 |
|
Nové číslo Tvaru
1/2026
Milé čtenářky, milí čtenáři, vítejte v novém roce!
Poesie nepřichází tajemství vysvětlit,
poesie přichází na tajemství upozornit,
a jméno toho Tajemství, to bych si vyprosil,
neboť Boha nesnáším, celá má nátura se pokrejvá vředy
Čtyři verše z rozsáhlé a pro mě od její první publikace podnes naprosto uchvacující básně „Consilium abeundi“, kterou napsal Ivan Diviš. Její rukopis 7. dubna 1999 – v den své náhlé a nečekané smrti – odeslal pln plánů a života do redakce časopisu Host, na jehož stránkách jsem ji posléze mohl číst poprvé.
Číslo, které držíte v rukou, je zasvěceno reflexi poezie. Najdete v něm na tvarovské poměry bezprecedentně rozsáhlou anketu. Oslovili jsme pro ni desítky respondentů – a převelice litovali, že další desítky z prostorových důvodů oslovit už nemůžeme. Někteří pozvaní účast odmítli s poukazem, že taková otázka je nezodpověditelná. O to více děkuji těm, kteří si odpovědět troufli – z toho hned dva formou sonetu!
Osobně jsem se z ankety dozvěděl o poezii mnoho. Avšak vzhledem k tomu, že ona (Diviš by zajisté napsal Ona) jest „vše, co v tomto světě existuje, i vše, co v tomto světě neexistuje“, jak ve své odpovědi uvádí v Praze žijící ruský malíř a básník Viktor Pivovarov, je zároveň nasnadě, že její (Její) tajemství i nadále zůstává tajemstvím.
Vesmír jménem poezie ohledává po svém interview Martina Lukáše s Elsou Aids – básníkem, který jinak rozhovory spíše šetří. Autor sbírky Lazarská v zimě a jiné básně plus dalších uhrančivých básnických knih smýšlí o tuzemské poezii následovně: „Česká poezie je bezpečné území, které obývají vesměs neškodní jedinci, a i když občas dělají zbytečné nebo trapné věci, nemůžeš se na ně zlobit.“
Odpovědí svého druhu na otázku, co je dnes poezie, je pak „Malý zimní almanach poezie“ (pandán téhož almanachu z loňského léta); najdete v něm básně Nely Bártové, Ondřeje Hanuse, Adama Borziče, Jakuba Řeháka, Kamila Boušky, Václava Piňose a Jany Orlové. A s radostí rovněž zmiňuji skvělé eseje autorů tří generací – Jakuba Šofara, Kamila Boušky a Dominika Bárta. Výčet uzavírají reflexivní texty Františka Dryjeho a Alexandry Brockové.
Začal jsem verši, verši také skončím. A sice básní ze sbírky Ivana Wernische Almara. Jmenuje se „Ptal jsem se mladé dívky“.
Ptal jsem se mladé dívky,
co je poezie
To nevím, řekla,
já jsem tady nová
I zeptal jsem se staré děvky
a děvka se jen zasmála:
To by chtěl každej, tralala
|
Rozhovor s Elsou Aids
Postundergroundová scéna – to zní jako pokračování nějakého undergroundu. Ale jakého? Těžko říct, co přesně tím bylo myšleno, ale vzhledem k tomu, jaké místo „underground“ získal v českém porevolučním antikomunistickém mýtu, musím takové označení odmítnout.
Ptá se Martin Lukáš
Jitka Bret Srbová – Přímluva za malé věci
Řekli jsme, že báseň, kterou jsme si výše podrobněji přečetli, nevyhlašuje environmentálně angažovaný program, a ani tady to netřeba korigovat, i když jsme se právě zmínili o stavu světa; verše zůstávají intimní, ale více z nich je cítit to, co už v roce 2011 v recenzi na Srbové debutovou sbírku nazvala Dora Kaprálová „permanentně zneklidňující tichou lamentací“.
Reflektuje Jan M. Heller
Cílem tohoto článku nebyla kritika ortografické normy. To bych byl pokrytec, neboť díky existenci pravopisných pravidel a požadavku na jejich dodržování ve vybraných typech textů si můžu přivydělávat korekturami. Jen bych si přál, abychom se kvůli pravopisu mezi sebou zbytečně nehrotili, podobně jako moc neřešíme odchylky ve výslovnosti. Protože hnidopišství Grammar Nazis neprospívá nikomu ani ničemu jinému než jejich egu.
Na jazyku
Jitka Bret Srbová – Přímluva za malé věci
I z této snahy se může stát model, jenž uvázne na mělčině všeobjímající manýry, ale k tomu má neokázale zelená poezie Jitky Bret Srbové daleko. I když všechno nemyslí tak docela vážně, to hlavní myslí smrtelně vážně. A my jí to věříme.
