Vážení čtenáři, vážené čtenářky,

text Doroty Ambrožové „Máš na to? A nemyslím tím talent“ z minulého čísla, jakož i celé téma udržitelnosti literárního provozu, které nám tak nějak organicky prostoupilo ducha celého posledního Tvaru, vyvolalo – vedle reakcí na sítích – například i polemickou odpověď Pavla Janouška, kterou najdete v přítomném čísle na s. 13.

Tu debatu stojí, myslím, za to vést. Je také naprosto legitimní, a dokonce potřebné hájit určitý typ kulturní autonomie, a klidně i za pomoci sarkasmu a karikování. Je v tom však riziko, že, vymezujíce se proti nějakému jevu, najednou zjistíme, že ve skutečnosti tak činíme právě proti jeho karikatuře, kterou jsme si vytvořili. Udržitelnost není ideologická hračka, ale reálný problém, který se týká všech, kteří jsme na literárním ekosystému nějak zainteresovaní. Navíc se tu diskuse zřetelně netočí jen kolem literatury, ale kolem něčeho mnohem monstróznějšího: kolem smyslu kultury v postkapitalismu, kolem toho, co je ještě utopie a co už reálpolitika. Přejdeme-li argument, že tu jistě nikdo nevolá po doživotních rentách, je třeba ocenit, že Pavel Janoušek vlastně pokládá důležitou otázku: Co tedy znamená udržitelnost kultury bez návratu k byrokratickému paternalismu?

A protože žádné náhody nejsou, doplula do tohoto čísla i věcná a odzdrojovaná analýza Zuzany Kultánové přímo z terénu, takový field report. Text „Já, influencer“ (s. 14–15) intenzivně doporučuji, protože přináší do debaty několik dalších podnětů. Tak například: Kultánová exaktně dokládá, že systém je z velké části založen na neviditelné a nehonorované práci. Jestliže se už i od autora čeká, že bude suplovat celý nakladatelský tým (marketing, PR, distribuce), existuje pro něj „svobodná volba“ nepropagovat se? Anebo: kombinace psaní, práce, rodiny a selfproma vede k vyčerpání, úzkosti a vyhoření – opravdu to lze vyřešit bohorovnou radou „měli byste být schopní si to zorganizovat“, nebo dokonce krčením ramen ve smyslu „když se vám to nelíbí, jděte dělat něco jiného“? Nemyslím, že tu máme co do činění s příslovečným „levičáckým brečením neschopných mileniálů“ (aniž bych komukoli podsouval, že to takhle myslel), ale s reálnými, systémovými problémy.

V rubrice Dvakrát jsme se podívali na ostře sledovaný „dvojromán“ Jana Němce a Jany Šrámkové s názvem Byt. Co si o něm s Anetou Mladějovskou myslíme, si přečtěte na obvyklém místě (s. 3), nyní bych se jen rád podělil o radost nad tím, jak tahle kniha pěkně zviditelňuje právě onu generační dynamiku: zklamání z pracovního života, neviditelný tlak ze strany postavy Danielova otce, který v devadesátkách věděl, že „si to musí umět zařídit“. Zuzanin hlas zase zastupuje neviditelnou pečující sféru života, pro kterou je mainstreamový kulturní i pracovní rámec ekonomicky, ale i emočně neudržitelný. O nic jiného tu celou dobu nejde.

Jo, a ještě jedna věc. Téměř u zdroje, v Norsku, jsme se zeptali na módní vlnu autofikce: rozhovor s prozaičkou Vigdis Hjorth najdete na s. 12. Autofikce je sice na jedné straně cenným nástrojem, jak přenést na papír generační zkušenost s vědomím vlastních limitů a bez zbytečné stylizace (teď mluvím i o české próze, třebaže ne nutně o Bytu), ale vedle toho platí, že to zároveň je pomíjivá záležitost, která bude za pár let za zenitem.

Kudy z toho ven? Možná právě dovnitř autofikce – ale s vědomím, že forma sama o sobě nestačí. Co potřebujeme, je systém, který umožní, aby se v takových hlasech nepsala jen rezignace, ale i obnova.

Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, heroické čtení.