudou za ty ostatní říkat, co bychom měli být schopni říci nahlas všichni. Myslím, že poctivý písničkář nemůže dělat nic jiného než vydávat svědectví o sobě – a tím možná podat svědectví o době, ve které žije.

Patříš k Osamělým písničkářům. Kdo jsou a proč jsou osamělí?
Osamělci fungují tuším od roku 2002, kdy je založil Honza Burian. Písničkáři-samorosti ze všech koutů země – scházejí se v Praze na Břevnově, v chvalně proslulém klubu Kaštan. Já s nimi vystupuju už asi deset let a pořád jsem si na to nezvykl. Mnohé z nich jsem léta poslouchal, byl jsem jejich fanda. Takový Jirka Dědeček, na toho jsem chodil už jako kluk. Jan Burian si k sobě vybírá lidi nejen podle toho, co hrají, ale i jací jsou. Takže celé to sdružení je zároveň společností strašně milých, chytrých a sympatických lidí. Neříkám, že nemají svoje vrtochy, ale kupodivu se tam nevyskytují žádní egomaniaci. Všichni si navzájem fandí a rádi se vidí. Vždycky se shodneme, že jít na večírek Osamělých je po té celodenní masáži úplný balzám. Ale musím dodat, že není tak úplně jednoduché být s nimi na pódiu. Každý se snaží předvést to nejlepší, co umí. A když předvedou to nejlepší Petr Nikl, Petr Váša, Dáša Voňková, Zuzana Homolová nebo Marka Míková, musím hodně zabrat, abych jim stačil.

Vydal jsi minimálně 10 desek. Pro koho to děláš?
Tahle otázka zní výhružně… Nepoužil bych slovo „vydal“ ani „desky“. Jsou to nahrávky, které jsem realizoval vlastními silami. I když je pravda, že od jisté doby mají ISBN, čili je to oficiální. Dal jsem je na internet, na Bandcamp, což je web, který mi z nějakého důvodu imponuje. Na Bandcampu mám asi 9000 poslechů, na českém Bandzonu přibližně 18 000. I kdyby mě tam pořád dokola poslouchala jen stovka lidí, myslím, že tohle už stojí za námahu. Písničky píšu z vnitřní potřeby a publikuju pro radost. Prachy mi z toho nekynou, ani bych je nechtěl. Já se hudbou vyjadřuju. A nerad se nudím. Než trávit čas kravinami, raději si skládám.

Ta čísla by se dala považovat za fenomenální úspěch. Hudební publicistika je u nás formována několika málo píšícími osobnostmi. Je?
Kvalita české hudební žurnalistiky je přímo úměrná velikosti naší země. Není o nic menší nebo větší než kvalita českého herectví, pekařství či instalatérství. Přece jen si ale myslím, že třeba filmová kritika je tu bůhvíproč horší. Psaní o muzice se v Česku věnuje trochu víc soudných lidí, asi proto, že to obnáší určitou znalost technické stránky i tvůrčího procesu – zatímco spousta filmových recenzentů se prostě jen pohodlně usadí, kouká na plátno a pak si o tom „něco“ myslí. Samozřejmě by se v obou oborech mělo makat stejně, ale vnímání muziky vyžaduje opravdu zapojení celého člověka.

Obecně mě u všech druhů novinářů odpuzuje, když staví vehementně svoje ego před to, o čem píšou. Jsou namistrovaní, přezíraví, arogantní, všude byli, všechno znají. Dávají ti na vědomí, že vědí víc než ty – a víc než umělec. Prokletí české novinařiny (a celkově českého maloměšťáctví) se zove paternalismus. Já mám rád tenhle citát z Goetheho: „Kdo básníka chceš pochopit, v zem básníkovu musíš jít.“ Člověk musí mít upřímný zájem a snahu poznat umělcovy pohnutky, zjistit, co ho vedlo k tomu, že napsal zrovna tuhle písničku, a ne jinou. Proč si vybral zrovna tyto hudebníky, repertoár a aranžmá. Uměleckou kritiku si představuju jako dialog s umělcem a recipienty jeho díla, k nimž patřím. Řekl bych, že v jistých dobách tomu tak bylo. Psaní kritických referátů bylo pokračováním tvořivého procesu, rozvíjelo ho v dobrém i zlém. Ten, kdo vytvářel, a ten, kdo vytvořenou věc vnímal, se ovlivňovali – tak si představuju radost z přijímání umění. Ale teď je to spíš šermování klackem. Kritici se diskreditují pohrdavými soudy a umělci přestali poslouchat, co jim kdo říká. Obojí je škoda.

