V době, kdy jsem chodil do školy, musel být fonograf dosti čerstvým vynálezem. V každém případě byl v centru všeobecného zájmu, čímž si lze vysvětlit, že náš učitel fyziky, muž nakloněný všemožným kutilským vášním, nás přiměl takový aparát šikovně sestavit z toho nejdostupnějšího materiálu. Nebylo zapotřebí víc než to, co uvedu níže. Kousek ohebné lepenky srolovaný do tvaru trychtýře, jehož užší okrouhlý otvor se zalepil kouskem nepropustného papíru, takového, jaký se používá k uzavření sklenic se zavařeným ovocem. Tímto způsobem se improvizovaně vytvořila chvějivá membrána a následně se do jejího středu upevnila, ve svislém směru, štětina z hrubšího kartáče na šaty. Takto jednoduše byla vyrobena první část onoho tajemného stroje, tedy zcela funkční snímač a reproduktor, a nyní už zbývalo jen zhotovení nahrávacího válce, jímž se dalo otáčet pomocí malé kliky a který byl nasunut těsně k záznamovému hrotu. Nepamatuji se, odkud tahle součást pocházela; válec se prostě někde našel a my jej více či méně zdařile pokryli tenkou vrstvou vosku. Vosk ještě ani nestačil vychladnout a ztuhnout, a my už, s netrpělivostí, která se v nás nakupila během celého toho lepení a sestavování, odstrkovali jeden druhého, abychom to celé vyzkoušeli. Lze si jistě bez potíží představit, jakým způsobem to probíhalo. Když někdo promluvil nebo zazpíval do trychtýře, hrot vězící v pergamenu přenesl zvukové vlny na přetáčenou ruličku, a když bylo ono neposedné ukazovátko následně posunuto zpátky do dráhy, kterou samo vytvořilo (a která byla mezitím zafixována fermeží), z papírového sáčku na nás zpátky chvějivě promlouval, sice nejistě, neskutečně tiše a váhavě, místy přerušovaně, ovšem stále ještě náš zvuk. Účinek byl pokaždé naprosto dokonalý. Naše třída nepatřila právě k těm nejklidnějším, ovšem tenhle pokus ji dokázal ztišit jako máloco. Tenhle fenomén si také udržoval svou překvapivost, dokázal šokovat vždy znovu a znovu. Do určité míry jsme byli konfrontováni s nekonečně jemným kouskem reality, z níž na nás, děti, promlouvalo něco, co nad námi mělo naprostou převahu, projevovalo se to však neskutečně začátečnicky a zároveň to volalo o pomoc. Tenkrát i v průběhu dalších let jsem si říkal, že jsem si měl do paměti vtisknout právě tenhle samostatný, nám odňatý a vně nás uchovaný zvuk. Skutečnost, že tomu bylo jinak, je důvodem tohoto pojednání. Jak se mělo později ukázat, ve vzpomínkách jsem si nepřivlastnil zmíněný tón z trychtýře, ale právě ony znaky vryté do válce.

Od mých školních let mohlo uběhnout asi tak čtrnáct patnáct let, když jsem si tuhle věc uvědomil. Bylo to během mého prvního pařížského období, kdy jsem se značným nadšením navštěvoval na École des Beaux-Arts přednášky o anatomii, přičemž se zdálo, že mě ani tak nezajímá rozmanitá spleť svalů a šlach, případně dokonalá souhra vnitřních orgánů, jako spíše seschlá kostra, jejíž nenápadné energie a elasticity jsem si povšiml už na Leonardových kresbách. Jak jsem se tak zaobíral tím stavebním celkem – bylo toho na mě až příliš; moje pozorování se stále znovu soustřeďovala na zkoumání lebky, která se mi zdála naplňovat takříkajíc to nezazší, k čemu se tenhle vápenitý element ještě dá použít, jako by se právě ona dala přesvědčit, aby se snažila vykonat rozhodující službu a přijala pod svou pevnou ochranu ten výše zmíněný pokus, v úzkém ohraničení opět to, co působí bez hranic. Okouzlení, kterým na mě tato uzavřená schránka v kontrastu k šíři světa působila, dospělo nakonec tak daleko, že jsem si lebku sám opatřil, abych s ní strávil nejednu noční hodinu; a jak už to u mě s věcmi chodí: hlubší zájem o tento dvojznačný předmět a důvěrný vztah k němu ve mně nevyvolaly ani tak okamžiky jeho cíleného zkoumání jako spíše onen letmý pohled, s nímž bezděčně ohledáváme a ohmatáváme své běžné okolí, má-li k nám sebemenší vztah. Byl to právě takový pohled, který se náhle zarazil ve svém průběhu a naladil se přesně a pozorně. V tom často tak typicky bdělém a vyzývavém světle svíčky se mi teď nápadně zviditelnil korunní šev, a ihned jsem také věděl, co mi připomíná: jednu z těch nezapomenutých stop, které byly vyryty špičkou štětiny do malé voskované ruličky!

A v tomhle nemám jasno: Je to rytmická zvláštnost mé fantazie, že od té doby, často ve značném rozestupu let, znovu a znovu pociťuji nutkání přeskočit od téhle tehdy bezprostředně vnímané podobnosti k celé řadě neuvěřitelných pokusů? Ihned přiznávám, že chuť k tomu, vždy když se ohlásila, jsem pojímal s krajní nedůvěrou, – je-li třeba důkaz, pak spočívá v okolnosti, že se až teď, opět po více než patnácti letech, odhodlávám k opatrnému sdělení. Mému nápadu nemůže být přičteno k dobru nic víc než to, že jeho svérázný návrat mě překvapil tu tady, tu onde, za nejrůznějších okolností.

