This One’s Planet
Nevěřila bys, kdo všechno tu žije,
Ani všem barvám měsíce.
Jako francouzský polibek před oltářem.

Jdem po chodníku
Jdem po chodníku. klouzavým pohybem mezi nás vpadlo slunce. Ometáš si ho z ramen. Nevnímám ticho řeky. Tráva jde kolem. Lidi se tyčí jak obrovitý kulisy pro náš příběh. Nechce se mi slibovat ti nic, co bych nemohl splnit. Omotala sis mě kolem prstu jako list trávy, pak kolem pasu, kolem kotníků. Zdráhal bych se ti vypovědět něco o tom, kam až sahá stín, který dnes vrháme. Všechno, co zakryje z tohoto světa, budeme muset vrátit. A přece jsem zasazený strom. Víc kořenů než koruny. Čním tu a tyčím se. Nevzrušeně šumím. Počítám závany větru a závany tvého dechu. Potácím se v bouřích, jako by už nemělo přijít zítra. Jakože svět už nerozkvete. Zalívám si pod sebou prosolenou půdu. Půjdu s tebou dál. Kolem řeky. Budu se dívat na kameny vrostlé do země, které mi zatížily duši. Budu obcházet kameny v řece a všechno, co je pod nimi. Věnuju patřičnou pozornost řasám a žabinci na dně. Z větru už nemám strach, nebojím se strání, příkrých břehů, asfaltu, jímž se blyští chodník pod těžkým poledním sluncem. Těžko říct, kdo do koho více vrostl. Jsme jak dvouhlavé jitro, bez sazí a potu. Ráno se zvedáme se sluncem a večer skládáme hlavu na obzor. Držíš mě za ruku. Díváš se mým směrem. Mlčíš a jen se tak díváš. A já najednou vím všechno o větru ve větvích a o šumění listů. Někde ve mně tkví tříska všech těch jistot, které nevytáhneš a nevypustíš. Jedině s krví.

Epizoda II: Pátrám po harmonii
Zapomněl jsem, jaké to je obcházet temné kouty bezpečným obloukem. Učím se to, jako odmala. Přidržuju se, žvatlám… Ruce mám zkroucené, i bez zábran.
Když vzlétnou holubi a cítíš roztoče, jako by ti odlétala peřina. Roj ptáků zmizí. V potlesku uslyšíš zpěv křídel. Hněv.
Proč plynou mraky? Obloha i tak zůstává tygří. Jen jehla si to dál štychuje svůj indigovej plášť. Dobře se pod ním spí. A brokát z myšlenek ať si nechají jiní. Plachta plachtí, ráhno je domov racků. Co je mi do žil, když padá listí? A co je mi do rozdílu mezi zpěvem holubů a vran?
Zemědělci křičí že chtějí brány a sběr. Důchodci křičí, že chtějí vozíček s pletivem. A holé lány křičí, že chtějí minutu ticha za každou mrtvou myš.
Chvění chce oporu, toporo zásek. Všechno chce něco. Obloha rybník. Mříže pilník a harmonika? Ne každá harmonika zná svou harmonii.