Čeští písničkáři a vůbec kapely a zpěváci mají problém s kvalitními texty. Takový Richard Krajčo by o svém „fanclubu“ mohl vyprávět. Naposledy jeho text analyzoval básník Petr Borkovec, a stálo to za to. Proč se neobracejí třeba k básníkům, aby pro ně texty napsali? Proč tak málo básnické texty zhudebňují, jako třeba dělá Hm…?
Docela se divím, že má Petr Borkovec takové masochistické choutky. Hudbu kapely Kryštof nedokážu poslouchat ani minutu. Popravdě si myslím, že rozebírat ji je ztráta času a zbytečná reklama. Občas dělávám tu chybu, že při jízdě autem – nebo když sedím v restauraci – začnu vnímat zvuky, které se linou z rádia. Zkusila jsi někdy přemýšlet o textech Petra Rezka, Pavla Nováka nebo Elánu? Můžu ti nabídnout i jiné peklo, mnohem aktuálnější: „Na kopce se koukám / Nejsou daleko / Z mýho hometown / Už pomalu svítá / Zhasínaj city lighty / Našeho / Našeho hometown.“ Jestlipak víš, co to je? Píseň Hometown od skupiny Mirai. Ke slyšení na všech rozhlasových stanicích.

Ono je to tady s námi už dlouhé dekády, ten bezobsažný smog, co jenom vypadá jako texty a melodie. Problém je ale v tom, kolika lidem tahle hudba stačí. Krajčo by se nikdy nedostal na vrchol, kdyby to ostatním nevyhovovalo. Ještě křiklavější příklad je Tomáš Klus. Takové bláboly může napsat každý, ale rozumný člověk by si pak znovu sedl a viděl by, co všechno je v tom textu špatně. Od převrácených přízvuků přes nesprávně použitá ustálená spojení až po pomýlené obrazy, které tě – místo aby zasáhly svou přesností – jen zmatou. Protože nemají hlavu ani patu. Já jsem o tom hodně přemýšlel, když jsem před pár lety revidoval své staré písničky. Musel jsem se chovat jako dřevorubec, osekávat jednu shnilou větev za druhou. Bolestná činnost, na konci zůstaly dva tři dobré verše, zbytek neprošel. Při psaní děláme tak hrozně moc chyb! V tu chvíli si uvědomujeme sotva polovinu. A přesně tohle je Tomáš Klus: nikdy se s odstupem nepodívá na to, co vlastně kváká. Američané tomu říkají „think twice“.

Ale abych odpověděl na otázku: aby si mohli zpěváci vybírat texty z básnických sbírek, museli by být aspoň trochu sečtělí. Aspoň jako Vladimír Mišík, což je pro mě ztělesnění normálního chlápka, bigbíťáka, žádného intelektuála – a přece měl tolik fištronu, aby se nechal zavést Kainarem a Hrabětem trochu dál, než kam ho směrovala beatová muzika. „Kdo nemiluje knihy, nemiluje moudrost,“ říká Komenský. Dneska ta moudrost dostává fakt na prdel, a jestli si zpěváci myslí, že dá obsah jejich písním to, co najdou v mobilu, nebo co jim přihraje osud ve formě nějaké jejich osobní zkušenosti, tak se krutě mýlí. Tvorba je normální makačka – rukama, hlavou, srdcem, citem – a inteligence spojená s rozhledem v ní hraje zcela zásadní roli. Jednotlivé složky písňového textu k sobě mohou být v jakémkoli poměru, dohromady však musejí dát 100 procent. Vezmi si zmíněného Paula Simona – tam nejde zdaleka jen o text, hlavní sdělení nese mnohdy hudba, rytmus, nálada. Ale speciálně on ví přesně, jak ten koktejl namíchat, aby byl výsledkem stoprocentní zážitek.

