Má poezie reflektuje myšlenku jakési nové alchymie, průsečíku, pomyslného jádra lidského vědění v prvních desetiletích třetího milénia a zároveň chce oslavit, že nejde jen o vědu, ale ve stejné míře i o umění, které je opačnou metodou usilující o přiblížení se stejnému cíli.

A tak jako bůh se potápějí Benátky… / Vůně prastarých omítek s vůní / před chvílí vypraných košil a blůz / – pár neviditelných vlaštovek, co dělají domov / – pronikají se v Calle Zoccolo.

Myslím ale, že v Orfeově tváři plující řekou s lyrou v týle jako s polštářem, jak ho vidíme na obraze belgického symbolisty Jeana Delvilla, je nadále slyšet zpěv, který se ozval u všech těch básníků ležících se zavřenýma očima, ať už to byl Walt Whitman v trávě či Alberto Caeira mezi ovcemi ve svých pastýřských snech.

Myslím si, že trvalým odkazem reformace je ona naprostá závislost na Kristu, protože jakési zautomatičtění křesťanství, které již není neustálým bojem o víru, je pro dnešní dobu typické.