 |
|
Nové číslo Tvaru
1/2024
Milí čtenáři a milé čtenářky Tvaru,
přebírat zavedený literární časopis po výrazném šéfredaktorovi není nic lehkého. Přebírat Tvar po Adamu Borzičovi – tam to z nejednoho důvodu platí v plném rozsahu.
Tento krátký text má být v žánru úvodníku k prvnímu číslu nového ročníku časopisu, nemá být chválou Adama Borziče. Ne že by si Adam takové laudatio nezasloužil, ale zřejmě ne na tomto místě a z mého pera; napíše je někdo, kdo byl pevnou součástí tvůrčího, duchovního a intelektuálního univerza, jež kolem sebe Adam vytvořil a do kterého patřil zcela samozřejmě i Tvar. Nebyl jsem takovým člověkem, naše cesty se propojily později, třebaže jsme měli dost času poznat, co nás spojuje. Přesto se zde nyní s radostí přidávám k dlouhému zástupu těch, kteří mu za jeho jedenáctileté budování Tvaru složili poklonu a vyjádřili dík.
Časopis, který držíte v ruce, je ten Tvar, který jste znali – a zároveň není. Jsem šťastný, že téměř všichni členové původní redakce se rozhodli pokračovat dál. Jistě, přicházejí a budou přicházet nové věci – nové rubriky, nová jména, nová témata a pravděpodobně i nový způsob, jak o nich přemýšlet a psát. Budeme pečovat nejen o tištěný Tvar, ale i o celou rodinu sdruženou pod jeho značkou, kterou časem začnete vídat i na místech, kde jste na ni nebyli zvyklí. Mohu slíbit za nás všechny, že budeme pracovat podle svých nejlepších schopností a svého nejlepšího přesvědčení ohledně toho, jak se má literární časopis dělat. Tak, aby zůstal tím, čím je pro vás, proč ho vyhledáváte a čtete: obtýdeníkem živé literatury.
Toto první číslo přináší dvě velká témata. Nabízíme vám rozhovor s turecko-nizozemskou prozaičkou Lale Gül, která ve svém románu Budu žít jakožto migrantka třetí generace popisuje svůj rozchod s náboženstvím své rodiny. Téma muslimské apostaze nám Středoevropanům sice může připadat odtažité, ale o tom, jak je v západní Evropě důležité, svědčí i to, že román se v Nizozemsku dostal na první místo v prodejnosti. K druhému tématu, jímž jsou povětrnostní jevy, se vážou texty Jaromíra Typlta, Miroslava Petříčka a Pavla Novotného. Souvisejí s výstavou Myšlení obrazem, kterou lze zhlédnout v Galerii hlavního města Prahy ještě do 28. ledna. Kromě toho se vracíme k nedávno proběhlým debatám, jež rezonovaly literárním veřejným prostorem, a dál už to znáte: původní tvorba, vaše oblíbené stálé rubriky, bohatá porce recenzí na nedávno vydané knihy.
Budu přece jen ještě trochu osobní. Toto číslo jsme začali připravovat, když pražskou ulici Na Florenci, kde redakce sídlí, ještě rozpalovalo pozdně letní horko. Tento editorial píšu, když zbývá pár dní do zimního slunovratu. Mezitím proběhlo mnoho setkání, debat a učení se novým věcem. Zároveň bylo dost času na to o lecčems popřemýšlet. Vzal jsem si k ruce některé ze svých starších textů věnovaných Adamu Borzičovi a v jednom z nich, v recenzi na jeho básnickou sbírku Šišky za úsvitu se lstivě smějí, jsem narazil na formulaci, na niž jsem mezitím zapomněl: že totiž v jeho lyrickém univerzu proti sobě básník a svět stojí jeden na jednoho. Snažil jsem se tím tehdy vyjádřit jeho postoj, který se zrcadlil v jeho textech a jenž, jak vidím dnes, zcela přirozeně pronikal i do způsobu, jakým pečoval o Tvar. Adam nebyl polemik ani zvědavec. Uměl žasnout nad rovnovážnou rozmanitostí světa a stále se učil nevnímat ho v opozicích, všechno brát do hry, protože věděl, že každý partikularismus se nakonec někde provalí. Že každé navzdory má v sobě zároveň také svoje protože; jinak to nefunguje. Kdybych měl vybrat nejdůležitější věc, ve které bych na svého předchůdce chtěl navázat, byla by to tato.
Přeji vám, vážení čtenáři a čtenářky, všechno dobré v právě začínajícím novém roce.
|
Rozhovor s Lale Gül
Kdybych nebyla osamělá, sdílela bych svoje problémy a myšlenky s někým druhým, mohla bych je někde nad drinkem nechat uplynout a nedělala bych si z nich základ pro frustraci. Zní to tvrdě, ale osamělost je pro psaní dobrá.
Ptá se Jan M. Heller
Robert Wudy
Elfindela Miau, nejkrásnější kočička v kraji, dvojnásobná krajská Miss, úchvatná chat-fatale, z níž všechna zvířátka slintala, žila s pejskem, přesněji řečeno s jemnostpejskem, ctihodným potomkem váženého šlechtického rodu von Tchihuahua.