Reflektuje Jiří Zizler
Zítřejší poezie: Působnost psaného slova klesá a bude klesat. Nesnesitelná sociální realita vhání básníky do vnitřního exilu. Poezie prochází implozí, stává se temnou, nesrozumitelnou. Oslovují se navzájem jen úzké okruhy přátel a známých, digitálně fundované komunity. Dříve či později přijde radikální přehodnocení digitality.
Esej
Nela Bártová, Jana Orlová, Jakub Řehák, Ondřej Hanus, Adam Borzič, Kamil Bouška, Václav Piňos
Šnečí rohy a pařáty
těžce se mi dýchá
já se dvěma penisy
a kozlí hlavou
Rozpouštím vlasy
skoro nedýchám
Poezie
Anketa s Marianem Pallou, Emilem Haklem, Martinem Stöhrem, Markem Janem Vilímkem, Jiřím Jakubů, Ondřejem Hanusem, Miroslavem Huptychem, Markétou Mikuláškovou, Tomášem Míkou, Simonou Rackovou, Patrikem Linhartem, Miloslavem Topinkou, Robertem Kanóczem, Vojtěchem Vackem, Jiřím Janatkou, Jitkou Bret Srbovou, Michalem Jarešem, Zdeňkem Volfem, Radkem Fridrichem, Stanislavem Zajíčkem, Václavem Piňosem, Karlem Škrabalem, Sylvií Richterovou, Janem Štolbou, Pavlem Šuhájkem, Romanem Szpukem, Janou Orlovou, Martinem Reinerem, Xerodothem Sigmiem, Josefem Strakou, Robertem Wudym, Janem Nejedlým, Marií Iljašenko, Adamem Borzičem, Irynou Zahladko, Radimem Kopáčem, Vojtěchem Němcem, Vítem Slívou, Michalem Šandou, Rosalií Wernischovou, Martinem Lukášem, Jakubem Řehákem, Annou Beatou Háblovou, Karlem Pioreckým, Boženou Správcovou, Milenou Slavickou (M. S.), Petrem Borkovcem, Milanem Děžinským, Viktorem Pivovarovem, Nelou Bártovou, Josefem Kučerou, Petrem Hruškou, Liborem Staňkem II. a Viktorií Rybákovou
Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.
Ptá se Milan Ohnisko
Ne, to nezní tak docela jako klišé. Vypadá to, že tihle autoři snad ani nečetli anebo nevzali vážně slepé ideologické skvrny dávného Zbyňka Hejdy, Miloslava Topinky či třeba Josefa Rauvolfa, o starém Jeanu Clairovi a stovkách dalších ideo-katů surrealismu nemluvě. To už je co říct.
Reflektuje František Dryje
Miřenka Čechová – Co já? Co ty?
Právě proto ten román potřebujeme. Protože pořád žijeme v době, kdy ženská zkušenost – zvlášť ta tělesná, bolestivá, ale i hrdá – musí být obhajována, vysvětlována a v lepším případě „korigována“. Co já? Co ty? na nic takového nepřistupuje. Dávno se pohybuje jinde – v prostoru, kde tělo a hlas nejsou metafory, ale nástroje moci. Není to román o pádu, ale o návratu k sobě. A mluví dost nahlas.
Reflektuje Karin Jamnitzká
Na začátku prosince jsem seděl v jedné malostranské kavárně a šáhl do skříňky s knihami. Drobný tisk Davida Le Cama Tekutost se vešel akorát do kapsy bundy. Zloděj! Krade poezii! Na začátku Nerudovy ulice, u lékárny, jsem se pak zastavil, protože mě napadlo ji zkusit. Zkusit to!
Esej
Gengoró Tagame – Manžel mého bratra
Magická přitažlivost mangy spočívá v tom, že se čtenář s postavami velice rychle identifikuje a pevně k nim přilne. Zdánlivě jednoduchá výtvarná složka je ve skutečnosti pečlivě selektovaným obrazem, který nám umožňuje soustředit se jen na to podstatné. A tak je to i s jazykem. Květnatých pasáží v této manze moc nenajdete. Pod kůži se zarývajících myšlenek a rozehraných rodinných konstelací je tu však víc než stránek.
Reflektuje Petra Schwarzová Žallmannová
Vstupujeme do období, kdy bude třeba, aby se slušní lidé víc ozývali, víc se angažovali, nedali si různé věci líbit. V Polsku Kaczyński po dvou mandátech prohrál volby, v Maďarsku to zatím vypadá tak, že Orbán ty příští prohraje také. Chce to jen neházet flintu do žita a připomenout si, co všechno museli naši předci vybojovat, co dnes považujeme za hotovou věc.
Slovo
|
|
|
|
|
|
