Vážení čtenáři, vážené čtenářky,
ve chvíli, kdy otevíráte přítomné číslo Tvaru, je už známo, kdo získal obě historicky první Ceny literární kritiky, a protože tento úvodník píšu jako obvykle na poslední chvíli, vím to také. Nad uplynulým rokem v české literatuře jsme se při té příležitosti z pozice porotců zamysleli společně s Jitkou Bret Srbovou, každý za sebe, Jitka o poezii (s. 6–7) a já o próze (s. 12–13); nyní tedy pak hlavně a v první řadě: oběma vítězkám, Emmě Kausc a Iryně Zahladko, patří velké blahopřání. Současně si nenechám vymluvit, že je tento výsledek v nějakém smyslu symptomatický: něco se tu dalo do pohybu. Ještě se zdráhám vynášet závěry ohledně toho, co to je. „Měl by dnes šanci Kahuda?“ zeptal se mě na slavnostním večeru po udílení cen víceméně bez kontextu náhodný spoluhost. Ale jistě, co by neměl – a jakou, zrovna Kahuda, kdyby se ještě jednou objevil! Myslím, že to „něco“ není nějaký ústup, ale naopak expanze rozmanitosti, variací, diverzifikace, a vybavuje se mi jedna tenká knížka o menšinové literatuře, ve které autoři říkají něco v tom smyslu, že menšinová literatura je vždycky současně kolektivní, že v ní nejde o individuální psychologismus autora jakožto jedince (autor je, ehm, ostatně stejně dávno mrtev), ale o komunitární výpověď, či dokonce deklaraci.
Na s. 10 nabízíme ozvuk tématu Afriky v Evropě, kterému jsme se věnovali v druhém letošním čísle: reflexi knihy švédské autorky somálského původu Faysy Idle Ett ord för blod (Slovo za krev), pojednávající o životě ve stockholmském periferním ghettu; autor svou úvahu uzavírá vyjádřením víry, že
změna je možná, avšak pouze za podmínky, že se společnost rozhodne naslouchat hlasům těch, kteří byli dlouho umlčeni.
Mám rovněž tu čest představit vám novou nepravidelnou rubriku „Indigena“ (s. 8–9), v níž budeme přinášet texty různého žánru týkající se literatur původních, předkoloniálních komunit z různých míst světa; jako první je to recenze antologie psaní domorodých žen z Brazílie, jež
čtenářstvu připomíná, jak je důležité naslouchat hlasům marginalizovaných skupin a posilovat je.
Konečně asi nejsilnějším textem z celého čísla je rozhovor s Myroslavem Lajukem, autorem knihy Bachmut, který pro nás u příležitosti jejího uvedení pořídil Alexej Sevruk. Z rozhovoru je zřejmé, že Lajuk si na válku sáhl bezprostředně, že si o ni spálil ruce, doporučuji si četbu dávkovat postupně. Z něj vybírám několik vět, které se rovněž týkají moci slov:
Chtěl bych, aby existovala kniha o Izjumu, nejlépe několik. Aby byly zaznamenány velmi různé zkušenosti… Je tu ještě jeden zneklidňující aspekt, který spočívá v tom, že strašně rychle zapomínáme. Mění se doba, vytrácí se zájem o určitá témata, nové ruské zločiny překrývají ty dřívější. Krvavou událost vytlačuje ještě krvavější událost. Lidi se adaptují a nalézají pro sebe nové hranice komfortní zóny.
Odkazovaný text k Ceně literární kritiky o loňské próze jsem zakončil citací z literárněvědného opus magnum Daniely Hodrové, věnovaného poetice 20. století. Říká, že zatímco v 19. století stál v centru poetiky autor (ten, co je teď mrtev), v tom minulém to byl čtenář. Nemůže to být tak, že v našem století směřujeme k „věku (literární) komunity“? Kupříkladu básnická sbírka Olgy Wawracz to má přímo v názvu (a ačkoli se nedostala do nominací, do produkce loňského roku patří také). Ne že by měla literatura nějak zachraňovat svět, to po ní chtít a vykazovat ji do nějaké instrumentální role nikdo nemůže, a ani to sama neutáhne, nemůže být než jednou z komunitních sfér. Úplně stačí, když zůstane tím, čím je, tedy privilegovaným prostorem, kde slovo brání před pádem do zapomnění, kde platí víc než krev.
Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, sdílené čtení.