Poezie
Mnozí lidé považují víru za dar, za požehnání. Jenže co s dárkem, o který nestojíte, který se vám nelíbí? Co s ním, když ho otevřete a zjistíte, že máte v rukou jenom prázdnou krabici? Jak darujícímu vysvětlíte, že se asi něco pokazilo, aniž byste ho přitom urazili? Budete se tvářit, že jste vlastně velkými nadšenci do prázdných krabic?
Esej
Miroslav Huptych
Přátelé oidipští
smrti se nemusíme bát!
Vždyť tolik lidí před námi umřelo
a zvládli to levou zadní
Co nám zbývá?
Nebát se
a umřít!
Poezie
Lale Gül – Ik ga leven
A protože Büsra pracuje v gastru, může popisovat i dlouhou řadu dalších interkulturních aspektů společenského života, jako jsou třeba mechanismy flirtování a seznamování v restauraci. Téma se tím samozřejmě nevyčerpává a pro nemuslimského čtenáře jsou velmi poučné podrobné insiderské informace o tom, jak fungují další kroky: randění, chození a sex.
Reflektuje Jan M. Heller
Kateřina Rudčenková – Tchyně nemá jazyk
Snahu najít společné komunikační vzorce symbolizuje v několika místech právě jazyk. Jazyk může být důvod, proč se komunikace odvíjí určitým způsobem, umí člověka zmást, nebo naopak prozradit; dokáže být domovem…
Reflektuje Kristýna Vaňková
Marko Pogačar
Četlo jsem knihu francouzského básníka,
což je divné, protože jsem jezero a neumím francouzsky.
nikdy později jsem už nevidělo něco tak
nesmyslného a smutného. květy souše. kal, který
zanechávají slova, podobný těžké vodě v ústech:
tolik jsem o tom slyšelo a vše bylo na místě.
Poezie
Lale Gül – Ik ga leven
A protože Büsra pracuje v gastru, může popisovat i dlouhou řadu dalších interkulturních aspektů společenského života, jako jsou třeba mechanismy flirtování a seznamování v restauraci. Téma se tím samozřejmě nevyčerpává a pro nemuslimského čtenáře jsou velmi poučné podrobné insiderské informace o tom, jak fungují další kroky: randění, chození a sex.
Reflektuje Jan M. Heller
Miroslav Petříček, Jaromír Typlt, Pavel Novotný
Meteorologické mapy k tomu poskytly dobrý předobraz, jenže Košek si zdaleka nemohl vystačit jen s křivkami vyznačujícími teplé nebo studené atmosférické fronty. Potřeboval postihnout mnohem víc než jen hustotu oblačnosti, proměny tlaků, srážky a teploty: stejně důležité jako směry proudění vzduchu pro něj byly směry proudění myšlenek.
Slovo
Kateřina Rudčenková – Tchyně nemá jazyk
Soubor Tchyně nemá jazyk není žádné velké umění, ale není to ani triviální literatura, které se někdy říká „červená knihovna“. Když autorce přistoupíme na hru, kterou s námi hraje, a naladíme se tak, aby nás její literátské pozérství bavilo, pak se s knížkou vyrovnáme dejme tomu za jednu středně náročnou cestu vlakem.
Reflektuje Jan M. Heller
Vedle toho, že Rudolf Červenka zcela zkresluje situaci, přinesl do debaty zvláštní étos devadesátých let, kdy se marně čekalo na „velký román“, a urazil všechny velké básníky, kteří tu nejenže jsou, ale tvoří v podstatě páteř české literatury.
Slovo
Radek Coufal
Zatracení hodné výrazivo
mi vyvložkovalo hlavu
úplně vyvatovalo
jsa učten napříč kulturami
zbudoval jsem si v mysli cvokárnu
Poezie
Petr Kylián – United losers aneb Muži na pokraji naděje
Jsem rád, že nakladatelství Argo Kyliánův rukopis nakonec přijalo, a tak autorovi zabránilo spytlíkovat ještě díl třetí. V posledních větách druhého dílu se sice stačil zmínit i o vypuknutí války na Ukrajině, už ji však nedokázal náležitě obdarovat svou populistickou nekorektností.
Reflektuje Pavel Janoušek
Viki Shock – Půlnoční rapsódie – Noční můry a jiné živé sny z let 1995–2023
Tak či onak, tyto básnické výtvory tvoří předstupeň k závěrečné části knihy, již tvoří opět miniatury, ladění ovšem jsou fantaskního, fantastického, bizarního i burleskního. S chutí si tu počteme namátkou o „náčrtku nenapsaného románu“, seznámíme se s „moralitkou z análů svaté inkvizice“ nebo například spoluprožijeme „pád elevátoru do hlubin duševního aristokratismu“.
Reflektuje Vladimír Novotný
V textu Libora Staňka se nachází jedna myšlenka, která evokuje, že důraz na empatii možná mohl mít nějaký důvod: „Nejde o to do literárněkritického úzu navrátit narcistní egomaniaky, jejichž jediným úkolem je text instinktivně rozcupovat.“
Slovo
|
|
|
|
|
|