Uprostřed noci
Žádný klíč neodemkne zlatou bránu. Ani půlnoční pohlazení nezažene špatný sen. Žádný úsměv nepřesvědčí, že tenhle svět je vlastně dobrej. Žádná hvězda na nebi už nezasvítí dost jasně.
Už žádnej stisknutej knoflík před kominíkem. Žádný milostný dopisy odesílaný uprostřed noci. Žádná slova, která znamenají nic a příliš. Žádné návštěvy mezi hroby. Žádný dech na studené sklo. Žádné obrazy ve skvrnách na zdi. Žádný pohled hluboko do očí. Žádný utíkající srny.
Už žádný všední dny ani víkendy, žádné chvíle o samotě, žádné zapomenutí ve společnosti, žádné chápavé pohledy, žádné pochopení, žádný soucit a žádné změny.
Žádné kopretiny. Žádné lodi na obzoru. Žádná pěna na přídi. Žádní delfíni. Žádné vůně stonků za nehty. Žádné plaché pohledy lišky. Žádné přetížení, žádný plyn na podlaze, žádný výkřik ptáka uprostřed noci. Žádné chvění bříšek prstů před dotekem. Žádné nebe. Žádný vítr. Žádný poryv mě nikdy nepřesvědčí, že něco čeká, tam v dálce na mě, kyne mi to rukou a volá to na mě. Už žádný pocit, žádný hřích, žádné světlo, zříkám se jich, žádné slovo, zříkám se jich, ani žádné nic. Ani dotyk, slovo ani myšlenka. Ani stín očí, když se zavřely. Ani stín v očích, které jsou otevřené. Ani rýmy, ani děvky, ani blesky na obloze. Ani měsíční stín. Ani obrys pulzujících žil. Když překvapení zůstává dál němé v krajině mýdlových bublin. A srdce jak prázdná nábojnice bije poplašňáky bezradné sprintery v blocích. Žádné publikum, žádný potlesk, žádná bolest, žádné nebe, žádný sprint. Žádné nic. Jen ticho. Ticho, které rozlehlé mezi námi, je téměř hmatatelné. Ticho před úderem kapky o stalagmit. Ticho po úderu blesku (před hromem). Ticho jako milování. Ticho jako polibek. Ticho jako hrob motýla v podzemce. Ticho jako náhrobek. Ticho jako mrtvý děti. Ticho jako průvan mezi prsty. Ticho jako jizva. Ticho jako sníh. Ticho jako rukavice. Ticho půlnoční modlitba myši před úderem sovy. Ticho penis. Ticho jako když spíš navěky. Ticho tak hrozné, že konejší ho vesmír. A ani vata v uších mi ho nevezme.

Bylo mi souzeno
Hleděl jsem do slunce tak dlouho, až se mi ze světa vytratily všechny barvy. Z těch pohledů mi zbyly jen stíny pod očima. Netušil jsem, že si beru půjčku, všechno vypadalo jako darovaný, a splátky-večery byly sladký jak bulharský víno. Dřív nám tam bylo tak dobře! Utratil jsem miliony za to, abychom viděli slunce potácející se na východě dřív, než doopravdy vstalo. Dny se líhly jako mladý dlaně, anebo uspávání větru v pohlazení rozpuštěnejch vlasů. Co bych teď dal za to, aby mý rána byly zas mírný jako pohled zamilovaný dívky. Všechno se proměnilo, když vyšlo slunce a ona zahlédla ty stíny.

Podzimní rovnodennost podle Larse von Triera
A to je ten čas, kdy i čarodějnice ti přinese číš vína. Ze světla do lihu padá zpěv. Je hrozný a ty jsi šťasten! Ze země zvedal jsi dívky a nějaký vrah je tam vrací. A noc je plná hvězd! Ještě jsi nezšedivěl, přísně komorní. “Dáváš to” a všechno míří k tobě, neboť jsi půda, ze které brali mnozí. Co si teď počneš se svým dědictvím? Skryješ ho do stínu lidí? Jen tam ještě může plát jak svíčka za oknem. Její odraz tě zamyká venku a je zase uvnitř. Lidé mají knihy a v těch si mohou číst. A hlína zase potřebuje hroby. Tam čte ona nás.

Napsáno nahoře bez
Myslíš, že tunel je ten rozdíl? Nevidět, kam tě nesou nohy, když je tma a jen tvoje kroky ti dokazují, že stále ještě jsi? Do hlavy plné strachu z nečekaných překážek se najednou vrátí rozvaha. Není jasné, co se drolí, není potřeba to vědět, ani ty pražce, už nejsou tak hrozivé. Ani slova, ani obrazy, vidím, že všechno temné, co je ve mně, najednou zpívá.
Malý kyblík špíny, co ve středověku vylejvali z oken, řeknou jiní.
Nemyslím, že bys byla mezi nimi
Tak na čem záleží? kde je ten pilník? Utkvělý obraz dejme tomu.
Náprstek který v sobě nesu,
je plný, až přetéká.

Kebab
Den, kdy jsem sežral veškerou moudrost světa:
co bych teď dal za kebab!

