Nedostatek sebedůvěry

Vyrazili jsme ladou na výlet,
dovolila jsem svým dětem řídit
a dojeli jsme k domovu pro přestárlé.
Hrdě jsem vplula do dveří,
s vysokým účesem, v kostýmu s prýmky.
Šaty mi v mžiku zkrátili po kolena,
vlasy ostříhali dohola, s ohledem na vši.
Vy, kteří máte sebedůvěru,
přineste mi sudý počet jasmínů.

Moc jsem tam nejedla.
Když na mě přišel průjem, byla jsem bita.
Často mě posílali do sklepa pro brambory,
ani to jsem nedovedla odmítnout,
i když jsem se hrozně bála krys.
Jen o jedno jsem je prosila:
abych tam nemusela ležet, až umřu.
Vy, kteří víte, co je sebeúcta,
přineste mi sudý počet jasmínů.

Jako na potvoru jsem umřela o Velikonocích.
Dva dny jsem se válela tam dole,
zatímco se v salonu šunkou ze síťky
a vínem oslavovalo vzkříšení.
Nakonec mě pohřbili, ale má duše bloudí
v zatuchlém sklepě, bojí se vylézt nahoru.
Vy všichni máte to štěstí, že
moc dobře víte, zač stojíte.
Na hrob mi dejte sudý počet jasmínů.

Báječný den

Odvezli ji, ač to byl obyčejný zkažený zub,
nikdo jí nevěřil, že to není to.
Ale i tím se nakazila. Hned, jak dorazila.

První den karantény:
Bydlí v patře,
kde se nic zvláštního neděje, když si odmyslíme,
že člověka nastěhují do bytu mrtvých.
Trochu zhubla, drdol má posmutnělý
a taky s jejím smyslem pro humor se něco stalo.

Druhý den se naučila,
že se nemá dívat zdola do zrcadla
a že každá se zaječími zuby se jmenuje Irena.

Své lásce napsala:
„Čas ubíhá pořád stejně,
a aniž bych si čeho všimla,
roste mi v zubu amalgám
a v krvi nescafé.
Jen večerka mi vadí.”

Sedmý den se objevila soupeřka.
Dozvěděla se o ní z dopisu,
byla velká, kyprá a zrzavá.
Tonula v obavách a taky dostala práci:
překlad jednoho románu do francouzštiny,
francouzsky sice neuměla,
ale neměla zrovna na vybranou

Desátý den karantény
si přinesla do pokoje sněženky.
Když se k nebi vznesl dým,
bylo nutno zavřít dveře i okna.
V živém televizním vysílání viděla,
jakou měla soupeřka ostudu.
Přiťukla si s Irenami na věrnost.
Ten den, považte, nikdo neumřel
a nebyla ani večerka.