Co je mi tedy znovu a znovu předkládáno v mém nitru? Je to tohle:

Korunní šev lebky (bylo by to nejprve třeba prozkoumat) má – dejme tomu – určitou podobnost s onou hustě vinutou linií, kterou hrot fonografu vyrývá do přijímajícího rotujícího válce přístroje. Co kdybychom ale tento hrot přemístili a vedli ho tam, kde má reprodukovat zvuk, ve stopě, která by nepocházela z grafického převodu tónu, ale byla by sama o sobě přírodního rázu –, dobře: jenom to vyslovme: co kdyby se jednalo o korunní šev – : Co by se stalo? – Musel by vzniknout tón, sled tónů, hudba…

Pocity – jaké? Nevíra, ostych, strach, úcta – : ano, který ze všech těch možných pocitů mi brání v tom, vymyslet jméno pro prazvuk, který by měl být takto přiveden na svět…

Jen si to na moment představme: jaké všemožné linie by nás nenapadlo podsunout pod hrot a podrobit je zkoušce? Jaký obrys by se nám tímto způsobem nechtělo táhnout až do konce, abychom ho pak, proměněný, pocítili v pronikání do jiné smyslové oblasti?

V jistém období, kdy jsem se začal zabývat arabskými básněmi, na jejichž vzniku se, jak se zdálo, všech pět smyslů podílelo současně a vyváženě, mě poprvé napadlo, jak nestejně a odděleně dnešní evropský básník využívá těchto kanálů, z nichž ho skoro jen ten jediný, totiž zrak, přetížen světem, přesycuje vytrvale; jak malý je oproti tomu přínos sluchu, nemluvě vůbec o neúčasti ostatních smyslů, které působí pouze v ústraní a s mnoha přerušeními ve svých omezených oblastech využití. A přesto může dokončená báseň vzniknout jen za podmínky, že svět uchopený současně pomocí pěti pák se v určitém náhledu vyjeví v oné nadpřirozené rovině, jíž je právě rovina básně.

Žena, jíž jsem toto přednesl během rozhovoru, zvolala, že toto nádherné, zároveň intenzivní uschopnění a spolupůsobení všech smyslů, že to přece není nic jiného než přítomnost ducha a milost lásky, – a tím (mimochodem) podala své vlastní svědectví o subtilní realitě básně. Ale právě proto se ten, kdo miluje, nalézá v tak ohromném nebezpečí: je totiž odkázán na spolupůsobení smyslů, o nichž ví, že se protínají v onom jediném smělém středu, v němž se rezignujíce na veškerou šíři sjednocují, a v němž není stability.

V souvislosti s těmito úvahami si vybavuji kresbu, kterou jsem využíval jako příjemné pomůcky vždy, když se vnucovaly podobné myšlenky. Představíme-li si celý rozsah vnímání světa i jeho oblasti, které nás přesahují, v plném kruhu, pak bude ihned zjevné, o kolik rozsáhlejší jsou černé sektory, které označují to nevnímatelné v poměru k nestejným světlým výřezům, které odpovídají světlometům senzuality.

Milující člověk se pak ocitá v situaci, kdy se náhle cítí umístěn do středu kruhu, tedy tam, kde se v jednom bodě setkává známé s neuchopitelným, dosahuje celistvosti a stává se naprostým vlastnictvím, přičemž je však smazána jakákoli jednotlivost. Básníkovi by taková situace příliš neposloužila, neboť on musí vnímat právě rozličnost jednotlivostí, básník smřuje k tomu, aby výseče smyslů používal v jejich dané šíři, a tak si musí také přát každý jednotlivý smysl co nejlépe rozvinout, aby se zkrátka jeho podchycenému nadšení podařilo jedním dechem proskočit těmi pěti zahradami.

Jestliže úskalí milujícího spočívá v nemožnosti rozvíjet svůj úhel pohledu, pak úskalí básníkovo spočívá v rozpoznání propasti, jež dělí jeden pořádek smyslovosti od druhého: opravdu, tyto propasti jsou široké a mají dostatečně silný tah na to, aby větší část světa kolem nás – a kdoví kolik světů – strhly pryč.

Nabízí se otázka, zda práce vědce je schopna v této rovině, kterou předpokládáme, podstatného rozšíření těchto sektorů. Zda využívání mikroskopu, dalekohledu a tolika zařízení, která se dají vysunovat a zasunovat nahoru a dolů, nerozmístí smysly do jiného navrstvení, neboť přece většina z takto získaných poznatků není prostoupena smysly, tedy vlastně nemůže být „prožita“. Snad není ukvapené tvrdit, že umělec, který (lze-li to tak nazvat) rozvíjí pět prstů ruky svých smyslů ke stále živějšímu a duchovnějšímu úchopu, zdaleka nejzásadněji pracuje na rozšíření jednotlivých smyslových oblastí; jen ten výsledek, který ono rozšíření může doložit, neboť koneckonců není možný bez zázraku, mu nedovoluje toto osobní vítězství v této oblasti zanést do otevřené všeobecné mapy.

Poohlédneme-li se ale po prostředku, jak dosáhnout mezi tak rozdělenými oblastmi toho koneckonců nutného propojení, který z nich by měl být slibnější než pokus, který jsme doporučili na začátku tohoto textu? Když to zde na konci, s už zmíněnou zdrženlivostí, ještě jednou navrhneme, pak by snad mohlo být autorovi přičteno k dobru, že dokázal odolávat pokušení rozvádět ve svobodném letu fantazie tyto myšlenky dále. Na to se mu zdál tento, v průběhu tolika let opomíjený a znovu nově vystupující závazek příliš vymezený a příliš výslovný.

– Soglio, v den Nanebevzení Panny Marie, 1919