Tak spíš
malé pískle zavinuté
s překříženými špičkami bot
a zobáčkem rtů vytaženým o něco níž…

než černá se náznak knírku
a cop tak silný, že ukotvil by křižník
a krátce jen,
co kolibřík by přelít

bude mi líto vstát a opustit to
ale příliš jsem spal, už příliš,
okolo hole zkroucený

okolo hole, až příliš obemknutý
jak výhon vína, jímž nejsem
a ty i v tom snu mě předejdeš
a na obrácený straně zmizíš

Tinnitus
Vlaky, jež neodjely, neodjedou,
Po nocích slýchávám skřípění jejich brzd,
pokojně rezaví na odstavné koleji
a pak se docela rozpadnou.
Pach téru v pražcích zní nostalgicky
jak tření dvou dřev v podzimním dešti.
Jen z indiánů tu už nezbyl žádný,
až někde pod prérií snad tlí jejich pěsti.
Po psovi řetěz a prázdná bouda,
a na plotě hrnky po bývalém majiteli
Zasekl jsem se mezi dimenzemi
a v zalehlých uších mi každou noc zvoní.

Uzel na kapesníku
Cizí slova
cizí lidi

v básni
na ulici.

Jablečnice/jabkovica
Všechno to rouhání, k čemu? Rozevlátá roucha
jabloní v sadech, zavřít to do mučírny a čekat
až je konečně napadne vyslovit pravdu a tak
se osvobodit. Trvá to dlouho, jsou to tvrdohlavá
jabka, v mé domovině, a zpola skrytá v jílovité zemi
trvá to tisíc let a my se naučili čekat
jen díky tomu, slibují nám sladkou odměnu
na konci tohoto lidského věku, do té doby,
budeme čekat naloženi, v bečce, na stvoření
toho světa. Všechno to kvašení v lebce,
plné nahnilých myšlenek na soulož či na smrt
a dvě tři kapičky ducha, velká destilace,
která možná přijde a možná ne, všechno tam na ni čeká
potmě, dobře nahuštěné a doslazené medem
všechno to tam bublá, zraje a kvasí,
je však důležité nenechat se unést
nakonec zbudou tak dvě až tři kapky
z každého plodu.

FAGERSTRÖMŮV TEST NIKOTINOVÉ ZÁVISLOSTI

Jak brzy po probuzení si zapálíte první cigaretu?
Ležet v posteli znamená nenarodit se.
Stal jsem se potratem uvnitř vlastní cely.
Ležím v srdci Evropy se zapálenou cigaretou
a směji se všem pokusům o vysvětlení.

Je pro vás obtížné nekouřit tam, kde je kouření zakázáno?
Vyjdu ven a pohladím kočky,
s E-cigaretou v ruce je nakrmím a vyčistím jim záchod.
Někdy mě vítají, jindy spí na gauči.
První varianta je mi příjemná.

Které cigarety byste se nejméně rád vzdal?
Na balkoně pozoruji cizí milenky,
jak si zkoušejí šaty z cizích skříní,
a přiděluji body od jedničky do desítky
podle toho, jak jim sluší rozpuštěné vlasy

Kolik cigaret denně kouříte?
Když vykouřím třetí, s pocitem, že jsem ukřižoval Krista,
zatemňuji okna k onanii a pak píšu dopis
ženě, kterou jsem kdysi miloval.

Kouříte víc během dopoledne?
Bojím se, že někdo zazvoní,
zatknou mě a odvedou do vězení,
kde mi seberou cigarety a znásilní mě
tlustý Íránec s chlupatými zády.

Kouříte i během nemoci, když musíte ležet v posteli?
Díky alkoholu jsem pochopil svého otce.
Díky cigaretám se podobám své matce.
Welbutrin ze mě dělal dospělého muže
s Piracetamem jsem pochopil důchodce.

Panelák
Je to furt stejné
a ve mně to samé
Ruce a choroba, zmrzly mi prsty
Chtěl bych betonovou stěnu
a ono to nejde.
Chtěl bych , pořád něco, potřebuju to a támhle-
to furt dokola
Jenom občas se hne závora,
otevřu dveře od ledničky
a tam je zelenina, přivolám ji na dálku zámořskou zeleninu,
zelené zelí, a pak zas ten řev
a betonová stěna,
která mi chybí, chybí mi, že nejsem nedotknutelný,
každý na mě sahá, dotýká se mě dech opilců a dech děcek.
Když jdu alejí, opakují se i stromy
a to ještě není nejhorší.
Na podzim v řece
se fakt nic nehýbá, ani ryba, ale asi není mrtvá
to jenom já,
najednou najdu v kapse betonovou stěnu
a ona spadne přede mě a panelák ve mně je prostě panelák.