Vnuknutí

Tahleta řeka Dunaj to není jen tak obyčejná řeka. Je to řeka jako moře. Moje slovenské moře, které jsem si zamilovala a přijala ho jako moře svého dětství. Tohle moře je tajemstvím podoby, života. Kdo rozluští tohle tajemství, ptal se v jedné své básni slovenský básník Milan Rúfus? Je to tajemství, které nemůže být odhaleno – hluboké jako vody Dunaje.
Veliké je vnuknutí vod – nirvánní a tiché. Jeho síla čeří oči umělců, ti pak tvoří na plátně formy, barvy, světy. Čeří i představivost básníků, ti pak vidí zpoza viditelného.

Dunaj

je dnes výjimečně klidný.
Jeho vody jsou tiché, zamyšlené,
nirvánně hluboké.
Jen jediný skútřík čeří
jejich panenskost,
brázdí jejich povrch svým nosíkem.
Ale mně je tak nějak veselo,
protože myslím na tebe
a kolem létají fluidy.

Kočičí oči

Pokoj. Dveře. Jakoby vesmír
uzavřený v temnotě.
Přede dveřmi pokoje – kočka.
Jen její oči svítí,
jako by viděly do budoucnosti.
Za dveřmi – lidé, nepřátelé?
Jen kočka to ví, ale mlčí.
Její oči se dívají z druhé strany.

Zázrak stvoření

Svými nejsilnějšími slovy,
němými jako kameny,
jsem tě pozdvihl, Karyatido,
v chrámu svého srdce.
Stvořil jsem tě tak krásnou,
až jsem zapomněl na duši.
To nehraje roli –
budu tě milovat,
ale ty zůstaneš chladná.

Hudba v nočním tichu

věnované Claudine Bertrand

Noc je krutá,
cítím tvůj smích
ve svých žilách.

Dvě vlčice v noci,
krajina mlčí a pozoruje.

Těla jsou bílá a neviditelná,
noční sovy se smějí.
Těla hovoří
neznámými a němými slovy.

Rusalka

Tvá láska je pálivá
jako koření z maďarského trhu.
Moc ráda cítím
tvé rty –
peprné
jako chuť rybí polévky,
horké
na mojí kůži.
Svlékni mě.
Miluj mě
dlouho a
mlčky
a potom mě pusť
ať se vrátím tam,
odkud jsem přišla.

(Ze sbírky Abeceda toužení, Scalino, Sofie, 2016; překlad Ondřej Zajac)