Byl bych chtěl mluvit bez obrazů, prostě jen pootevřít dveře…
Philippe Jaccottet

***
Regály plné barevných skleniček
šťáva v litrových lahvích a víno z jeřabin
demižóny opletené bužírkou
zašupovací dvířka kredence
pohled na Alpy
klobouk s nápisem Mallorca
(zastrčený pod postelí)
černobílé fotografie z války
(zastrčené pod skleněnou deskou stolu)
štosy starých televizních programů
a na zdi obraz
Zátiší s hroznovým vínem a pomerančem

Pohledy a dopisy v horním šuplíku
přetažené oranžovou gumičkou
nebo jen volně poházené na poličce ve skříni
za sklem stojící dřevěná postavička s dýmkou
matný odraz v zaprášeném zrcadle
oprýskaný unípnutý lak v rohu stolu
drsný povrch dřevěné desky

Holí namotávals kusy trávy
a s dutým křupnutím ji vytrhával ze země
ve stínu okolních stromů
(borovice a smrky)
úlomky větví a jehličí kolem nás
nepatrné ostrůvky světla
pod obnaženou kůrou
dotýkal jsem se té lepkavé mízy
dotýkal jsem se
a prsty mi vláčněly štěstím

***
Loďka vyřezaná z borové kůry
cos odlomil
tím zahnutým roubovacím nožem
co mi po tobě zůstal
a co mi sjel po zápěstí
jizva
jako dávno obnažená kůra
tebou vyřezaná do podoby loďky
klacík jako stěžeň a ráhno
list javoru
jako napnutá plachta v úplném bezvětří

***
Znal jsem tě jako tu holku
jen jako tu holku odnaproti
ale co se stalo
co se tenkrát opravdu stalo
nikdo neodpovídá
a zůstává s námi
jen tvoje mlčení
jako bychom zůstali jen my
ti co to slyšeli: cesta a les
vždycky je to les
a ta cesta

Telefon co vyzváněl celý den
až si ho zvedl
pozdě večer
jen pár slov z té druhé strany
jen pár popraskaných slov
a tvé mlčení
jako důkaz – čeho vlastně

***
Oprýskaná dřevěná lavice a stůl
kopřivy a lopuchy
cesta mezi borovicemi
a jediná bříza – bílá zář kůry
za soumraku
hlína pod nehty
jemný písek ve slepém rameni řeky
dým a vůně spáleného listí

***
Lišaj třepotá křídly
ve světle pouliční lampy
sněhové vločky
vznáší se nad hlavami chodců
pohled do prázdné výlohy
zavřeného obchodu
(Jak dlouho?)
lesk kolejí a matná záře
v oknech nad ránem
mlha ve větvích
všude jen ta mlha
a holé prázdné větve

***
Nevzpomínám si na tváře
rozmazané části obličejů
šmouhy a nánosy jemného prachu
v tmavých koutech

Nevzpomínám si na barvy
jen na to vlnění
jako horký vzduch nad rozpálenou silnicí
po které jsme přecházeli
po které jsme šli
neznámo kam

Vzpomínám si jen na to světlo
rozestřené světlo všude kolem nás
a ten šum
jako když zvolna utichá vítr
skoro ticho
ten šum uvnitř nebo na okraji
toho všeho tehdy

***
Šel jsi po cestě
v noci a sám
nepoznal mě
tak jsem na tebe zavolal

Zastavil ses
a podíval se mým směrem
ale ne na mě
spíš za mě
na ten neosvětlený svah
na tu černou brázdu
lemující řadu posledních světel
která se začínala tyčit
už i za mnou

***
Ke konci
když přicházel nejen o paměť
ale i o zrak a o sluch
ty poslední týdny a měsíce
pobýval ve tmě a tichu
a jediný způsob jak s ním komunikovat
bylo ho vzít za ruku
pohladit tu vrásčitou
ale přitom tak jemnou kůži na záprstí
chvíli počkat
až se jako ze spánku
pozvedne hlava
a objeví se skoro neznatelný úsměv
srpek mizejícího podvečerního světla

***
Až zhasne i to poslední světlo
zavládne temnota
oproti těm spalujícím škálám světla
tichá a klidná
temnota
do níž se veškeré světlo navrací
tak neměj strach
a
vejdi

(Z rukopisu)