Učím se polykat tvaroh,
maso leží na polici.
Při přípitku jsem již
chuť vyrovnal, černý chléb.
Pak vykřiknu sprosté slovo,
a další, všechny urážím.
Rvu šaty, rozhazuji krve, žluči,
běžím okolo police, zase maso,
zas ten chléb
dávím, upínám, cítím svoje pachy
a vykřikuji je.

***
V lyžařské stopě mi, prášku, nevadí, že tu byl už někdo přede mnou.
V lyžařské stopě mi sedí hlava na krku a kroutí sebou.
Dle lyžařské stopy mě nerozpozná ten, kdo pojede za mnou.
V lyžařské stopě jsou vločky kočky a básník jarý chasník.

Mažu jenom pod patou.

Objevuje se les.
Čaj dám až na Vládní, nikam neženu.

Do lyžařské stopy mi padají neúspěchy.

***
Houbová omáčka s houbami,
sýrová omáčka se sýrem,
nudlová polévka s nudlemi.

Strašlivá valkýra s valkýrem,
přesměšná klaunka s klaunem,
nahatá pionýrka s nahatým pionýrem.

Lanová lávka s lanem,
výkonný motor s vysokým výkonem,
rozbitá paní s mrtvým pánem.

Vymknutá doba s výronem,
stejnost se stejnými problémy,
příchod přicházející s příchodem.

***
Akreditace budeme vydávat jen akreditovanejm.
Aha, kde to seženu?

A tlustej bílej chlap si dřepnul k takovýmu stolu
a chroptěl, že mu nebylo rozumět,
homo est…tomu jsem tedy rozuměl,
ale pak u toho okýnka,
ta holka byla hezká, akorát chodila s takovým divným typem, já jsem stál
docela dobře.
Žádný maso mi neodpadlo a nemusel jsem se držet zábradlí,
a stál jsem tak daleko, že nemohla cejtit, jak dejchám.
Přitom mi normálně viděla do očí.
Vyfasoval jsem ale stejně jed
a šel jsem ještě s jedním vojákem a jedním imbecilem:
ty seš nemocnej! 

***
Sedíme a jsme spolu.
Jeden z nás usilovně pracuje, pečlivě krouží krasopisné litery,
druhý jihne nad tou koncentrací.
Zítra budeme počítat.
Nebo číst, slabikovat, to také není problém.
Nedávno lidstvo objevilo prokrastinaci a muselo si pro ni najít slovo.
Nás se netýká, sedíme v dětském pokoji a děláme ravelovské pokroky.

***
Žluté výlisky židlí
a tuhé reprodukce. Prvé dojmy bez zápachu.
Čisté přepracované místnosti a poschovávané ukvedlané ženské.
Někde tu jistě budou…

Stál jsem u skleněných dveří, protože jsem také skleněný,
čekal jsem, až si mne vyzvedne pan Kočí.
Pan Kočí je jejich hlavní manažer.
Když mne pan Kočí vyzvedl, neměl ani průmyslovou kravatu a sako a měl spíš kouty než módní pleš třicetiletých. Byl hliněný a lihový.
Pan Kočí se jmenoval Michal Kočí a byl mladší než já.
Seděl poté v rouhavé křeči za deskou-kluzištěm, před obrazovkou-ikonou, v perleťovém výlisku.
Najednou se poškrabal na prsou.
Hluk jak v přístavu!
Manažer Kočí je taky drboň!
Zaplétal jsem se do odpovědí, zase jsem na sebe prozrazoval, co jsem prozradit nechtěl a
konkurz jsem neudělal.
Pan Kočí vybral jiného kandidáta.
Nedrboně.
Asertivního, vtipného a s dobrou angličtinou.

***
Jsem dítě v lese,
které pozoruje stromy.

Na klíně houpají mě předci;
máme tu švédského zběha,
německé prase,
bójského zpěváka
a apačského náčelníka.

Trochu se bojím zvířat,
která chodí lesem samotná.
Stáda a smečky mi tolik nevadí.
Voní to tu
po těch stromech,
které pozoruji.

***
Popíši vám hrdinu:
jedno oko, žádný nos.
Článkové nohy, hlava jako broskev,
v rozkroku našitou růžovou záplatu.
S bicepsem jak jitrnička
pátrá, kudy na žebřík.
Ďábel se skrývá v detailu.
Detail je v levém rohu.

(Z rukopisu)