Jaké české písničkáře posloucháš, čím tě přitahují?
Jestli můžu, začal bych raději zahraničními, ti byli pro můj vývoj důležitější.

To jsem si myslela.
Někdy v patnácti jsem se takovou zvláštní cestou dostal přes spirituály a rané blues k Dylanovi, a hned k oběma jeho hudebním stránkám najednou. To znamená, že jsem nejdříve uslyšel Blowin’ In The Wind a vzápětí nato Subterranean Homesick Blues. Oboje jsem „sežral i s chlupama“. Nikdy jsem proto nechápal, proč tolik lidí snese jen folkového Dylana a neuznává toho eletrifikovaného. Pro mě to byly od začátku spojené nádoby. Nechápu ani hojně rozšířený názor, že Dylan neumí zpívat a hrát – že je jen excelentní autor. Zrovna vloni jsme se shodli s Robertem Křesťanem, že pro nás byl při prvním setkání s Dylanovým fluidem zásadní jeho muzikantský a pěvecký projev. Kytara, hlas, frázování, drajv.

Jeho hudební projev nebudu hodnotit, myslím, že by se musel posuzovat v nějakém úhrnu, jako celek, a toho nejsem schopna. Ale u Dylana jsi určitě neskončil…
Prakticky současně s panem Zimmermanem jsem objevil i Leonarda Cohena. Suzanne a Chelsea Hotel #2, to jsou ty dva iniciační zážitky. Pokaždé, když mi někdo řekne, že je na mě znát dylanovský vliv, pousměju se, protože ve skutečnosti mám už svými dispozicemi, hlasově i hrou na kytaru, mnohem blíž právě ke Cohenovi. Celoživotně jsem ale i velikánský fanda Neila Younga, s nímž nemám hlasově společného absolutně nic. A nesmím zapomenout na Johnnyho Cashe, který na mě měl jako zpěvák skutečně ohromný vliv, i když to jeho boom-chicka-boom mě nechává dost chladným. Když hraju s kapelou, přál bych si, aby zněla a myslela nějak jako Crazy Horse anebo The Band, což je parta, o které Jiří Černý právem tvrdí, že byla nejlepší rockovou skupinou všech dob. Na gymplu jsem měl období, kdy bych šel světa kraj za těžko sehnatelnými elpíčky J. J. Calea. Ovšem nejvíc ze všech angloamerických písničkářů poslouchám už dlouhou dobu Bruce Cockburna, u nás pohříchu velmi málo známého. Kanadský národní hrdina, nedostižný skladatel s perfektním hlasem – a ten bravurní kytarový styl! Kdybych se někdy ocitl o půlnoci na rozcestí a přišel ke mně velký černý chlap s návrhem, ať mu prodám duši, chtěl bych po něm, aby mě naučil totéž, co umí Bruce Cockburn. Nebo Willie Nelson.

A co doma?
Jako malý kluk jsem byl přítomen slavnému porevolučnímu koncertu Karla Kryla v Lucerně. Odnesl jsem si odtud domů desky Rakovina a Tekuté písky. A stal jsem se jeho fandou. Opět souhlasím s Jirkou Černým, který Kryla vyzdvihuje nejen jako textaře, ale hlavně jako melodika. Karavana mraků mě neomrzí nikdy. Z té doby mám mimochodem vzpomínku, jak sedím v mámině kanceláři ve Svobodném slově, za okny bouří demonstranti a proti mně v křesle sedí pán v kožené bundě. Odpočívá. To byl Karel Kryl. Listopad 1989 jsem prožil v Melantrichu, máma mě neměla kam dát. Bylo mi bez několika dní deset let, všechno jsem viděl z první ruky. S Ladislavem Smoljakem jsme koukali dolů na ty davy, pamatuju si spoustu malých detailů. Včetně toho, jak se dívám na televizi s „mrtvým“ studentem Šmídem, zrovna když oznamují jeho „smrt“. Martin je dnes taky písničkář, vede kapelu Klec.

I nastojte! Ale tos byl ještě dítě. Co tvá pubertální léta?
V mládí jsem poslouchal Nohavicu a Mertu. Jarkovi jsem před nedávnem vyprávěl, jak jsme s mým bratrancem-elektrotechnikem v roce 1990 nahrávali z televize jeho ostravský koncert: šňůrou jsme propojili starou Teslu s magneťákem Sonet Duo a pak to zase nějak složitě přetáčeli na kazetu emgetonku. Uměli jsme ty písničky nazpaměť a v kazeťáku jsme je střídali s Mertovou první deskou. Od Vladimíra mám nejradši písně Planeta Sebeklam a Tvoje vlasy ne. A Řeku, což je cover Springsteenovy skladby The River. „Vrátil jsem se zpátky domů po dvou letech flákání, vyučil se tím, co táta, nezískal žádný vzdělání. Potkal jsem první lásku v tanečních, měla jako já před vojnou, sedmnáct. Vyjeli jsme si prvně sami k řece, všechno bylo napoprvé, jen jednou jedinkrát…“ A potom: „V devatenácti mám jenom dluhy a výuční list a volno dvakrát do tejdne. Šli jsme kolem národního výboru:  – Máte chvíli čas? My taky… tak nás oddejte! – Stáli jsme ve svatební síni v džínách jako žebráci, co šli ulicí. Žádný bílý závoj, bez prstýnků, bez rodičů s kyticí. Chlápek, co oddával, spěchal na oběd, táhlo z něj pivo a mně se chtělo blít. Z magneťáku dohrál Mendelssohn… — To je všechno. můžete jít!“ Nezapomenu, jak jsem Řeku prvně slyšel pár let po revoluci na koncertě v Ládví. Springsteen a Merta – dvě mouchy jednou ranou!

Od Honzy Buriana jsem miloval píseň Hlídači slov. Od Jirky Dědečka Vraťte mi nepřítele a Blues pro sirény. Líbily se mi písničky bratří Justů: „Já šest černejch rukou mám, já šest černejch rukou mám, já šest černejch rukou mám – a na nich šestatřicet černejch prstů mám!“ Taky Pepa Nos, než se zbláznil. Mistrovsky hrál na dvanáctistrunku. Tady musím zmínit Karla Zicha se Spirituál kvintetem, album Rajská zahrada: to pro mě bylo v okamžiku, kdy jsem se snažil zvládnout dvanáctistrunnou kytaru, úplné zjevení. Třešnák byl nejlepší s bratry Kormany. No a samozřejmě Petr Lutka, trezorová deska Šafránu: „Já pět roků žil za pevnou mříží, jen vodu pil a dejchal prach. V kamenolomu u toho domu lámal jsem kámen tam ve skalách.“

V postpubertě jsem ale velice brzy zahnul ke Kalandrovi, Mišíkovi, Prokopovi, zkrátka k folkrocku. Petra Kalandru jsem vídal, když jsem si k němu chodíval kupovat struny do prodejny hudebních nástrojů Amistar. Byl děsně nevrlý, asi ho už tenkrát všechno štvalo. Potom se z jeho nahrávek stal takový malý kult. Proto jsem se od něj zase odvrátil – a dlouho jsem nic nového na této scéně nenacházel. Až jsem byl jednoho krásného dne v Praze na Dobešce obtočen energií Jardy Svobody a skupiny Traband. A zase mě to trubadúrství chytlo. Dnes považuju za jednoho z nejhlubších písničkářů Karla Vepřeka. Má to, co já nikdy mít nebudu: upřímnou víru v pánaboha.